Článek
Petr seděl u kuchyňského stolu a zíral na telefon. Zpráva, kterou právě dostal, ho bodla někde hluboko pod žebry.
„Potřebujeme si promluvit.“
Čtyři obyčejná slova. A přesto dokázala roztočit kolotoč myšlenek, který nešlo zastavit.
Napadaly ho desítky odpovědí. Jedna ostřejší než druhá. Prsty už měl připravené nad klávesnicí. Stačilo jen odeslat. Vysvětlit. Ohradit se. Možná se i trochu bránit.
Jenže pak si všiml, kolik je hodin.
23:48.
V bytě bylo ticho a únava se pomalu usazovala v každém koutě. Petr položil telefon na stůl a opřel se v židli. Hlavou mu probleskla věta, kterou kdysi říkávala jeho babička.
„Ráno moudřejší večera.“
Tehdy mu to vždycky přišlo jako obyčejná výmluva pro odkládání problémů. Teď ale zavřel oči a nechal telefon ležet tam, kde byl.
Žádná odpověď. Aspoň ne dnes.
Ráno ho probudilo světlo, které se opíralo o okno, a zvláštní klid. Včerejší bouře myšlenek byla pryč. Když si znovu přečetl zprávu, zněla najednou úplně jinak.
Ne jako útok.
Spíš jako prosba.
Petr napsal jen krátkou odpověď:
„Jasně. Pojďme si promluvit. Kdy máš čas?“
Telefon položil zpátky na stůl a usmál se.
Někdy totiž nejmoudřejší odpověď není ta, kterou pošleme večer.
Ale ta, na kterou si počkáme do rána.
