Článek
První práh
Nevím, kdo ten příběh vyprávěl jako první.
Možná ho šeptala řeka, možná se přenášel z úst do úst v dýmu ohňů a později v temných síních domů, které už dávno nestojí. Vím jen, že jsem ho slyšel poprvé jako dítě. A že se ke mně vždycky vrátil, kdykoli jsem stál na místě, kde se něco láme.
Praha má mnoho příběhů, ale tenhle je první.
Ne proto, že by byl nejstarší.
Ale proto, že bez něj by žádný další nemohl vzniknout.
Vypráví se o kněžně Libuši a o muži, který oral pole, když si ho osud přišel najít.
Tenkrát ještě město neexistovalo. Jen řeka, lesy a skála, na které stála žena, jež viděla víc, než je lidem pohodlné. Libuše nebyla vládkyní podle představ dnešních kronik – nebyla chladná ani vzdálená. Byla to žena, která nesla odpovědnost jako tiché břemeno, a věděla, že každá věštba má svou cenu.
V noci chodívala ke skále nad Vltavou. Říká se, že tam stála bosá, aby cítila zem, a že řeka k ní mluvila. Ne slovy, ale obrazy. Viděla město, které vyroste z bláta i kamene. Město krásné a neklidné, město, které bude své obyvatele milovat i zraňovat.
A právě to jí nedalo spát.
Když za ní přišli muži a žádali, aby si vybrala knížete, nebyla překvapená. Věděla, že lidé se bojí toho, čemu nerozumějí a žena s darem je vždycky nebezpečná. Poslouchala je trpělivě, ale její mysl byla už jinde.
Viděla muže v poli.
Nebyl oblečený v hedvábí ani neznal řeč dvorů. Měl ruce od hlíny a klid v očích. Takový klid, jaký mají lidé, kteří vědí, kdy zasít a kdy čekat. Jmenoval se Přemysl a ještě netušil, že ten den přestane být jen sám sebou.
„Najdete ho tam, kde se pole dělí pluhem,“ řekla Libuše.
A tak se stalo.
O Přemyslovi se říká, že se smál, když mu poslové oznámili, proč přišli. A věřím tomu. Takoví lidé se smějí snadno, protože stojí pevně na zemi. Jenže půda toho dne ztichla. A v tom tichu bylo slyšet víc než smích.
Zanechal pluh v hlíně. Ten prý ještě dlouho připomínal, odkud vzešel kníže české země.
Když se Libuše a Přemysl setkali, nebylo to setkání moci, ale porozumění. Neříkali si velká slova. Nemluvili o vládě. Spíš o tom, co ztrácí ten, kdo přijímá víc, než si přál.
V noci přišla pochybnost. Říká se, že bohové zkoušejí ty, kteří se rozhodují správně. Sen o městě v plamenech, o kameni smáčeném krví, o samotě na skále. Přemysl mohl odejít. Vrátit se k poli. Nikdo by mu to neměl za zlé.
Ráno však ležely lýkové střevíce u dveří.
A on zůstal.
Město tehdy ještě nestálo. Ale jeho práh už byl položen. Ne z kamene, ale z rozhodnutí dvou lidí, kteří věděli, že budoucnost není dar, nýbrž závazek.
Říká se, že když dnes v Praze stojíte na místě, kde se něco končí a něco začíná – na mostě, v průchodu, na rohu starého domu, můžete ten příběh zaslechnout znovu. V šumu řeky. V tichu dlažby.
A možná právě proto se vypráví dál.
Protože Praha není jen město.
Je to vyprávění, které nikdy neskončilo.
Autorka: Sofia Peréz
Píšu povídky inspirované pražskými pověstmi, starými příběhy a místy, kde se minulost potkává s přítomností.
Zdroj: Alois Jirásek - Staré pověsti české
