Článek
Patřím ke generaci, která slavnou komedii Vrchní, prchni! zná snad do posledního písmene.
Kdysi jsem na tento film koukala s bezstarostným úsměvem na rtech a se svými vrstevníky jsme se dokázali hodiny smát nešikovnosti hlavního hrdiny.
Kdo z nás by občas s nadsázkou necitoval nesmrtelné věty jako: „Stěrače stírají, ostřikovače ostřikují,“ nebo drzé sousedské rýpnutí: „To nevadí, že mně se to nedaří, hlavně když vidím, že vy dáváte taky prázdný.“ Brali jsme to jako prvotřídní, lehkou zábavu o jednom prohnaném chlapíkovi v teplákové soupravě, který s humorem napálil tehdejší společnost.
Jenže minulý týden běžel tento snímek v televizi znovu. Venku tiše pršelo a já jsem u teplého čaje sledovala osud knihkupce Dalibora Vrány s odstupem několika desítek let. A najednou se stalo něco zvláštního. Místo abych se smála, svíralo se mi hrdlo.
Optikou dospělého člověka, kterého už život stihl unavit a unést, jsem totiž v tom příběhu uviděla něco úplně jiného než bláznivou komedii. Uviděla jsem tam neskutečně syrovou a tichou studii o lidské samotě, neustálém uštvání a zoufalé touze po troše obyčejného uznání a štěstí.
Nejsilněji mě zasáhla scéna z jeho malého pražského knihkupectví. Dalibor tam stojí obklopen tlustými svazky knih, v obnošeném saku a s výrazem muže, který už sotva plete nohama.
Do krámu mu vtrhne dravý a úspěšný bývalý spolužák, který bez špetky taktu zahlásí: „Kamaráde, ty jsi v tom obchodě úplně zvadnul. Ty jsi nula.“ Když pak ten nafoukaný chlapík odejde a unavený Dalibor se odevzdaně podívá do zrcadla, ta scéna je tak tichá a bolestná, až to mrazí. V tu vteřinu to totiž není film z minulého století. Je to příběh spousty z nás, kteří denně stojíme za svými pulty, v kancelářích nebo na pokladnách, uštvaně platíme složenky na elektřinu a posloucháme řeči o úspěchu od lidí, kteří mají v životě jen obrovské štěstí.
Celý ten Daliborův bláznivý nápad s falešným vrchním vlastně nebyl veden touhou bezbřehé chamtivosti. Byla to zoufalá vzpoura malého, neviditelného člověka proti šedi vlastního osudu a věčnému nedostatku peněz pro rodinu.
Chtěl jen na chvíli zažít ten pocit, že si ho lidé váží, že se mu v restauracích klaní a že má moc nad vlastním životem, i když k tomu musel použít ten slavný trik a legendární útěk s větou: „Beru si to na starost, pánové.“
Když film skončil a na obrazovce běžely závěrečné titulky, uvědomila jsem si, jak geniální tvůrci tehdy u nás tvořili. Dokázali pod roušku humoru schovat ty nejhlubší pravdy o lidské povaze.
Příště už se u scén s panem Vránou asi nebudu smát tak nahlas. Spíš mu v duchu popřeji ten klid, který tak marně hledal. Ten film nám totiž i po tolika letech nastavuje zrcadlo a tiše se ptá, zda se v té dnešní moderní, uspěchané době nehoníme za falešným pozlátkem stejně unaveně, jako tenkrát onen slavný pražský knihkupec.
Kam dál pro další příběhy?
Baví vás vyprávění, kde obyčejný člověk sebere odvahu a s úsměvem ukáže velkým pánům, že se nenechá opít rohlíkem? Nenechte si ujít ani mé další pohodové čtení o malých vítězstvích nad lidskou hloupostí, u kterého vám zaručeně nevychladne káva:
https://medium.seznam.cz/clanek/sofia-perez-ticha-voda-brehy-mele-257709
📌 Informační zdroje k článku:
- Detaily o filmu Vrchní, prchni! (1980): Česko-Slovenská filmová databáze (csfd.cz) – karta filmu, režie Ladislav Smoljak, scénář Zdeněk Svěrák.
- Profily hlavních postav a herecké obsazení: Filmový přehled (filmovyprehled.cz) – Národní filmový archiv, záznam o digitálně restaurovaném snímku Vrchní, prchni!.
- Slavné filmové citáty a ohlasy pamětníků: Archiv České televize (ceskatelevize.cz) – dokumentární cykly o historii československé kinematografie osmdesátých let.
