Článek
Seděl jsem tiše na zadním sedadle osobního auta, které se velkou rychlostí řítilo klikatou venkovskou silnicí druhé třídy. Hned vedle mě byly v dětských sedačkách připoutané dvě malé děti a vpředu seděli jejich mladí rodiče. Venku sice krásně svítilo slunce, ale asfaltová cesta byla nebezpečně úzká, plná nepřehledných zatáček a lemovaná dopravními značkami, které důrazně vybízely ke zpomalení.
Řidič si jich však vůbec nevšímal. Rychlost na tachometru nebezpečně rostla přes osmdesát až ke stovce a motor hlasitě hučel. Když jsem se ho opatrně zeptal, zda by neměl raději zpomalit, jen se nervózně usmál do zpětného zrcátka a odsekl, že strašně spěchá a v jeho situaci se počítá každá minuta.
Několik kilometrů jsem raději neříkal vůbec nic. Jen jsem se sevřeným žaludkem sledoval krajinu, která kolem oken mizela mnohem rychleji, než by bylo bezpečné a v hlavě jsem si rovnal myšlenky. Po chvíli jsem ticho v kabině přerušil a klidným hlasem se muže za volantem zeptal, kolik je mu vlastně let.
Odpověděl, že nedávno oslavil třicítku. Poznamenal jsem, že má v tom případě před sebou ještě obrovskou spoustu času a miliony budoucích minut. Když se na mě koutkem oka nechápavě podíval, pokračoval jsem v dotazech a vyzvídal věk jeho chotě. Prozradil, že jí je pouhých dvaadvacet let, na což jsem jen uznale přikývl, že ona má toho času před sebou ještě mnohem víc.
Když se muž nakonec s úsměvem podíval na svého čtyřletého syna v zrcátku, otočil se ke mně a zvědavě se zeptal, proč vlastně tyhle divné počty v autě řeším. Podíval jsem se na blížící se ostrou zatáčku před námi a tiše odpověděl, že pouze v duchu přemýšlím, zda má pro něj skutečně smysl takto riskovat všechny ty budoucí společné roky, miliony minut a krásné chvíle jen kvůli tomu, aby dnes na cestě ušetřil jednu jedinou minutu.
V autě v tu ránu nastalo hluboké ticho, ručička tachometru začala pomalu klesat dolů a celá zbývající cesta domů najednou začala působit úplně jiným, mnohem klidnějším dojmem. Ve spěchu totiž často zapomínáme, že čas nechceme jen bezhlavě šetřit, ale hlavně ho neztratit.
Příběhy plné naděje a lidského tepla jsou tím, co nás v tomto uspěchaném světě drží nad vodou. Pokud hledáte další chvíli pro klidné zastavení, zvu vás k přečtení vyprávění, které v posledních dnech zasáhlo nejvíce čtenářů:
Mnoho dalších příběhů najdete i na mém blogu:
Zdroje:
- Dopravní psychologie: Vliv spěchu, stresu a kognitivního zkreslení na chování řidičů na českých silnicích (Centrum dopravního výzkumu v.v.i.)
- Analýza nehodovosti v ČR: Nejčastější příčiny tragických nehod na silnicích druhé a třetí třídy (Policie ČR)
