Článek
Tam, kde řeka šeptá staré příběhy
U Vltavy se vypráví spousta věcí. O utopených dušičkách, o tůních, které si berou, co jim nepatří, i o vodnících, kteří prý nemají srdce, jen hrníčky a chladné oči. Stačí se večer projít podél břehu a člověk uslyší víc legend než šplouchání vody.
Jenže ne všechno, co se vypráví, je pravda.
Tenhle vodník srdce měl. A dokonce až příliš velké.
Vodník pod starou vrbou
Bydlel pod starým vrbovým kořenem kousek pod Podskalím, tam, kde se řeka ztiší a voda se jen líně převalí přes kameny. Kabát měl věčně vlhký, čepici nakřivo a vousy tak zamotané, že se v nich jednou pokusila přezimovat kachna a málem se jí to podařilo.
Říkal si Vojtěch, když už se ho někdo ptal na jméno. Jenže se ho skoro nikdo neptal. Lidé se vodníků obvykle vyptávat nechtějí a vodníci se na lidi ptají ještě méně.
Dny mu plynuly pomalu. Hlídal proud, počítal ryby a občas si zapálil fajfku, která voněla po vlhkém dřevě a starých časech. A myslel si, že takhle to zůstane napořád.
Pak ale přišla ona.
Dívka, která zpívala, jako by svět nebyl těžký
Anička sloužila v domě nahoře na nábřeží. Chudá byla tak, že by se její majetek vešel do zástěry. Smála se ale tak, že by rozesmála i kamenný pilíř Karlova mostu. A když měla dobrou náladu, což bylo překvapivě často, zpívala.
Každý den chodila k řece prát prádlo. Klečela na stejném kameni a nechávala Vltavu, aby jí smývala nejen mýdlo, ale i starosti.
Vodník ji slyšel poprvé jednoho jarního rána.
Upustil fajfku do vody a to se mu nestávalo ani při povodni.
Jak se vodník učil milovat po svém
Od té doby sedával u břehu častěji než dřív. Uhlazoval si kabát, rozčesával vousy prsty a přemýšlel, jak se vlastně vodník dvoří člověku. O tom se v žádných starých pověstech nepíše.
Zkoušel to tedy po svém.
Když Aničce uplavala košile, vylovil ji dřív, než stačila vykřiknout.
Když jí uklouzl džbán, voda ho sama vystrčila zpátky na břeh.
A když si jednou posteskla, že má ruce samý mozol, objevily se jí druhý den na prádle drobné kapky rosy, po kterých byla látka měkká jako peří.
Anička si myslela, že má prostě štěstí.
Vodník si byl jistý, že je to láska.
Večer, kdy vystoupil z vody
Jednoho večera sebral odvahu a vynořil se z vody celý, jak byl. Kabát z něj kapal, holínky měl zablácené a srdce mu bušilo, jako by se v něm rozjel mlýnský kámen.
Anička se lekla, to ano. Ale neutekla.
Jen se na něj dívala, zatímco se snažil najít slova, která by nezněla hrozivě. Řekl jí, že ji má rád. Nebyla to dokonalá řeč, ale byla upřímná. A někdy to stačí víc než všechny básně světa.
Seděli pak spolu na břehu a povídali si dlouho do noci.
Večery, kdy poslouchala i řeka
Vodník jí vyprávěl o tůních, které pamatují krále, o rybách, které slyší víc než lidé, i o tom, že řeka bývá někdy unavená z lidských starostí.
Anička mu vyprávěla o službě, o puchýřích na rukou a o snech, které si člověk schovává, aby mu je nikdo nemohl vzít.
Voda kolem nich byla klidná. Tak klidná, že se v ní měsíc zdržel déle než jinde. A když si vodník povzdechl, že patří k vodě, zatímco Anička k lidem, řeka se na okamžik zvedla a obklopila je, jako by chtěla říct, že hranice někdy nejsou tak pevné, jak se zdají.
Stará Vltava, která už viděla leccos, se tehdy prý usmála.
Mezi mokrem a suchem
Dlouho spolu jen sedávali a nemluvili o budoucnosti. Až jednoho dne Aničku napadlo, že by vodník nemusel být pořád jen pod hladinou. Ne úplně na suchu, jen tak napůl.
Vodník o tom přemýšlel celé týdny. Nakonec řekl, že to zkusí. Úplné sucho slíbit nemůže, ale štěstí se přece někdy rodí právě na pomezí.
A tak začali hledat místo, kde by voda a svět lidí mohly existovat vedle sebe.
Hospoda U Tiché tůně
Našli ji kousek od břehu. Nízkou, starou, dřevěnou hospůdku s dveřmi, které se nikdy pořádně nezavíraly. Říkalo se jí U Tiché tůně i když tam ticho nikdy nebylo.
Nad vchodem visely rybářské sítě, v sudu se chladilo pivo a podlaha byla pořád trochu mokrá. Prý proto, že štěstí se rádo přelévá.
Vodník tam vařil a Anička obsluhovala. Ryby se u něj skoro chytaly samy a Anička uměla nalít pivo tak, že se lidé smáli ještě dřív, než se napili.
A když se někdo ptal, proč je tu pořád vlhko, jen se usmála a řekla, že to k tomu místu patří.
Tam, kde se člověk přestane ptát
Večer, když hosté odešli, sedávali spolu venku. Vodník měl nohy ve vodě, Anička hlavu na jeho rameni a řeka šuměla, jako by byla spokojená.
Anička nebyla vodnicí a vodník nebyl úplně člověkem. Ale byli spolu a někdy je to víc než všechny pohádky o dokonalých koncích.
Říká se, že Vltava se u té hospody nikdy nehádala s kameny.
A kdo tam jednou vešel, ten se prý vždycky ještě někdy vrátil.
Protože někdy se štěstí najde přesně na hraně mezi mokrem a suchem, mezi tůní a světem, tam, kde se člověk přestane ptát, kam patří a začne jen být.
