Článek
Lucie seděla u malého stolku u okna a už potřetí si srovnala lžičku vedle šálku kávy. Rande naslepo nebylo zrovna něco, co by dělala často. Vlastně skoro nikdy.
Jenže kamarádka byla přesvědčená, že „tenhle kluk je fakt normální“ a že by to Lucie měla aspoň zkusit.
Když se otevřely dveře kavárny, vešel dovnitř muž kolem třicítky. Rozhlédl se trochu nejistě po místnosti, jako by někoho hledal.
Lucie se nadechla, sebrala odvahu a zamávala.
Muž se na okamžik zarazil, pak se usmál a přišel ke stolku.
„Lucie?“ zeptal se.
„Ano… a ty jsi asi Marek?“ odpověděla.
„Přesně tak.“
Objednali si kávu. Pak druhou. Povídání plynulo překvapivě lehce: o práci, cestování, o tom, jak oba nesnášejí pondělní rána a přehnaně hlasité telefonování ve vlaku.
Po dvaceti minutách se Marek podíval na mobil a trochu se zamračil.
„To je zvláštní,“ řekl. „Právě mi přišla zpráva.“
Lucie zvedla obočí.
„Mně taky.“
Oba chvíli koukali do displeje.
Na obou telefonech stálo skoro to samé:
„Promiň, dneska to nestihnu. Nezlob se.“
Chvíli bylo ticho.
Pak se na sebe podívali.
„Počkej…“ řekla Lucie pomalu. „Ty jsi… Marek od Terezy?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou.
Na okamžik se oba rozesmáli.
„Takže… my jsme vlastně dva lidé, kteří čekali každý na někoho jiného?“ řekl Marek.
„Přesně tak.“
Lucie se opřela o opěradlo židle a usmála se.
„Víš co? Myslím, že si zasloužíme aspoň dort.“
Objednali jeden čokoládový a rozdělili se o něj.
Když číšník odcházel, Marek se na Lucii podíval a s lehkým úsměvem řekl:
„Možná jsme si spletli lidi.“
Lucie pokrčila rameny.
„Ale aspoň jsme netrefili blbce.“
Tentokrát se smáli oba.
A když po hodině odcházeli z kavárny, druhé rande už nebylo omyl, bylo domluvené úplně schválně.
