Článek
Ten nápad přišel hned po otevření očí. A nechtěl se vzdát. Datum v občance, tělo balancující na hraně mezi nadváhou a obezitou a zadnice zahřívající víc jak třicet let různé kancelářské židle mluvily jasně proti. Hlava, unavená poslední mozek plně vytěžující prací, zůstávala nadšená. Co by asi stál kurz? Bude blízko? Nepřispěl by mi na něj stát? Mám to vůbec někomu říct nahlas?
Zkusila jsem všechno popořadě. Šlo to až příliš hladce. Kurzy jsem našla v blízkém „okresním“ městě. Rekvalifikaci, i když jsem práci měla, mi možná zaplatí. Manžel po sdělení mého úmyslu zřejmě mrknul na zaprášené lahve se zlatavou tekutinou stojící na knihovně a když mě shledal střízlivou, řekl něco jako - proč ne. V duchu mu možná znělo, ať si plácá… Já se zaradovala.
Přiznávám, že v žádosti zájemce o zaměstnání jsem trochu potlačila své schopnosti, kterými jsem se dosud živila a statečně napsala, že jsem v dobré fyzické kondici. Trochu jsem se u toho styděla. Přivřela jsem oči nad každodenním obraze v zrcadle, číslicí na váze, funěním do schodů, lupáním v rameni, křečovými žílami a jinými libůstkami zralého, poslední dobou ne příliš udržovaného, těla. Ale, na klasickém kole přece 80 km ujedu, několik km uplavu, mnoho jich ujdu a hlavně se dám do kupy.
Po oznámení, že několik příštích týdnů nebudu o víkendech doma a nastupuju do masérské školy už se žádné velké nadšení nekonalo. Jak to budeš zvládat? Vždyť jsi i tak z práce unavená. Nebudeš mít vůbec volno. No jo, nebudu. Ovšem, když něco moc chcete, jste ochotni pro to mnoho udělat. Brzy vstávat, obědy vařit den předem, prát a žehlit třeba do půlnoci.
S pocitem studu, že budu nejstarší ve třídě, že to možná nedám psychicky, že nemám žádný talent, jsem nakonec stiskla kliku v agentuře, která mě měla připravit na nové povolání. A začala jízda. Jízda, které rozhodně nelituji.
