Článek
Na kraji hustého lesa se ozýval rytmický, ale skřípavý zvuk pily. Muž u stromu vypadal jako ztělesnění odhodlání. Celou vahou se opíral do nástroje, pot mu stékal po čele v pramíncích a paže se mu pod námahou třásly. Přesto nepolevoval.
Kolem procházel pocestný. Zastavil se, chvíli pozoroval ten marný boj a pak mlčky pokračoval dál.
Když se o několik hodin později vracel stejnou cestou, zarazil se. Ten samý muž stál na stejném místě. Strom stále stál. Pila se sice pohybovala, ale výsledek byl sotva znatelný. Dřevorubec byl na pokraji sil, zatímco zuby pily jen bezzubě klouzaly po kůře.
Pocestný k němu přistoupil blíž: „Nevypadá to, že by se ta práce posouvala. Proč si na chvíli neodpočineš a nenabrousíš tu pilu? Šlo by ti to pak třikrát rychleji.“
Dřevorubec ani na vteřinu nezpomalil. Mezi těžkými nádechy jen zavrčel: „Na to teď nemám čas. Musím toho dneska stihnout ještě strašně moc!“
A tak pokračoval dál. Unavený, zpomalující, ale svatě přesvědčený, že zastavit by byla chyba.
Past jménem „falešná produktivita“
Tento příběh není o lese. Je o každém z nás. Často jsme tak pohlceni snahou „stíhat“ a odškrtávat položky v nekonečných seznamech, že přehlížíme to nejdůležitější. Zapomínáme se zastavit, nabrousit své nástroje, ať už je to naše zdraví, vzdělání nebo jen čistá hlava a pracovat chytřeji.
Bez regenerace jen vynakládáme stále více energie na stále mizernější výsledky. Odpočinek není odměna za práci, ale její nezbytná součást.
Pokud dnes cítíte, že řežete a piliny nelétají, možná nastal čas pustit rukojeť. Ne proto, že jste líní. Ale proto, že i ta nejostřejší pila potřebuje po čase péči, aby mohla znovu řezat jako břitva.
