Článek
Je mi 51 let a učím na ZŠ na Vysočině. Miluji děti i angličtinu. Pocházím z učitelské rodiny, většina mých přátel učí. Jsem z generace Husákových dětí a ani ve snu by mě tenkrát nenapadlo, že jednou půjdu ve stopách svých rodičů. Viděla jsem své rodiče, ve svém tatínkovi jsem měla ten největší vzor. Studentům na gymnáziu, kde působil většinu své kariéry, od začátku vykal, nikdy nezvýšil hlas, měl přirozenou autoritu. Když mu bylo nabídnuto místo zástupce ředitele, přijal ho s tím, že pro téměř 600 studentů zařídí novou, moderní tělocvičnu, což se mu povedlo. Byl celý život sporťákem tělem i duší, vždycky hrál na férovku. O několik let později řekl, že se na tu věčnou byrokracii „může vyprdnout“ a šel zpátky ke svým studentům. Mohlo by se zdát, že volba mého povolání bude jasná. Ale nebyla. V roce 1989 jsem byla ve druhém ročníku na tomtéž gymnáziu, Sametová revoluce a atmosféra toho období mě naprosto pohltila a já se nemohla dočkat, až z gymplu vypadnu a začnu si vydělávat. Maturovala jsem z ruštiny ( k čemu mi ta angličtina bude, že? Jak krátkozraké…). Okamžitě po maturitě jsem si našla podnájem a začala makat. V roce 1994 jsem dostala příležitost odjet do USA jako au-pair. Anglicky jsem dokonale uměla maximálně tak nadávat a jen díky pár překladům písniček možná i dalších pár slovíček. Rozhodně ale nic, co by stálo za zmínku. O 14 dní později jsem seděla v letadle směr San Diego (do té doby jsem byla jednou „harmonikou“ k Balatonu pod stan). Prvních pár měsíců bylo ukrutných. Dostala jsem víkend, abych se trochu porozhlédla a v pondělí v 7 ráno mi v náruči zůstali dva vřískající američtí chlapečci, kteří vůbec nechápali, proč nerozumím tomu, že mají hlad nebo žízeň nebo že jim snad chybí rodiče.
Dnes, o 30 let později, jsme stále s celou „mou americkou rodinkou“ ve velice úzkém kontaktu a vzájemně se navštěvujeme. Měla jsem obrovské štěstí, rodina je to skvělá. Můj původně šestiměsíční pobyt se protáhl na téměř 7 let a přesto, kdy to jen šlo, prchala jsem za svojí rodinou zpátky do Čech. Za tu dobu jsem se naučila perfektně anglicky, střihla si několik semestrů na prestižní kalifornské univerzitě, obdržela certifikáty o úspěšném složení mezinárodních zkoušek z angličtiny a typicky americkým způsobem se dostala k navrhování interiérů, což je moje další životní láska a vášeň. V Americe jsem zůstat nechtěla, ale San Diego navždy zůstane mým druhým domovem. Kdykoliv to jde, prchám z Čech právě tam.
Takže jakže jako učitelka? Začalo to soukromým doučováním, pak několik večerů týdně na soukromé škole, poté na plný úvazek na jazykovce. Kdo tu práci zná, tak ví, že peníze se sice vydělat dají, ale je to opravdu řehole od rána do večera. A já v té době již měla malého syna, pracovní doba od 7-19 nepřicházela v úvahu. Opět jsem si udělala x mezinárodně uznávaných certifikátů a dávala si velký pozor, aby byly všechny uznané MŠMT. Později jsem dostala nabídku pracovat jako učitelka angličtiny na jedné z menších základních škol mimo město. Kvůli synovi jsem vzala poloviční úvazek, náš společný čas byl pro mě posvátný. Tehdejší paní ředitelka, která na škole působila 20 let, vyslyšela mé prosby o naprostou změnu v koncepci výuky a dovolila mi nakoupit nové, moderní učebnice a já se do českého školství nechala vtáhnout s vášní sobě vlastní. V angličtině razím heslo „radši blbě než nijak“ a děti se začaly postupně otevírat. Do té doby se bály promluvit, aby nebylo zle, že něco řekly špatně, já je podporovala v tom, aby prostě mluvily. Pochopili jsme se rychle. Angličtina zní nejen při hodinách angličtiny, ale naprosto běžně i na chodbách o přestávce. Zpíváme, tančíme, učíme se. Účastníme se jazykových olympiád, přežili jsme distanční výuku během Covidu, příští rok na jaře pojedeme na 6 dnů s druhostupňáky do Anglie. To vše poprvé za doby padesátileté existence školy. 35 let od Sametové revoluce. Všechny učitelky, které na naší škole učily přede mnou, měly před jménem ta 3 nejdůležitější písmenka, která rozhodla o tom, že jsou naprosto kompetentní. Většina z nich v anglicky mluvících zemích nikdy nebyla, drtila děti nekonečnými gramatickými pravidly a moc možností se projevit dětem nedávaly. Když jsem nastoupila, dostala jsem předvyplněné učebnice pro žáky 5.tříd. O výslovnosti dětí ani nemluvě. Au. Může to vypadat, že si tady tahám triko, ale ne. Jen popisuji realitu.
Na jiné škole být nechci. Máme malý, fajn kolektiv, s dětmi máme dostatečnou možnost se dobře poznat. Díky tomu, že si děti na výuku jazyků můžeme v jedné třídě rozdělit do svou skupin, mluví každé z nich. Každou hodinu několikrát. Až do minulého roku super, ale věděla jsem, že den D přijde. Den, kdy mi bude oznámeno, že abych mohla dál působit jako učitelka, musím si doplnit vysokoškolský titul. Abysme se pochopili úplně správně, musím dalších 5 let studovat, aby se ze mě stala „ta pravá učitelka.“ Protože bez magisterského titulu jsem absolutní nula. Jen připomínám, že je mi 51 let a učit mě prostě neskutečně naplňuje a baví, proto to dělám. Takže jsem se přihlásila na soukromou pražskou univerzitu, kde veškerá výuka všech předmětů probíhá v angličtině. To byl ten jediný důvod, proč zrovna tam. Měla jsem nejlepší výsledky z přijímacího řízení z našeho kruhu. Když už, tak už. A teď kapka matematiky a pár slz.
Protože jsem první rok jednou za čtrnáct dní věnovala pátky a soboty výuce na VŠ, zkrátil se mi úvazek na 0,8. Na výplatní pásce jsem, v roce 2023/24 pravidelně nacházela závratných 23 500,-Kč čistého. Nemám započítanou žádnou praxi, protože dle sdělení MŠMT nejsem v jejich kolonkách. Jinými slovy, mé certifikáty nemá kdo ověřit, protože jsou staré. Jsem v tom mrtvém bodě každého učitele, protože nemám delší praxi jak 12 let. Jestli mi uznali 4 roky, tak je to moc. Jsem neskonale vděčná, že se v této zemi běžně vyžaduje zpětná vazba na učitele, kteří učí víc jak 20, 30 let. Samozřejmě, že nevyžaduje, protože v drtivé většině případů se oni rozhodli pro studium Pedagogické fakulty ihned po skončení střední školy a titul magistra získali ve svých 25ti letech. A od té doby učí a nikoho nezajímá jak. Tady pozor, ať nedojde k mýlce: znám spoustu vynikajících pedagogů, jak z řad mladé generace, tak i ty starší. Ale mám osobní zkušenost s těmi, co se netají odporem k dětem, a protože nevěděli, co sami se sebou, tak šli učit. Já blbec ne. Já jela do světa na zkušenou. Když jsem odečetla z těch závratných 23 500,-Kč školné -6 000,/měsíc, pravidelné měsíční výdaje za energie, jídlo, splátku půjčky, základní pojištění a benzin, dostala jsem se na částku 250,-Kč na den. Ano, čtete správně. Nejsou v tom započítány služby za kadeřníka, za fitko, kino, koncerty, divadla apod. Věci, které bych, dle mého názoru, v mém věku již nemusela vůbec řešit. Po třiceti letech, kdy jsem v podstatě nepřestala pracovat, jsem se poprvé v životě, ve svých 50 letech, stala finančně závislou na mém muži a jeho dobré vůli mi pomoct. Svého muže miluji již 22 let. Ale odmítám se stát obětí systému a čekat, až mi na účtě přistane moje školné z jeho peněz. Mám syna, kterému bych ráda přilepšila při jeho studiu na VŠ, i když při škole maká. Mám ovdovělou maminku, které bych aspoň jednou do roka ráda zaplatila víkendový pobyt nebo přispěla na dovolenou. Ani prd. Kolonka nečekané výdaje se vytratila. Není z čeho brát.
Lidé míní, život mění. V současné době mám plný úvazek nacpaný do čtyř dnů, abych opět mohla víkendy věnovat studiu na VŠ. Takže jsem se dostala na krásných 33 100,-Kč hrubého. Což mi čistý plat zvedne zhruba o příjemných pět tisíc. Rozvrh a úvazky se dělají přes prázdniny. Když jsem v září zjistila, že už nejsme dva, ale jsem jedna, tak zase kopr. Opět počítejte se mnou: 28 500,-Kč čistého, - 6 tisíc školné, - splátka půjčky, - komplet celé energie, - benzin, - jídlo, - 1 000 na povinné důchodové spoření, pojištění, tak jsem na 500,-Kč na měsíc. Což dělá celých 17,-Kč denně. Pecka. Je mi jednapadesát a mám 17 korun na den. Učím na plný úvazek, doučuji, svou práci miluji a troufám si říct, že jsem pracovitý a zodpovědný člověk. Ne, nejsem v jednu doma a je sice sen mít dva měsíce volno, ale když musím přežít za 17 kaček na den, tak to není žádný řev, protože z této částky fakt nic neušetříte. Jako vůbec nic. Naopak, jdete do minusu, kde to jen jde a modlíte se, aby jste byli schopni vše jednou splatit. Takže jsem v první polovině září poslala žádost o přerušení studia a čekám na velký třesk, o kterém dopředu vím, že se nestane. Já vím, já to slyším. Kdo je blbej, tak učí. Co chcete za ty prachy, které si vyděláte podle oficiálních tabulek a ještě k tomu máte volno o svátcích a prázdninách! Držte hubu a krok.
Co na tom, že každý den máme několik dalších zaměstnání (plníme úlohu neexistujích školních psychologů, neschopných a neurvalých rodičů, kteří přesně znají svá práva, ale povinnosti už zas tolik ne, řešíme spory mezi dětmi a vlastně jen tak mimochodem ještě musíme odučit své předměty na slušné úrovni). Tohle mě strašně štve: že vlastně ti, co řvou ohledně učitelů a jejich průměrných! platů kolem 47 000,- hrubého, jak to rádo prezentuje MŠMT ve všech svých tabulkách, řvou a nadávají učitelům oprávněně. Protože ten, kdo v dnešní době učí za 33 100 Kč, je fakt nenormální. Jako já a tisíce dalších. Takže co s námi? V 55 ukončím studium na VŠ a konečně budu právoplatnou učitelkou, zralou jít do předčasného důchodu. Počkat, ne, zpět. Naše generace žádný důchod mít nebude. Takže se už nemůžu dočkat, abych byla oceněná za ta tři písmenka před jménem, bez ohledu na to, jak v každodenním životě opravdu pracuji a jakých dosahuji výsledků. Prostě budu mgr. a budu tak konečně dobrá a plnohodnotná… učitelka. Nepochybně se ptáte, proč tedy, za těchto nehorázných podmínek, stále učím. Odpověď je stále stejná. Miluji děti, miluji angličtinu a narozdíl od stejně starých a starších učitelů si umím představit, že bych se chytla i v jiné práci, tak nechci. I díky mým předchozím životním zkušenostem si dobře uvědomuji , že tohle je to moje, že tady jsem správně. Miluji učit.
Řešení bych možná i měla. Protože si uvědomuji, jak je (nejen) učitelské povolání důležité, jako podmínku pro výuku cizích jazyků bych začala minimálně s certifikátem C1+ nebo státní zkouškou z daného jazyka. Přidala bych dva až tři roky dálkového studia předmětů, jako je psychologie, didaktika, pedagogické plánování a praxe, kulturní dějiny anglicky mluvících zemí atd. A pokud bych uspěla, mohla bych učit. Ať si mě klidně každých 5 let přezkušují, chodí na inspekci. Co třeba mistři odborného výcviku? Myslíte si, že pracují za tento mrzký peníz? Nebo i po nich se bude požadovat 5 let studia na VŠ, ať je to fér? Víte, díky mým zkušenostem s realizacemi interiérů od bytů, kanceláří, rodinných haciend, lékařských ordinací, porodnice atd. vím velice dobře, jak těžké je sehnat kvalitní řemeslníky. Nejsem ten typ, co prosazuje za minimální vzdělání aspoň střední školu. Každý máme svou cenu. Ale pokud ta moje bude vykoupena 5ti lety studia na VŠ kvůli titulu magistra, tak asi se vážně budu muset porozhlédnou jinde, bez ohledu na to, jak moc svou práci a vše, co k ní patří, miluji. Protože nadšení a láska pro mou práci mi, bohužel, v současné době účty nezaplatí. Pokoušela jsem se to řešit přímo na MŠMT, s ministrem školství? Mnohokrát. Ozval se mi někdo? Ani jednou. A to jsem se s ministrem chtěla jen domluvit na tom, že nechci jeho peníze, ale kdyby byl tak laskavý a přenechal mi jeden ze svých bytů, ten na Břevnově, jím nevyužívaný, tak bych i z polovičního současného nájmu 57 tis., které jdou z kapsy nás všech, daňových poplatníků, v klidu mohla dostudovat magisterské vzdělání. Teď, když si ve vší skromnosti nechali zvýšit platy o pouhých 7,5% namísto původních 14%, dali konečně lidem najevo, jak moc nám, v oblasti peněz, rozumí. Mno, tak zkusím (opět) jít příležitosti naproti. Třeba to tentokrát klapne.
