Ztracený prsten knížete Lobkowitze

V létě roku 1674 voněla lobkowiczká obora v Roudnici nad Labem zralými malinami a posekanou trávou. Dvacetiletá Marie, dcera zámeckého zahradníka, právě klečela u záhonu bílých růží, když vtom ticho prořízl dusot kopyt. Mladý kníže Václav z rodu Lobkowitzů se vracel z lovu. Jeho kůň se však lekl letícího motýla, vzepjal se a kníže, oslněný ostrým poledním sluncem, neudržel balanc. Sjel ze sedla přímo do měkké hlíny, jen kousek od Mariiných nohou.

Když mladík otevřel oči a setřásl ze sametového kabátce prach, uviděl nad sebou tvář, která se mu okamžitě vpálila do srdce. Marie měla oči barvy lesního medu a místo strachu se jí na rtech usazoval drobný, uličnický úsměv. Místo toho, aby se knížeti podle protokolu hluboko poklonila, podala mu ruku zaprášenou od hlíny. Václav se do té chvíle setkával jen s upjatými šlechtičnami u císařského dvora ve Vídni, ale tato prostá dívka ho okouzlila během jediné vteřiny.

Od toho dne se roudnické zahrady staly dějištěm tajných setkání. Václav chodil kontrolovat stavbu nového zámeckého křídla, ale jeho kroky vždy vedly k oranžérii. Marie ho učila poznávat vůně bylinek a on jí vyprávěl o hvězdách a dalekých zemích. Rozdíl mezi jejich světy byl obrovský, ale v barokních zahradách, skrytí před zraky přísného knížecího otce, byli jen dva mladí lidé, kteří propadli jeden druhému.

Podzim však přinesl krutou ránu. Starý kníže rozhodl, že Václav se musí oženit s bohatou hraběnkou z Vídně, aby se upevnila rodová moc Lobkowitzů. Den před odjezdem se Václav s Marii naposledy sešel u staré kašny. Z ruky stáhl rodový pečetní prsten s lobkowiczkým znakem a vtiskl ho dívce do dlaně. Dokud ho máš u sebe, moje srdce patří tobě. Najdu způsob, jak se vrátit, slíbil se slzami v očích.

Uběhly dva dlouhé roky. Marie prsten opatrovala jako největší poklad, ukrytý v plátěném pytlíčku u srdce. Václav ve Vídni vytrvale odmítal všechny svatby, vymlouval se na chatrné zdraví i diplomatické cesty, jen aby získal čas. Starý kníže nakonec onemocněl a Václav se musel vrátit do Roudnice, aby převzal správu panství.

Když se po dvou letech poprvé setkali tváří v tvář na zámeckém nádvoří, Marie držela v rukou koš s čerstvými fíky pro nového pána. Václav šel kolem ní s kamennou tváří, obklopen služebnictvem, a dělal, že ji nezná. Marie ucítila bodnutí u srdce. Zapomněl? Podlehla panice, ruka se jí zatřásla a koš jí vyklouzl z rukou. Fíky se rozkutálely po kamenné dlažbě a spolu s nimi z košíku vypadl i těžký zlatý prsten Lobkowitzů.

Mezi dvořany to zalapalo po dechu. Rodový prsten v rukou chudé zahradnice? To byla v 17. století nevídaná opovážlivost, která mohla skončit vězením. Správce zámku už na Marii křičel a volal stráže. Václav však zvedl ruku a umlčel celé nádvoří. Pomalu došel k vyděšené Marii, sehnul se a prsten zvedl. Místo hněvu se mu ale v očích objevily jiskry štěstí.

Otočil se k přítomné šlechtě a pevným hlasem, který nepřipouštěl odpor, prohlásil: Tento prsten nebyl ukraden. Před dvěma lety jsem ho daroval ženě, která se dnes stane mou chotí a novou kněžnou z Lobkowitzů. Protože rod, který nectí lásku a věrnost, si nezaslouží vládnout. Před starou roudnickou kaplí se ještě ten měsíc konala svatba. Nebyla sice plná vídeňské smetánky, ale stoly přetékaly jídlem pro všechny lidi z podhradí a voněly těmi nejkrásnějšími bílými růžemi, které Marie sama vypěstovala. Dějiny rodu Lobkowitzů tehdy nezískaly nové majetky, ale získaly příběh o lásce, která byla silnější než barokní pravidla.