Proč je Dubaj závislá na mořské vodě

Slunce se nad obzorem objevilo teprve před několika minutami. Přesto měl vzduch téměř čtyřicet stupňů a asfalt pod nohama vydával teplo, jako by bylo poledne. Ulice byly téměř prázdné. Jen sem tam projelo luxusní auto a z výškových budov bylo slyšet nepřetržité hučení klimatizačních jednotek.

Právě tehdy člověka napadne zvláštní myšlenka. Dubaj není město, které přírodu porazilo. Je to město, které s ní každý den uzavírá nové příměří.

Na první pohled působí jako splněný sen architektů. Nejvyšší mrakodrap světa, umělé ostrovy, luxusní hotely, nákupní centra se sjezdovkou a stovky staveb, které ještě před několika desetiletími existovaly jen na papíře. Jen málokdo si ale uvědomuje, že téměř nic z toho by bez moderních technologií nemohlo fungovat.

Největším pokladem zde totiž není ropa ani zlato.

Je jím obyčejná voda.

Dubaj nemá žádnou řeku ani velké přírodní zásoby pitné vody. Většina vody, kterou lidé pijí, vzniká v obrovských odsolovacích zařízeních. Ta nepřetržitě čerpají mořskou vodu z Perského zálivu a pomocí energeticky náročných procesů ji přeměňují na vodu pitnou.

Každý den tak vznikají stovky milionů litrů vody potřebné pro domácnosti, nemocnice, hotely i nekonečné množství parků a fontán. Bez těchto zařízení by se život ve městě během krátké doby zastavil.

V létě zde teploty pravidelně překračují 45 °C a vysoká vlhkost od moře způsobuje, že pobyt venku je často velmi náročný. Odborníci dlouhodobě upozorňují, že kombinace extrémního horka a vlhkosti představuje pro lidský organismus značnou zátěž. Klimatizace proto není jen otázkou pohodlí, ale běžnou součástí každodenního života.

Přestože město stojí uprostřed pouště, místní písek není vhodný pro výrobu kvalitního betonu. Zrnka pouštního písku jsou vlivem větrné eroze příliš hladká a kulatá. Stavebnictví proto využívá písek z jiných oblastí světa nebo z mořského dna upravený pro stavební účely. Jen málokdo by čekal, že jedno z nejrychleji rostoucích měst planety bude muset dovážet surovinu, které má na první pohled nekonečné množství.

Symbolem lidské odvahy jsou také slavné umělé ostrovy Palm Jumeirah. Jejich výstavba patří mezi největší inženýrské projekty moderní historie. Tak rozsáhlé stavby ale vyžadují nepřetržitou údržbu, protože mořské proudy a eroze neustále mění pobřeží.

Rychlost, s jakou město vyrostlo, nemá v moderních dějinách mnoho srovnání. Z rybářské osady se během několika desetiletí stala metropole s miliony obyvatel. Tak překotný rozvoj ale znamenal i to, že některé části infrastruktury bylo nutné budovat současně s novými čtvrtěmi.

Odsolování mořské vody totiž produkuje koncentrovaný solný roztok, který se vrací zpět do moře. Vědci dlouhodobě sledují jeho vliv na ekosystém Perského zálivu i na tamní korálové útesy. Právě proto se stále více investuje do nových technologií, které by měly být energeticky úspornější a šetrnější k okolnímu prostředí.

Za leskem města stojí také miliony lidí, kteří do Spojených arabských emirátů přišli za prací. Většinu obyvatel Dubaje netvoří místní občané, ale zahraniční pracovníci z mnoha zemí Asie i dalších částí světa. Jejich pracovní podmínky byly dlouhá léta předmětem kritiky mezinárodních organizací, přestože v posledních letech emiráty přijaly řadu pracovněprávních reforem.

Je možné dlouhodobě udržet město, které je téměř ve všech směrech závislé na technologiích, dovozu surovin a nepřetržité dodávce energie?

Optimisté věří, že ano. Poukazují na rozvoj obnovitelných zdrojů energie, moderních odsolovacích technologií i stále účinnějších stavebních materiálů. Podle nich se právě zde rodí řešení, která bude jednou potřebovat celý svět.

Dubaj totiž není jen město. Je to experiment, který právě probíhá. Místo, kde lidé každý den dokazují, co všechno moderní civilizace dokáže vytvořit. A zároveň místo, které připomíná, jak tenká může být hranice mezi lidskou odvahou a závislostí na technologiích.