Článek
Bylo to v časech, kdy se Vltava ještě nebála mluvit nahlas a Karlův most nebyl jen cestou, ale i zkouškou trpělivosti a víry. Kamenné oblouky nesly kroky králů, žebráků, kupců i kajícníků. V ranním oparu působily sochy živěji než lidé, kteří kolem nich spěchali.
Tehdy ještě nestála svatá Alžběta na svém místě tak pevně, jak ji známe dnes. Anebo možná stála, jen ne v kameni, ale v paměti města.
Vypráví se, že v jedné z temných zim, kdy mráz svíral Prahu jako nevyznaný hřích, přecházela most mladá žena v prostém plášti. V náručí nesla pečlivě zavinutý uzlík, jako by ukrývala něco křehkého. Strážný u mostní věže ji zastavil. Nebyl zlý, jen unavený a hladový jako všichni ostatní.
„Co neseš?“ zeptal se.
Žena sklopila oči. Věděla, že v uzlíku je chléb, pro nemocné a chudé v podhradí. Chléb, který neměla mít. Chléb vzatý z panských zásob, aby utišil cizí bídu.
„Jen to, co mi bylo dáno,“ odpověděla tiše.
Strážný však trval na svém. Přikázal jí, aby uzlík rozvázala.
A tehdy se stalo to, co si Praha šeptala ještě dlouho poté: místo tvrdých bochníků se z plátna vysypaly růže. Čerstvé, rudé, s kapkami rosy na okvětních lístcích, jako by právě rozkvetly uprostřed zimy.
Strážný ustoupil. Ne proto, že by zázraku porozuměl, ale proto, že se ho zalekl. Žena růže znovu zabalila. A když se ohlédl, už byla pryč.
Od těch dob se říkalo, že kdo na mostě potká svatou Alžbětu, nepotká ji jako paní v hedvábí, ale jako tichou postavu s rukama plnýma milosrdenství. Nechodila prý po Praze kvůli slávě ani modlitbám, ale kvůli těm, na které se zapomnělo.
Když po letech kameníci vztyčili její sochu, vybrali místo, kde se nejčastěji zastavovali chudí. Její kamenné ruce nesou chléb a kdo se dívá pozorně, možná v jejich tvaru zahlédne i růže.
Lidé kolem ní chodili den co den. Někteří se dotkli kamene pro štěstí, jiní se jen na chvíli zastavili. A byly i takové noci, kdy se zdálo, že se nad řekou vznáší vůně růží, přestože žádné nekvetly.
Možná je to jen pověst. A možná Karlův most, unavený lidskou tíhou, potřeboval příběh, který by mu připomněl, že i kámen může nést soucit.
A tak svatá Alžběta stojí dál. Mlčí. Ale kdo po mostě kráčí s prázdnýma rukama a otevřeným srdcem, ten ví, že některé zázraky se nedějí proto, aby byly viděny, ale aby byly pokračovány.
Zdroje:
- Legenda o „zázraku růží“ svaté Alžběty Durynské
- Evropská tradice světic spojených s milosrdenstvím a pomocí chudým
- Pražské pověsti a historické prostředí Karlova mostu
