Temné prokletí relikviáře

Všechno to začalo v jedné mrazivé zimní noci roku 1945 na západočeském hradě Bečov nad Teplou. Zatímco se nacistická třetí říše hroutila v základech a chladný systém fronty se neúprosně blížil k českým hranicím, aristokratický rod Beaufort-Spontin prožíval absolutní paniku. Jakožto kolaboranti s nacistickým režimem věděli, že musí okamžitě utéct, jinak je čeká lidový soud nebo kulka od postupující Rudé armády.

V kapse sice měli sbalené cenné šperky, ale v jejich vlastnictví byl klenot nevyčíslitelné hodnoty – románský relikviář posetý stovkami drahokamů a zlatých reliéfů. Beaufortové se rozhodli vsadit všechno na jednu kartu. Bleskově uvařili silnou kávu, vzali krumpáče a v naprosté tichosti vytrhali dřevěnou podlahu hradní kaple.

Poklad zakopali hluboko do vlhké hlíny a s vědomím, že tajemství znají jen oni, utekli za hranice.

Uběhlo dlouhých čtyřicet let a systém komunistického Československa o pokladu neměl sebemenší tušení. Zlom nastal v roce 1984, kdy se na scéně nečekaně objevil záhadný americký obchodník Danny Douglas. Nabídl státu obrovské peníze v devizách, pokud mu povolí legálně vyvézt z republiky „blíže nespecifikovaný předmět“, který je ukrytý na našem území a nikomu nechybí.

Kriminalisté z tehdejší Federální kriminální ústředny okamžitě vycítili, že jsou na stopě něčeho gigantického. Rozjela se utajená psychologická šachová partie. Vyšetřovatelé museli z Douglase vytáhnout indicie dřív, než si uvědomí, že ho policie sleduje. Bod zvratu nastal v noci na 4. listopadu 1985. S detektory kovů vtrhli do temné hradní kaple v Bečově. Po hodinách marného hledání přístroj divoce zapípal nad jedním konkrétním místem. Kopli do hlíny a v tu vteřinu na ně z prachu a plísně zasvítilo čisté středověké zlato. Jenže radost vystřídal mrazivý strach – klenot byl obklopen podivnými předměty, které naznačovaly, že ten, kdo ho zakopal, na něj uvalil rituální kletbu…

Nacističtí agenti i samotný rod Beaufortů totiž vedle neocenitelného románského klenotu neuložili do hlíny jen drahé kameny. Jako jakousi ironickou pojistku proti neoprávněnému nálezu obklopili relikviář desítkami lahví drahého starého koňaku a vína.

Alkohol v zemi sice nezkorodoval, ale vlhké prostředí podlahy hradní kaple během čtyřiceti let vykonalo své. Zlaté plechy se začaly uvolňovat, dřevěné jádro kompletně shnilo pod náporem plísně a drahokamy držely pohromadě jen zázrakem.

Pro nálezce z řad socialistické kriminálky to byl šok – v rukou sice drželi objev století, ale chladný byrokratický systém tehdejšího Československa vůbec netušil, jak s takto poškozeným sakrálním uměním naložit.

Drsný střet s realitou nastal bezprostředně po vyzvednutí klenotu. Stát sice Dannymu Douglasovi slíbenou odměnu nikdy nevyplatil, protože smlouva mluvila o předmětu, který „nikomu nechybí“ a relikviář byl prohlášen za historický majetek státu.

Jenže tím pravé drama teprve začalo. Restaurátorské práce na obnově zničeného zlata trvaly neuvěřitelných jedenáct let. Odborníci museli doslova milimetr po milimetru rozebrat stovky drahokamů, vyčistit starobylé filigrány a vyrobit zcela nové dubové jádro. Během těchto let se kolem pokladu začaly dít podivné věci.

Několik lidí z původního vyšetřovacího týmu postihly náhlé zdravotní kolapsy, nehody a osobní tragédie, což mezi lidmi okamžitě oživilo legendy o takzvaném „prokletí Beaufortů“, kteří nechtěli poklad vydat bez trestu.

Když byl v roce 2002 Relikviář svatého Maura poprvé po dlouhých desetiletích kompletně zrekonstruovaný a slavnostně vystavený pro veřejnost, historický svět zůstal v němém úžasu. Boží mlýny dějin ukázaly svou spravedlivou tvář – klenot, který měl sloužit jako finanční úniková jízdenka pro nacistické kolaboranty, se stal chloubou českého národa.

Přesto v jeho záři dodnes zůstává mrazivý stín. Když se podíváte na ty hluboké modré safíry a rudé chalcedony, nevidíte jen křesťanskou mystiku, ale i lidskou chamtivost, strach a zradu nejbližších, kteří byli pro lesk zlata ochotni obětovat rodnou zemi.

Tento dramatický příběh nám i po dlouhých letech zanechává jasný a nekompromisní vzkaz. Slavná jména panovníků a velkých rodů sice plní stránky učebnic, ale pod nablýskanou oponou dějin se vždy testuje to nejobyčejnější lidské toužení po moci a bohatství.

Osud relikviáře ukázal, že největší nebezpečí pro naše národní dědictví nevzniká na válečných polích, ale v tichu chamtivých rozhodnutí jedinců. Pravé lidské hrdinství však spočívá v tom dokázat si zachovat hrdost a čisté svědomí i ve chvíli, kdy vám pod nohama leží tuny zlata, které by vám mohly změnit život za cenu ztráty vlastní identity.