Článek
Poprvé si jí všiml ve chvíli, kdy v Montmartru začalo hrát tango.
Nebyla to hudba, co ho zarazilo, bylo to ticho kolem ní. Zatímco ostatní se smáli, pili, mluvili přes sebe, ona stála u zdi, ruku položenou na chladném dřevě, jako by čekala, až se jí někdo zeptá, jestli smí vstoupit do jejího světa.
Jmenovala se Isabel. Dozvěděl se to později, od barmanky, která šeptala jména stejně opatrně, jako by mohla změnit osud. Isabel chodila do klubu nepravidelně, nikdy ne dřív než po setmění, nikdy ne později než po půlnoci. Vždy sama. Nikdy netančila s někým dvakrát.
Tango bylo její spouštěč.
Jakmile zazněly první tóny, změnil se vzduch. Isabel se narovnala, jako by ji někdo zavolal jménem, které znala jen ona. Tančila pomalu, přesně, bez snahy zaujmout a přesto se nedalo dívat jinam. Nebyl to tanec pro publikum. Byl to rozhovor, který vedla s hudbou, s minulostí, možná s někým, kdo tu už dávno nebyl.
On byl spisovatel. Aspoň tak si říkal, i když už dlouho nenapsal nic, co by stálo za přečtení. Chodil do Montmartru pozorovat lidi, protože skutečné příběhy se prý nedají vymyslet, jen zaslechnout. Isabel ho ale děsila. Příliš skutečná. Příliš tichá. Příliš blízko něčeho, co bolí.
Jednou večer se stalo něco, co se stát nemělo.
Tango doznělo a Isabel zůstala stát. Neodešla. Nezmizela jako obvykle. Otočila hlavu a podívala se přímo na něj, jako by věděla, že o ní píše v hlavě celé týdny.
„Tančíte?“ zeptala se.
Nepamatoval si, že by kdy slyšel její hlas. Byl klidný, hlubší, než čekal. Přikývl, i když lhal. Když položila ruku na jeho rameno, pochopil, že tango není o krocích. Je o tom, jestli si dovolíš ztratit rovnováhu.
Tančili krátce. Jednu píseň. Možná dvě.
Isabel vedla, aniž by to bylo znát. Ukazovala mu, kdy zpomalit, kdy počkat, kdy udělat krok zpět. Byla blíž, než by bylo slušné a přitom mezi nimi zůstával prostor, neviditelná hranice, kterou nechtěl překročit.
„Tango je paměť,“ řekla tiše, když hudba skončila. „Když ho tančíš, něco si vybíráš. A něco necháváš spát.“
Pak zmizela.
Ne dramaticky. Ne s rozloučením. Prostě tam najednou nebyla.
Druhý den se v klubu mluvilo šeptem. Někdo říkal, že Isabel odjela. Jiný, že nikdy neexistovala tak, jak si ji lidé pamatovali. Spisovatel našel na stole, kde tančili, malý papírek. Noty. Několik taktů, zapsaných rukou, která věděla, co dělá.
Na zadní straně stálo jediné slovo: „Poslouchej.“
Začal pátrat. Ne kvůli článku. Kvůli tomu tichu, které po ní zůstalo. Zjistil, že Isabel tančila v jiných městech, jiných klubech, vždy krátce, vždy stejně. Vždy, když se někde začalo hrát ono tajemné a nespoutané tango, objevila se, zatancovala a odešla. Jako varování. Nebo jako rozloučení.
Jednoho večera, o několik měsíců později, se ocitl v sále, který neznal. Na dveřích nebyl název, jen malý symbol pomeranče. Uvnitř hrála hudba tiše, skoro ostýchavě.
A pak ji uviděl.
Isabel stála u okraje parketu. Vlasy stažené, oči klidné. Podívala se na něj a lehce se usmála, ne jako pozdrav, spíš jako otázku. Hudba se rozjela. Tango.
Nevěděl, jestli má vstoupit.
Nevěděl, jestli je to pozvání, nebo konec.
Ale tango už hrálo.
A některé příběhy se nedají napsat jinak než krokem vpřed.
Isabel se znovu objevila, ale její příběh zatím neřekl poslední slovo.
Má udělat další krok? Má tango pokračovat nebo má zůstat jen vzpomínkou?
Napište mi , co by se mělo stát dál. Bez vaší reakce zůstane hudba potichu a Isabel možná odejde dřív, než ji znovu uslyšíme.
Autorka: Sofia Peréz
Příběhy vznikají z ticha mezi slovy, z pohledů, které trvají o vteřinu déle, a z hudby, jež dokáže říct víc než celé věty. Tento text je pozvánkou ke čtení mezi řádky, tam, kde se rozhoduje, komu patří pravda, vzpomínka a tanec.
