Článek
V posledních týdnech se znovu intenzivně mluví o ochraně dětí v České republice. Důvod je vážný. Podle nejnovějších výkazů bylo v roce 2025 evidováno 11 441 případů zneužívání, zanedbávání a týrání dětí. Meziročně jde o nárůst o 1 286 případů. Statistiky zároveň uvádějí 952 případů tělesného týrání, z nichž 414 bylo opakovaných, a 928 případů sexuálního zneužívání, přičemž u 449 šlo o opakované případy.
To nejsou jen čísla. Za každým z nich je konkrétní dítě.
A právě proto je naprosto legitimní ptát se, zda systém ochrany dítěte fungoval tak, jak fungovat měl.
Stejně legitimní je ale položit si jinou otázku: Co vlastně může OSPOD udělat – a kde už jeho možnosti končí?
OSPOD nemá v rodině kamery
Jednou z největších frustrací této práce je skutečnost, že veřejnost často očekává něco, co žádný sociální pracovník nemůže reálně zajistit.
Pokud je rodina vedena na OSPOD, neznamená to, že sociální pracovnice sedí někde v kanceláři a sleduje, co se v domácnosti právě děje.
Nejsme v rodině 24 hodin denně. Nevidíme každý konflikt. Nevíme, co rodič udělá večer poté, co jsme ráno odešli. Nemůžeme zabránit tomu, aby člověk znovu začal pít, užil drogy, přestal užívat léky, porušil dohodu nebo se rozhodl dítěti ublížit.
Ani nejlepší sociální práce nedokáže převzít odpovědnost dospělého člověka za jeho vlastní jednání.
Podobně jako lékař nemůže donutit pacienta, aby užíval předepsané léky, nemůže ani sociální pracovnice donutit rodiče, aby změnil svůj život. Může mu nabídnout pomoc, vysvětlit rizika, nastavit spolupráci, kontrolovat situaci dítěte a v případě potřeby využít zákonné nástroje. Nemůže však žít život rodiče místo něj.
Právě na tento rozdíl upozorňuje i Asociace Dítě a Rodina. Připomíná, že pracovníci OSPOD „nemohou být součástí každodenního života rodiny“ a nemohou předvídat každé další rozhodnutí rodičů.
To ale rozhodně neznamená, že OSPOD nemá odpovědnost.
Má. A velmi velkou.
Co tedy OSPOD skutečně může
Úkolem sociální pracovnice není rodinu kontrolovat pro samotnou kontrolu. Jejím úkolem je vyhodnotit situaci dítěte a rizika, která mu hrozí, a hledat způsob, jak zajistit jeho bezpečí a příznivý vývoj.
To znamená například mluvit s dítětem, rodiči a dalšími osobami, navštěvovat domácnost, získávat informace od školy, lékařů, policie a dalších odborníků, vyhodnocovat míru ohrožení, koordinovat pomoc a podle situace navrhovat další opatření.
Pokud je rodina schopná spolupracovat, může OSPOD pomoci nastavit podporu tak, aby dítě nemuselo svou rodinu opouštět. Může propojit rodinu se sociální službou, psychologickou pomocí, odbornou léčbou, azylovým bydlením nebo dalšími službami.
A právě včasná a intenzivní pomoc může být velmi důležitá.
Podle údajů zveřejněných v souvislosti s počtem odebraných dětí bylo v roce 2025 z rodin odebráno 3 616 dětí. Přibližně o osm procent více než v předchozím roce. Nejčastějším důvodem bylo zanedbávání, které se týkalo 2 259 dětí. Týrání bylo uvedeno u 193 dětí a zneužívání u 62.
Zároveň ale platí důležitá věc, kterou si veřejnost často neuvědomuje - OSPOD dítě sám „neodebírá“. O umístění dítěte mimo péči rodičů rozhoduje soud.
V loňském roce soudy rozhodly o odebrání 3 616 dětí. V 2 453 případech tak učinily na návrh OSPOD, v dalších případech byl návrh podán jinými osobami, státním zastupitelstvím, nebo soud rozhodl bez návrhu.
To je zásadní rozdíl.
OSPOD může soudu předložit své vyhodnocení, informace a návrh. Konečné rozhodnutí o péči však náleží soudu.
Kdy už nestačí nabídnout pomoc
Sociální práce má jednu velmi těžkou hranici. Tou je okamžik, kdy už nestačí rodině pomáhat, ale je potřeba dítě chránit.
Pokud je dítě vystaveno závažnému násilí, sexuálnímu zneužívání, těžkému zanedbávání nebo jinému vážnému ohrožení, musí OSPOD reagovat. Ne vždy to znamená okamžité odebrání dítěte. Naopak – cílem ochrany dítěte může být v mnoha situacích právě to, aby dítě mohlo bezpečně zůstat doma.
Jindy ale není možné bezpečí dítěte zajistit jinak. A tehdy musí přijít zásah.
Práce OSPOD proto není jednoduché rozhodování mezi „nechat dítě doma“ a „vzít dítě rodičům“. Ve skutečnosti je to neustálé vyhodnocování rizik.
- Je dítě v bezpečí?
- Lze situaci změnit pomocí podpory
- Spolupracuje rodič?
- Je jeho změna skutečná a dlouhodobá?
- Co se stane, pokud budeme čekat?
- A co se stane, pokud zasáhneme?
To jsou otázky, které sociální pracovnice řeší. A někdy se přesto něco strašného stane
Nejtěžší chvíle přicházejí tehdy, když dítěti, které už systém znal, někdo ublíží. Tehdy se ptáme všichni: Kde byl OSPOD? A tato otázka je samozřejmě namístě.
Pokud se ukáže, že pracovníci podcenili riziko, přehlédli důležitou informaci, nedostatečně spolupracovali s dalšími institucemi nebo nevyužili zákonné možnosti, musí se takové pochybení pojmenovat a řešit.
Sociální pracovnice není nedotknutelná jen proto, že pracuje na OSPOD. Naopak!
Její práce musí být kontrolovatelná. Musí existovat možnost stížnosti, přezkumu i nápravy pochybení.
Ale je velký rozdíl mezi otázkou „Postupoval OSPOD správně?“ a otázkou „Která konkrétní pracovnice za to může?“
První otázka je kontrolou veřejné správy. Druhá může být osobním útokem.
A právě tady začíná problém, který v poslední době zažívají pracovníci OSPOD stále častěji.
Kritika ano. Veřejný hon na sociální pracovnice ne
Sociální pracovnice OSPOD mají jednu velmi specifickou nevýhodu. Nemohou se veřejně bránit stejnými prostředky jako jejich kritici.
Jsou vázány zákonnou mlčenlivostí. Nemohou na Facebook napsat, jak konkrétní případ skutečně probíhal. Nemohou zveřejnit informace ze spisu, citovat rozhovory s dítětem, popsat rodinnou situaci ani vysvětlovat všechny kroky, které v případu udělaly.
A pokud někdo zveřejní jednostranný popis případu, může tak sociální pracovnice zůstat v situaci, kdy veřejnost slyší pouze jednu stranu.
Přesně na to upozornilo v březnu 2026 také město Česká Lípa. V souvislosti s útoky na místní OSPOD uvedlo, že pracovníci se kvůli zákonné mlčenlivosti nemohou bránit proti veřejně šířeným nepravdám a osobním útokům.
Nejde přitom jen o ostrá slova na internetu! Sociální pracovníci se podle médií setkávají s vulgárními urážkami, výhrůžkami, fyzickými útoky i internetovou šikanou. V roce 2024 byl například zaznamenán mimořádně závažný případ, kdy bylo ze msty zapáleno auto sociální pracovnice z Karvinska a následně začal hořet i rodinný dům, v němž žila s rodinou.
To už není kritika systému. To je ohrožení člověka.
MPSV řeklo jasně: kritika je legitimní, výhrůžky nikoliv. V srpnu 2026 se k situaci vyjádřilo také Ministerstvo práce a sociálních věcí. Jeho postoj považuji za důležitý právě proto, že není založen na nekritické obhajobě OSPOD.
Ministerstvo výslovně uvedlo, že „otevřenou a věcnou kritiku systému sociálně-právní ochrany dětí“ považuje za legitimní a důležitou. Současně ale odmítlo situace, kdy se kritika mění v osobní útoky, veřejné dehonestování nebo výroky vyvolávající obavy o bezpečnost konkrétních pracovníků. V reakci na aktuální útoky na sociálních sítích proto MPSV oznámilo podání trestního oznámení.
Ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka k tomu uvedl: „Pracovníků OSPOD si vážím a odmítám, aby byli cílem osobních útoků a výhružek.“
A podle mě je důležité, aby tato dvě sdělení zazněla společně: OSPOD musí být kontrolovatelný, ale sociální pracovníci musí být chráněni před útoky. Jedno nevylučuje druhé.
Ochrana dítěte není práce jednoho úřadu
Někdy se o ochraně dětí mluví, jako by za jejich bezpečí nesl odpovědnost pouze OSPOD. Tak to ale není.
Na ochraně dítěte se podílí rodina, škola, pediatr a další zdravotníci, sociální služby, policie, soudy, státní zastupitelství, širší rodina i další lidé, kteří se v životě dítěte pohybují. OSPOD je významným článkem tohoto systému. Není však jeho jediným článkem. A pokud jeden z článků selže? Dítě se ocitne v ohrožení.
Stejně tak ale nelze od jednoho úřadu očekávat, že dokáže předvídat každé rozhodnutí rodiče a zabránit každému násilnému jednání. To by nebyla ochrana dětí. To by byla představa všemocného státu, který ve skutečnosti neexistuje.
Co bychom tedy měli chtít? Ne méně OSPOD, ale lepší OSPOD a lepší celý systém ochrany dětí.
Potřebujeme dostatek sociálních pracovníků. Dostupné odborné služby. Intenzivní práci s rodinami, které jsou ochotné svou situaci změnit. Specializovanou pomoc pro děti vystavené násilí. Dobrou spolupráci mezi OSPOD, školami, zdravotníky, policií a soudy.
Potřebujeme také systém, který dokáže včas rozpoznat situace, kdy už běžná podpora nestačí.
A potřebujeme možnost otevřeně říct, když OSPOD udělal chybu. Je však nutné rozlišit mezi chybou a převzetím odpovědnosti za rozhodnutí rodiče.
Úlohou OSPOD je vyhodnotit ohrožení dítěte, nabídnout pomoc, koordinovat ji, využít zákonné možnosti a v okamžiku, kdy je dítě skutečně ohrožené, udělat vše, co jí zákon umožňuje, aby bylo v bezpečí.
Tak kde tedy byl OSPOD? OSPOD tam byl. Pracoval s rodinou. Vyhodnocoval situaci. Nabízel pomoc. Spolupracoval s dalšími institucemi. Využil dostupné zákonné možnosti. A přesto rodič udělal něco, čemu nebylo možné zabránit.
Ochrana dítěte není odpovědností jediné sociální pracovnice. Je to odpovědnost nás všech.
Zdroje: Seznam zprávy, MPSV
