Zapomenuté podzemí chrámu v Křtinách: Dvanáct lebek s černými věnci ukrývalo tajemství po staletí

Monumentální stavba, symetrie, křivky, světlo pronikající vysokými okny a obrovský prostor, který člověka nutí ztišit hlas.

Na první pohled vypadají Křtiny jako místo, kde by člověk hledal především klid. Jenže pod tímto nádherným chrámem existuje ještě jeden Křtinský svět.

Svět, do kterého se po staletí nikdo nedostal.

A když se jeho dveře nakonec otevřely, čekalo tam něco, co archeologové rozhodně nečekali.

Hromada lidských kostí. A mezi nimi dvanáct lebek, které někdo před staletími ozdobil černými kresbami.

Na každé byl vavřínový věnec.

A na čele písmeno T.

Dodnes přesně nevíme proč.

Křtiny byly poutním místem dávno před vznikem dnešního chrámu. Tradice mariánské pouti zde sahá hluboko do středověku a původně zde stály dva starší kostely.

V 18. století ale přišel plán, který měl celé místo změnit.

Projekt nového poutního areálu dostal na starost Jan Blažej Santini-Aichel. Stavba začala roku 1718 a Santini vytvořil velkolepou kompozici založenou na geometrických vztazích, symetrii a práci se světlem.

Původní návrh byl přitom ještě odvážnější než to, co dnes vidíme.

Santini plánoval dvě věže, dvě boční kaple a rozsáhlejší symetrický areál. Nakonec byla stavba z finančních a dalších důvodů zjednodušena a vznikla pouze jedna věž a jedna boční kaple. Santini se dokončení svého díla nedožil – zemřel roku 1723. Chrám byl dokončen až později.

A právě někde pod tímto monumentálním světem se ukrývalo něco, o čem pozdější generace prakticky nic nevěděly.

Psal se rok 1991.

Pod chrámovou věží byla objevena zapomenutá krypta.

Nebyla to obyčejná prázdná místnost. Prostor byl plný lidských ostatků. Podle antropologického zpracování zde byly uloženy pozůstatky nejméně 974 lidí.

Většina kostí pocházela ze starého křtinského hřbitova, jehož hroby byly zasaženy stavbou nového chrámu.

Proč byly ostatky ukryty právě zde?

Pravděpodobně proto, aby byly bezpečně uloženy a prostor mohl být následně uzavřen.

A také skutečně uzavřen byl.

Vchody byly zazděny a později je překryla další stavba. Krypta se tak postupně ztratila z lidské paměti. Na desítky generací se z ní stal doslova zapomenutý prostor pod nohama lidí, kteří přicházeli do Křtin na poutě.

Jenže když se po staletích znovu otevřela, čekalo tam překvapení.

Mezi obyčejnými lidskými ostatky se objevily lebky, které se od ostatních zásadně lišily.

Byly pomalované.

Na čelech měly černé kresby a kolem nich motiv připomínající vavřínový věnec.

Celkem jich bylo nalezeno dvanáct.

A právě tady začíná největší záhada křtinské kostnice.

Protože vavřínový věnec není náhodný ornament.

V evropské tradici symbolizoval vítězství, čest, slávu nebo výjimečné postavení. Proč ale někdo podobným způsobem ozdobil lidské lebky?

A proč právě tyto?

Nikdo dnes nedokáže s jistotou říct, komu patřily.

Podle odborných popisů pocházejí kresby pravděpodobně ze 17. století, tedy z doby před vznikem dnešního Santiniho chrámu.

To je důležitý detail.

Lebky nejsou Santiniho tajemstvím.

Jsou mnohem starší.

Santini nad jejich dávno zapomenutým světem pouze postavil svůj chrám.

A tady se příběh začíná skutečně komplikovat.

Vědci našli určité analogie podobného zvyku především v oblasti Rakouska a jihovýchodního Německa. Nejde tedy o úplně neznámý fenomén.

Jenže křtinský nález je mimořádný.

Podle dostupných odborných popisů nebyl na českém území do té doby zaznamenán obdobný soubor pomalovaných lebek.

A tak vznikla otázka:

Kdo byli lidé, kterým se dostalo tak zvláštního „vyznamenání“ i po smrti?

Mohlo jít o významné osoby?

Členy určité skupiny?

Lidi spojované s konkrétním pohřebním zvykem?

Nebo měly kresby úplně jiný význam?

Jedna z možností je spojovat podobné výzdoby s pohřebními tradicemi, které měly zdůraznit zvláštní postavení zemřelého. Jistotu ale nemáme.

A právě absence odpovědi dává celému nálezu jeho tajemství.

Ještě podivnější je samotné označení.

Na čelech lebek bylo nalezeno písmeno T.

Nikdo zatím přesvědčivě neprokázal, co znamenalo.

Mohlo jít o iniciálu.

Mohlo mít symbolický význam.

Mohlo souviset s konkrétním náboženským nebo pohřebním zvykem.

A samozřejmě existují i mnohem fantastičtější výklady.

Jenže právě tady je dobré oddělit historii od legend.

Neexistuje důkaz, že by písmeno T označovalo členy nějakého tajného řádu, zasvěcence nebo účastníky černé magie.

Takové příběhy se kolem tajemných míst přirozeně rodí. Křtiny jsou navíc ideálním prostředím pro podobné fantazie.

Starý chrám.

Podzemí.

Stovky lidských ostatků.

Pomalované lebky.

A Santiniho geometrie.

O Santinim se už dlouho vyprávějí nejrůznější příběhy.

Jeho stavby jsou tak promyšlené, že v nich lidé hledají skryté geometrické symboly, číselné významy, astrologii nebo dokonce tajné energetické principy.

U Křtin je to obzvlášť lákavé.

Chrám je vystavěn s mimořádným důrazem na geometrii a prostorové vztahy. Světlo zde není pouze praktickou součástí stavby, ale významně utváří její atmosféru.

To všechno je skutečně působivé.

Ale o žádných „energetických liniích“, které by Santini v Křtinách záměrně využíval, nemáme historický důkaz.

Je to moderní interpretace jeho díla.

A možná právě proto působí tak dobře.

Protože člověk stojící uprostřed Santiniho prostoru opravdu může mít pocit, že stavba není obyčejná.

Představte si, že sestupujete dolů.

Nahoře zůstává barokní chrám.

Varhany.

Obrazy.

Sochy.

Světlo.

Lidé.

Dole se ale svět mění.

Úzká chodba.

Chlad.

Cihly.

Nízký strop.

A potom prostor, ve kterém byly po staletí uloženy lidské ostatky.

Tisíce kostí.

Lebky.

Ticho.

A mezi nimi dvanáct hlav, na jejichž čelech někdo kdysi namaloval černý symbol.

Člověk nemusí věřit na duchy, aby mu při takové představě nebylo úplně dobře.

Protože nejděsivější na Křtinách není to, že by tam podle nějaké legendy strašilo.

Nejděsivější je skutečnost, že tam skutečně někdo žil, zemřel, byl pohřben a jeho ostatky pak někdo přemístil do temné krypty, kterou lidé na několik století zazdili.

Křtinská kostnice dnes není zapomenutým podzemím v pravém slova smyslu.

Po objevu byla odborně zkoumána a její nálezy se dostaly do péče antropologů. Pomalované lebky byly také odborně zkoumány a později se vrátily do podzemí chrámu. Kostnice je za určitých podmínek přístupná návštěvníkům.

Jenže jedna otázka zůstává.

Proč?

Proč právě dvanáct lebek?

Proč vavřínové věnce?

Proč černá kresba?

A proč písmeno T?

Možná jednou někdo najde v archivu starý dokument, který všechny otázky vysvětlí jedinou větou.

Možná se podaří přesně určit původ tohoto pohřebního zvyku.

A možná se odpověď ztratila společně s lidmi, jejichž lebky byly před stovkami let položeny do temné krypty.

Křtiny tak mají dvě tváře.

Ta první je nádherná.

Barokní, slavnostní a plná světla.

Ta druhá leží několik metrů pod ní.

A tam, v tichu mezi stovkami lidských kostí, dvanáct lebek stále nese kresbu, jejíž skutečný význam dnes už nikdo nezná.