Velký bratr na českých dálnicích: Kdo skutečně ví, kde jezdíme?

Česká dálniční síť už dávno není jen asfalt a svodidla. Je to obrovská digitální infrastruktura, která dokáže kontrolovat platnost známek, vybírat mýto, vážit nákladní auta za jízdy a pracovat s obrovským množstvím dopravních dat.

Když ráno sedáme do auta a najedeme na dálnici, většinou řešíme úplně jiné věci. Kolonu před Prahou, uzavřený sjezd, kamion před sebou nebo to, jestli ještě stihneme benzínku.

Přitom pod koly a nad hlavou funguje systém, který je od běžného řidiče téměř neviditelný.

Kamery, senzory, palubní jednotky, databáze a satelitní navigace.

Česká dálnice se postupně proměnila v technologický prostor, kde se vozidla nejen pohybují, ale také elektronicky evidují, kontrolují a měří.

A některá čísla jsou opravdu působivá.

Jen samotný systém elektronického mýta v roce 2025 zpracoval více než miliardu mýtných transakcí a od dopravců vybral 19,1 miliardy korun. Tyto peníze přitom nejsou příjmem soukromé firmy. Výnosy z mýta směřují do Státního fondu dopravní infrastruktury.

Nejdříve si ale oddělme dvě věci, které se často házejí do jednoho pytle.

Elektronická dálniční známka není mýtný systém pro kamiony.

Elektronickou dálniční známku spravuje Státní fond dopravní infrastruktury a provozuje ji státní podnik CENDIS. Ten systém vybudoval, provozuje a zajišťuje také správu a distribuci známek.

Od roku 2026 navíc oficiální státní e-shop funguje pod doménou edalnice.gov.cz.

V roce 2025 si řidiči koupili více než 10,3 milionu elektronických dálničních známek v celkové hodnotě přes 8,7 miliardy korun.

A jak stát pozná, kdo zaplatil?

Pomocí kontroly registračních značek. Policie a Celní správa mohou vozidla kontrolovat také pomocí kamerových systémů.

Pokuta za jízdu bez známky se podle CENDIS neuděluje jen tak automaticky zpětně na základě fotografie kamery. Pokuty ukládá Policie ČR nebo Celní správa při fyzické kontrole.

Takže žádný anonymní počítač někde v serverovně, který vám večer automaticky vytiskne pokutu za ranní průjezd kolem Prahy.

Realita je méně hollywoodská.

Ale pořád dost technologická.

U nákladních vozidel nad 3,5 tuny funguje elektronické mýto.

A právě tady vstupuje na scénu CzechToll a SkyToll.

CzechToll od prosince 2019 provozuje pro český stát satelitní mýtný systém. V roce 2022 se CzechToll stal součástí ITIS Holdingu, v němž má skupina PPF padesátiprocentní podíl.

Ale pozor na jednu důležitou věc.

CzechToll ty peníze nevlastní.

Vybrané mýtné je příjmem státu, respektive Státního fondu dopravní infrastruktury. CzechToll je provozovatelem systému, nikoli majitelem výnosů.

A přesto jde o obrovský technologický kolos.

Na konci roku 2025 bylo v systému registrováno přibližně 886 tisíc vozidel nad 3,5 tuny a CzechToll vydal dopravcům 610 tisíc palubních jednotek.

Tady je další zajímavá věc.

České mýto skutečně využívá satelitní technologii GNSS. Ale není to tak, že by někde nahoře satelit „sledoval kamion“ a posílal mu účet.

Palubní jednotka ve vozidle využívá satelitní navigaci k určení polohy. Systém následně vyhodnocuje, zda vozidlo projelo zpoplatněným úsekem, a podle toho stanovuje mýtné.

Výhoda je obrovská.

Dřívější mikrovlnný systém potřeboval rozsáhlou infrastrukturu mýtných bran. Satelitní technologie umožnila státu mnohem jednodušeji rozšiřovat zpoplatněnou síť.

A rozsah systému je dnes skutečně pozoruhodný.

V roce 2025 zpracoval CzechToll například během jediného měsíce více než 100 milionů mýtných transakcí.

Tohle je podle mě nejlepší část článku, protože je skutečná a zní skoro jako sci-fi.

Ředitelství silnic a dálnic buduje systémy WIM – Weigh-in-Motion, tedy vážení vozidel za jízdy.

Do vozovky jsou instalovány měřicí senzory a nad silnicí mohou být umístěny kamery.

Kamion tak nemusí zajíždět na klasickou váhu.

Projede po dálnici a systém ho zváží během jízdy.

ŘSD například v roce 2025 instalovalo takové zařízení na D6 u Unhoště. Systém dokáže během průjezdu zaznamenat celkovou hmotnost vozidla i zatížení jednotlivých náprav.

Další systémy WIM se budují nebo servisují také na D1, D5, D10, D35 a dalších komunikacích.

A právě tady už se opravdu dostáváme k situaci, která může řidiči připadat poněkud nepříjemná.

Nemusíte ani zastavit.

Vaše vozidlo může být změřeno během běžné jízdy.

A teď přichází nejzajímavější otázka.

Ví stát, kde právě jedete?

U některých systémů ano.

Ví, že konkrétní nákladní vozidlo projelo určitým zpoplatněným úsekem?

Ano – právě k tomu elektronické mýto slouží.

Ví systém registrační značku vozidla?

Ano, kontrolní kamerové systémy s registračními značkami pracují.

Dokáže stát získávat obrovské množství dopravních dat?

Samozřejmě. Ostatně CENDIS provozuje i supervizi elektronického mýta, která pracuje s daty z datových skladů provozovatele systému a umožňuje jejich analýzu a dohled v reálném čase.

Ale tady bych rozhodně zabrzdila před tvrzením, že systém automaticky pozná řidiče podle obličeje, sleduje každého člověka na dálnici a bezpečnostní složky mohou kdykoli otevřít kompletní historii jeho pohybu.

Takto jednoduché to není.

Zpracování osobních údajů prostřednictvím kamer podléhá právním pravidlům a GDPR. Úřad pro ochranu osobních údajů výslovně uvádí, že pokud kamerový systém umožňuje identifikaci fyzické osoby, jde o zpracování osobních údajů a musí existovat odpovídající právní titul.

A biometrické rozpoznávání obličeje je ještě citlivější disciplína.

Takže bych do článku určitě nedávala větu, že kamery na českých dálnicích běžně identifikují posádku auta přes čelní sklo. Na to nemáme dostatečný podklad.

A právě tady je podle mě mnohem zajímavější pointa než tvrdit, že nás někdo tajně sleduje.

Moderní dálnice už totiž opravdu není jen silnice.

Je to síť senzorů, kamer, databází, palubních jednotek, serverů a algoritmů, které společně zajišťují výběr poplatků, kontrolu dopravy, měření hmotnosti a správu infrastruktury.

V roce 2025 přineslo samotné mýto státu 19,1 miliardy korun. Elektronické dálniční známky přidaly dalších 8,7 miliardy.

To už nejsou drobné.

A čím více technologií na silnice přibývá, tím důležitější je otázka, kdo data spravuje, proč je potřebuje, jak dlouho je uchovává a komu se mohou dostat.

Protože technologie sama o sobě není ani dobrá, ani špatná.

Je to jen nástroj.

Rozhodující je, kdo ho drží v ruce a jaká pravidla pro jeho používání platí.

A možná právě tohle je skutečný český „Velký bratr“.

Ne kamera nad dálnicí.

Ne satelit na obloze.

Ale obrovské množství dat, které každý den vzniká během něčeho tak obyčejného, jako je cesta autem z Brna do Prahy.

Vadí vám, že moderní silnice stále více zaznamenávají a vyhodnocují pohyb vozidel, nebo je to podle vás rozumná cena za bezpečnější a lépe fungující dopravu?

Protože jedno je jisté:

Doba, kdy byla dálnice jen kus asfaltu mezi dvěma městy, je definitivně pryč.