Článek
Byl jednou jeden vodník a jmenoval se Brčálník.
Nosil smaraggdový kabátek s mosaznými knoflíky a obýval tichou tůň, kde se vážky proplétaly nad hladinou jako jehhly v rukou šikovné švadleny.
Měsíc se tam v noci třpytil a voda voněla tajemstvím.
Brčálník byl v očích všech vodníků ostuda ostudná. Zatímco ostatní vodníci pečlivě leštili své hrnečky a pyšnili se sbírkou dušiček, jeho police zely prázdnotou.
Brčál totiž sbíral něco jiného.
Sbíral lidská přání.
Každé ráno sedával na kameni, nohy ponořené v chladivé vodě a naslouchal. Řeka mu do dlaní vkládala ozvěny osudů: strach dívky z vyznání lásky, zapomenutý smích i noční děsy starého mlynáře, který se bál vody i bouřek.
Ostatní vodníci se Brčálkovi smáli. Prý - toho se nenajiš, povídali mu se smíchem. Brčálek však vždycky zakroutil hlavu, pod fousky se usmál a odpovídal se smíchem - a třeba někdy jednou…
Jednoho podvečera se u tůně objevila Andulka.
Krásná , s copánky do pasu a pentlemi, že se i Brčálkovi zatajil dech.
Jenže tentokrát nešla prát prádlo, ale přišla se vyplakat.
Její pláč byl tak tichý, že i vrba sklonila své větve níž, aby jí slyšela.
Vodo, vodičko, šeptala Andulka, dej mi trochu odvahu. Moc tě prosím.....
Hladina se lehce zavlnila a z hlubiny vykoukla zelená čepice.
Brčálek se připlaval Andulky zeptat, jakou že to odvahu potřebuje…hlas měl jako když kamen o vodu pleská a z šosů mu kapala voda přímo na Andulky suknici.
Andulka se opatrně nadechla a pověděla vodníkovi svoje trápení.
Milovala mlýnského tovaryše Matěji a bála se mu to říct. Matěj se zase bál Andulky, aby neurazil a tak se báli oba a Brčálkovi se jich zželelo.
Sáhl tedy do kapsy a podal jí malý, hladký oblázek, který v šeru svítil jako kapka rosy.
Andulce potichu pověděl, že kamínek není jen tak ledajaký obyčejný, ale dozajista kouzelný. A když ho bude mít v dlani, dodá jí odvahy přesně tolik, kolik si bude přát.
Nakonec dodal, že kamínek musí vrátit, protože jak už to s kouzelnými kamínky bývá, jednou poslouží tomu, podruhé onomu a když poslouží, pošlou se v dobrém dál.
Andulka se jen po kradmu podívala po Brčálkovi a špitla , cože prý za to bude chtít. Vodník se rozesmál a šeptl, že jen šťastný úsměv a vrátit kamínek, aby mohl splnit své přání zase někomu jinému.....
Pak přišel déšť, který nekončil.
Obloha ztěžkla a řeka se začala prudce zvedat.
Nebyla to ale jen voda z mraků. Ale voda plná lidské zloby, křivd a nesplněných přání.
Vodník věděl, že pomoci mu může jen jediné. kouzelný kamínek…
A ve chvíli, kdy si už začal zoufat, přiběhla Andulka.
Rozesmátá, mokrá, udýchaná, ale…a to je na celém našem vyprávění to nejdůležitější - šťastná.
Mlynářský tovaryš jí objal, ani domluvit jí nenechal jakou měl radost.
První pusa byla hned a ta druhá, Ta byla přeci také hned - vzápětí po té první.-)
Brčálek věděl, že víc už nemusí. Vzal kouzelný kamínek, zašeptal prastaré zaklínadlo, vhodil kamínek do řeky a voda? Pomalu utichla…za pár okamžiků se vrátila kam měla, opět tiše zašuměla a i déšť jakoby zázrakem přestal bubnovat o listí vrb, které se kroutilo podél řeky.
O Brčálkovi se vyprávějí příběhy ledacjaké. Veselé. smutné, ale vždycky takové, kde dobro zvítězí nad zlem, kde láska a úsměv, nevyřeší sice vše, ale dává lidem sílu k tomu, jít společně dál.
A možná, až najdete odvahu říct někomu pravdu, ucítíte v kapse malý, hladký kamínek. 💚 Váš vodník Brčálník
