Článek
V Praze se říkávalo, že když už člověk neví kudy kam, má se modlit ke svatému Judovi Tadeášovi.
Jenže to bylo spíš šeptem než nahlas. Jako by se lidé báli, že když ho vysloví příliš zřetelně, přiznají tím vlastní zoufalství.
Byl pozdní podzim roku Páně 1627 a město se topilo v mlze. Vltava byla klidná, až podezřele tichá, a kamenné domy na Malé Straně působily, jako by se k sobě tiskly strachem. V jednom z nich, nedaleko kostela sv. Mikuláše, seděla Anna u stolu a svírala v rukou růženec, který jí zanechala matka.
Její muž Matěj ležel v komoře za stěnou. Už třetí týden nevstal z lůžka. Horečky přicházely a odcházely, dech měl mělčí než kdy dřív a ranhojič, který ho viděl před třemi dny, jen zavrtěl hlavou.
„Modlete se,“ řekl tehdy.
Neřekl ale ke komu.
Anna se modlila ke všem, které znala. Ke svatému Vítu, k Panně Marii, ke svatému Josefovi. Slova se jí pletla, prosby opakovaly, ale odpověď nepřicházela. Každé ráno se probouzela s pocitem, že čas se krátí.
Teprve stará sousedka Dorota, která jednou večer přišla s miskou teplé polévky, se na ni dlouze podívala a tiše pronesla:
„A zkoušelas Judy Tadeáše?“
Anna zaváhala. To jméno znala. Každý ho znal. Ale říkalo se, že je to poslední možnost. Že když se k němu člověk obrátí, znamená to, že už nezbylo vůbec nic.
„Nevím, jak,“ odpověděla nakonec.
Dorota se usmála, unaveně, ale vlídně. „On ví.“
Tu noc Anna nespala. Klečela na studené podlaze, růženec položený před sebou, a poprvé se nemodlila krásnými slovy. Nemluvila o zázracích ani o záchraně. Jen řekla pravdu. O strachu, o prázdnotě, o tom, že bez Matěje neví, jak dál.
Když skončila, nebylo ticho jiné než jindy. Žádné světlo, žádný hlas. Jen únava, která ji nakonec přemohla.
Ráno ji probudil zvuk. Slabý, ale skutečný. Kašel z vedlejší místnosti.
Matěj otevřel oči.
Zlepšení nebylo rychlé. Přišly další noci, kdy se zdálo, že se vše vrací zpět. Jednou dokonce přestal dýchat tak náhle, že Anna křičela o pomoc. Ale vždy, když už chtěla propadnout zoufalství, něco se změnilo. Horečka klesla. Dech se vrátil. A pak, jednoho dne, Matěj sám požádal o vodu.
Když na jaře poprvé vyšli ven, Praha byla jiná. Nebo možná stejná, jen Anna ji viděla nově. U Karlova mostu se zastavila u malého obrazu sv. Judy Tadeáše, nenápadného, skoro přehlédnutelného.
Nepoklekla. Jen se lehce dotkla rámu.
„Děkuji,“ zašeptala. Ne za zázrak. Ale za to, že naděje neumírá tam, kde si myslíme.
Od té doby se v domě Anny a Matěje často scházeli lidé. Ne proto, že by měli odpovědi. Ale protože věděli, že i v časech, kdy všechno končí, může ještě něco začít.
A svatý Juda Tadeáš?
Ten zůstal tím, kým byl vždycky. Patronem těch, kteří už nemají plán.
A právě proto patronem naděje.
Zdroj: autorská povídka inspirovaná legendou o sv. Judovi Tadeášovi
