Hlavní obsah

Svět, kde jsme stíhali víc: Proč se dřív žilo lépe, i když jsme měli méně?

Foto: text: Sofia Peréz, foto: https://zonerai.com/cs/image-creator

Ranní rituál z doby, kdy náš první pohled po probuzení patřil oknu a přírodě, nikoli blikajícímu displeji telefonu. Vzpomínáte si ještě na ten klid, kdy den začínal vůní čerstvé kávy, šustěním novin a tichým plánováním, co pěkného dnes zažijeme?

Vzpomínáte na dobu bez mobilů v kapse? Ráno nezačínalo kontrolou displeje a děti trávily dny venku. Objevte nostalgické ohlédnutí za časem, kdy hodiny tikaly pomaleji, a přesto jsme prožívali mnohem delší dny plné skutečných zážitků.

Článek

Byla to zvláštní, magická doba, na kterou dnes s láskou vzpomínáme. Neměli jsme internet neustále schovaný v kapse, mobilní telefon nám každou vteřinu nehlásil stovky nových zpráv a rodinný kalendář nebyl neuroticky zaplněný na týdny dopředu. Přesto jsme večer uléhali do postele s hřejivým pocitem, že den byl neobyčejně dlouhý, plný hlubokých lidských zážitků a že jsme toho stihli prožít opravdu hodně.

Možná právě proto dnes tolik lidí napříč generacemi říká, že svět býval podstatně klidnější a lidé k sobě měli blíž. Nešlo o to, že bychom tehdy disponovali větším množstvím času, protože den měl logicky úplně stejně jako dnes čtyřiadvacet hodin. My jsme s ním však nakládali zcela odlišným způsobem a vážili si každého prchavého okamžiku.

Ráno nezačínalo zběsilou kontrolou telefonu

Když tehdy ráno zazvonil klasický budík, člověk prostě vstal a jeho úplně první pohled patřil oknu. Zajímalo nás, jaké bude venku počasí, zda prší, nebo naopak svítí hřejivé slunce. Nikdo z nás ještě neležel unaveně v posteli, aby desítky minut bezmyšlenkovitě projížděl sociální sítě, nečetl ranní pracovní e-maily ani nepřemýšlel, kdo co napsal na druhém konci světa během noci.

Snídaně byla skutečným rituálem a pevným bodem dne. Noviny příjemně šustily na stole, z rádio přijímače hrály klidné ranní písničky a člověk měl přirozený pocit, že nový den teprve pomalu a čistě začíná. Dnes bohužel často vstáváme už psychicky unavení, protože naše hlava je fatálně zaplněná přemírou informací ještě dříve, než si vůbec stihneme uvařit první šálek ranní kávy.

Pokud jsme tehdy někoho z přátel hledali, prostě jsme se sebrali a šli jsme za ním. Nebyly žádné textové zprávy typu „Kde zrovna jsi?“ nebo „Za pět minut jsem tam.“ Když jsme chtěli vidět kamaráda, jednoduše jsme zazvonili u jeho domovních dveří. Často se sice stalo, že zrovna nebyl doma, ale to nás neodradilo.

Pokračovali jsme o ulici dál, na blízké hřiště, do parku nebo dolů k řece, protože jsme věděli, že někde v okolí určitě bude. A většinou jsme ho tam také s úsměvem našli. Dnes máme sice technologickou možnost spojit se s kýmkoliv na planetě během několika málo vteřin, přesto si paradoxně mnozí z nás stěžují, že se ve skutečném světě vídáme mnohem méně než dříve.

Foto: text: Sofia Peréz, foto: https://zonerai.com/cs/image-creator

Skutečné dětství prožité venku, kde největším bohatstvím byl les, pár pevných klacků a parta věrných kamarádů ze sousedství. Tento snímek nás vrací do let, kdy tašky po škole letěly do kouta a domů nás rodiče dostali až za soumraku, kdy se z oken ozývalo naše jméno. Nikdo tehdy neměřil kroky v aplikacích ani nepočítal virtuální úspěchy ve hrách – úspěchem bylo postavit ten nejpevnější bunkr v okolí nebo přeskočit nejširší potok. Všimněte si těch čistých emocí a absolutního soustředění na tvářích dětí. Právě z této zdravé nudy a svobody bez neustálého dozoru dospělých vznikaly ty nejlepší nápady a nejpevnější přátelství na celý život, která žádná sociální síť nedokáže nahradit.

Nuda byla začátkem těch nejlepších nápadů

Jakmile dětem skončila škola, školní tašky letěly bez hlubšího přemýšlení do kouta. Pak už následoval jen nekonečný fotbal za domem, schovávaná mezi domy, přeskakování gumy na chodníku, divoká jízda na kole nebo stavění tajných bunkrů v lese.

Nikdo z nás neřešil denní počet kroků, spálené kalorie ani moderní sportovní aplikace. Přirozený pohyb byl naprosto běžnou součástí našich životů. Domů jsme se vraceli až ve chvíli, kdy se nad krajinou začínalo pomalu stmívat a z otevřených oken paneláků a domů se ozývalo naše jméno. Přicházeli jsme sice špinaví a unavení, ale v hloubi duše naprosto šťastní.

Dnes se křečovitě snažíme zahnat každou volnou minutu ticha. Stačí pár sekund čekání na zastávce a automaticky saháme po svítícím displeji telefonu. Jenže právě ty chvíle, kdy jsme se jako děti zdravě nudili, probouzely naši největší fantazii a kreativitu.

Ze starých dek a polštářů vznikaly nedobytné hrady, z kartonových krabic od elektrospotřebičů vesmírné rakety a z obyčejných klacků nalezených v lese bájné meče. Obyčejná rozkvetlá louka se během několika minut proměnila v celý dobrodružný svět plný fantazie. Nikdo nám dospělý nevymýšlel sofistikovaný program, museli jsme si ho zkrátka vytvořit sami.

Čekání mělo své kouzlo a rozhodování bylo jednodušší

Na dopis od blízkého člověka se tehdy běžně čekalo několik dlouhých dní, na oblíbený film v kině celé týdny a na nový díl televizního seriálu někdy i měsíc. A právě proto jsme si těch vzácných okamžiků neobyčejně vážili.

Když konečně přišel ručně psaný pohled z dovolené nebo když televize v neděli vysílala dlouho očekávanou pohádku, byla to pro celou rodinu malá sváteční událost. Dnes máme v digitální éře téměř všechno okamžitě na jedno kliknutí, ale paradoxně si toho kvůli tomu možná vážíme mnohem méně.

Nebylo tehdy tolik možností, a právě proto bylo naše rozhodování o životě podstatně jednodušší. V obchodě bylo na výběr několik základních druhů jogurtů, nikoliv padesát různých značek. Televize nabízela dva programy, restaurací bylo méně a hraček v dětském pokoji také.

A přesto jsme měli silný pocit, že nám k životu vůbec nic nechybí. Dnes máme sice obrovský, až ochromující výběr téměř ve všem, co si lze představit. Jenže čím více možností moderní člověk má, tím častěji upadá do úzkosti a přemýšlí, zda při svém nákupu či volbě neudělal chybu.

Uměli jsme být spolu a vnímat drobnosti

Pravidelné rodinné návštěvy nebyly žádnou vzácnou výjimkou. Sedělo se dlouho u stolu, upřímně se povídalo, hrály se karty a děti spokojeně pobíhaly po bytě. Nikdo každých pár minut nekontroloval rozsvícený displej, zda mu nepřišlo nové upozornění. Když někdo vyprávěl příběh, ostatní mu věnovali plnou pozornost a naslouchali mu. Dnes jsme spolu možná častěji fyzicky v jedné místnosti, ale svými myšlenkami a pozorností býváme kvůli technologiím často někde úplně jinde.

Čas tehdy plynul jaksi pomaleji. Možná to nebylo tím, že by se pozemský svět skutečně fyzicky zpomalil, ale spíše jsme nebyli neustále zahlceni stovkami digitálních podnětů. Každý náš den obsahoval podstatně méně informací, méně agresivních reklam, méně neustálých upozornění a méně umělého spěchu.

Lidský mozek měl dostatek prostoru pro přirozený odpočinek a vnímání obyčejných věcí kolem sebe. Proto si možná lidé z té doby dodnes tak živě pamatují specifickou vůni letního deště na asfaltu, zvuk projíždějícího vlaku v dálce nebo nezaměnitelnou chuť čerstvého chleba s máslem a zralým rajčetem. Na takové drobnosti byl jednoduše čas.

Ne všechno bylo v minulosti lepší

Bylo by samozřejmě nespravedlivé a naivní tvrdit, že minulost byla ve všem naprosto dokonalá. Dlouhé měsíce se čekalo na zavedení pevné telefonní přípojky, cestování za hranice bylo nesmírně složité a spousta věcí, které dnes považujeme za naprosto automatické, tehdy vůbec neexistovala.

Moderní technologie nám v mnoha ohledech neuvěřitelně usnadnily život. Pomáhají lékařům zachraňovat lidské životy, bleskově spojují rodiny na obrovské vzdálenosti a umožňují nám získat jakékoliv vědomosti během několika málo vteřin. To všechno představuje obrovský civilizační pokrok, který nelze popřít.

Možná jsme však na této rychlé cestě plné pokroku ztratili něco velmi křehkého, co se nedá koupit za peníze ani stáhnout jako aplikace do telefonu. Ztratili jsme vzácnou schopnost se prostě zastavit. Nikdo z nás už pochopitelně nebude žít přesně tak, jako se žilo před čtyřiceti lety, a ani by to nebylo správné. Možná si ale můžeme z té nostalgické doby něco malého půjčit pro naši přítomnost.

Odložit telefon během společné večeře, vyrazit na procházku do přírody bez jasného cíle, sednout si s přáteli a opravdu si naslouchat. Nechat děti, aby se někdy trochu nudily, a občas si připomenout, že nejkrásnější životní vzpomínky často nevznikaly ve chvílích, kdy jsme někam zběsile spěchali. Vznikaly tehdy, když jsme měli čas jen tak být. Nezpomalily hodiny, zpomalili jsme my, a díky tomu jsme toho tehdy stihli prožít mnohem víc.

Dočetli jste až sem? Podpořte autora libovolnou částkou.

Zdroje:

  • Sociologický ústav Akademie věd ČR: Studie o proměnách životního tempa, trávení volného času a vlivu digitálních technologií na českou rodinu.
  • Katedra psychologie FF UK: Analýza fenoménu digitálního detoxu, historického vnímání času a psychologických dopadů informační přesycenosti.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz