Článek
Datum: minulý čtvrtek. Čas: krátce předtím, než se vrátil domů s tím svým vzdáleným, spokojeným úsměvem a vůní cizího mýdla na kůži.
Viktorie seděla na kraji postele a zírala na zavřené dveře koupelny, odkud se ozýval šum rodícího se čtvrtečního rituálu. Voda tekla. Adam se sprchoval. Zase se proměňoval v muže, kterého už měsíce neznala. V muže, který nepatřil jí.
Když voda utichla, rychle schovala účtenku zpět do kapsy jeho saka. Srdce jí bušilo až v krku. Když Adam vyšel ven, kolem pasu jen ručník, voněl přesně tou ostrou, kořeněnou vůní jako minule. Pohled na jeho hladce oholenou tvář a pečlivost, s jakou si vybíral tmavomodrou košili, ji bolel. Dřív se takhle oblékal kvůli ní. Teď byl jako cizinec, který si do jejich ložnice přišel jen vyzvednout kostým.
„Vracím se pozdě, Viki,“ prohodil ležérně, když si zapínal manžetové knoflíčky. Ani se na ni nepodíval. „Máme tu večeři s klienty zvenčí. Však víš, jak to chodí.“
„Vím,“ odpověděla tiše. Hlas se jí nezachvěl jen zázrakem.
Jakmile zaklaply vchodové dveře a zvuk jeho auta utichl v temné ulici, Viktorie se pohnula. Žádné další čekání. Žádné další tiché slzy do polštáře. Rychle ze sebe shodila domácí oblečení a oblékla si jednoduché černé šaty. Klíče od auta, kabelka. Rozhodla se ho sledovat.
Cesta nočním městem jí připadala nekonečná. Adamovo auto nebylo těžké sledovat, jeho stříbrný sedan zářil pod pouličními lampami. Viktorie si udržovala odstup tří aut. Čekala, že zamíří k nějakému luxusnímu hotelu v centru nebo k bytovému komplexu na předměstí. Když ale Adam odbočil do staré, průmyslové čtvrti na okraji města, znejistěla.
Zastavil před nenápadnou cihlovou budovou bez oken, nad jejíž těžkými dubovými dveřmi svítila jen skromná, tlumená červená žárovka. Žádný nápis. Žádné jméno. Adam vystoupil z auta, urovnal si límec kabátu a bez váhání zaklepal. Dveře se otevřely a on zmizel uvnitř.
Viktorie zaparkovala o kus dál ve stínu. Ruce se jí třásly na volantu. Co je to za místo?
Poháněná směsicí vzteku a zoufalství vystoupila z auta. Přistoupila ke dveřím a vzala za kliku. K jejímu překvapení bylo odemčeno. Ocitla se v dlouhé chodbě potažené těžkým sametem, která tlumila každý její krok. Vzduch byl prosycen drahou vůní santalového dřeva, dýmem z dýmek a něčím těžkým, hříšným. Z konce chodby se ozýval hluboký, hypnotický rytmus hudby a tlumený smích.
Nahlédla za těžký závěs a dech se jí zatajil. Nebyl to obyčejný klub. Byl to soukromý salon, kde se stíraly hranice mezi realitou a fantazií. Všichni přítomní měli na obličejích škrabošky. Muži ve smokingu a rozepnutých košilích, ženy v korzetech a prádle, které až příliš nápadně připomínalo položky z té nešťastné účtenky.
A pak ho uviděla.
Adam seděl v polotemném boxu na sametové pohovce. Košili měl rozepnutou u krku. Vedle něj seděla žena v masce, oděná do černého krajkového korzetu. Viktorie cítila, jak jí do očí stoupají slzy vzteku. Chtěla tam vtrhnout, zjednat scénu, rozbít tu iluzi. Ale dřív než udělala krok, ta žena se otočila ke světlu.
Viktorie ztuhla. Ta žena… měla úplně stejnou postavu jako ona. Stejné dlouhé kaštanové vlasy svedené na stranu. Dokonce i způsob, jakým držela sklenku, byl Viktorii vlastní.
V tu chvíli si té neznámé ženy všiml muž u baru, přistoupil k ní a zašeptal jí něco do ucha. Žena vstala a odešla s ním do zadních salonků. Adam zůstal sedět sám. Nevypadal naštvaně ani žárlivě. V jeho očích byl jen chladný, spalující hlad a cosi jako trýznivá osamělost. Jen tam seděl, pil whisky a sledoval prázdné místo vedle sebe.
Viktorii to najednou došlo. Ta účtenka. To drahé prádlo, hedvábná páska přes oči. On to nekoupil jiné ženě. On si sem chodil kupovat iluzi jí samotné. Muž, se kterým žila roky v nudném, stereotypním manželství, kde touha utichla před dvěma lety, tady hledal její stín zahalený tajemstvím. Toužil po ní, ale nedokázal to říct doma v kuchyni. Potřeboval masku, hru, hřích.
Hněv ve Viktorii vyprchal a nahradil ho podivný, horký proud vzrušení a pochopení.
Přistoupila k odkládacímu stolku u vchodu, kde ležel podnos s volnými škraboškami pro hosty. Vybrala si černou, zdobenou peřím. Nasadila si ji. Upravila si výstřih šatů, narovnala záda a vykročila ze stínu přímo k jeho boxu.
Když se její stín promítl na stůl, Adam vzhlédl. Skrz otvory v masce se mu zadívala přímo do očí. Viděla, jak se mu zrychlil dech. Nepoznal ji. Pro něj to byla jen další krásná cizinka, která měla její tvář a její tělo.
„Je tu volno?“ zašeptala Viktorie změněným, hlubším hlasem.
Adam položil sklenku a na rtech se mu objevil přesně ten vzdálený, spokojený úsměv, který tak nenáviděla – a který teď konečně pochopila.
„Pro vás vždycky,“ odpověděl a natáhl k ní ruku.
Viktorie udělala krok vpřed a poprvé po mnoha měsících pocítila, že čtvrteční noc teprve začíná.
