Článek
Zaujal mě výše uvedený článek na netu a zejména pak diskuze, ve které mnoho diskutujících odsuzuje matku jako manipulátorku, když dcera k otci nechce.
Byla jsem ve velmi podobné situaci, proto si ji zde dovolím popsat. Obávám se, že dívka z příběhu opravdu skok zvažuje. Proč soudy názor dětí neberou v úvahu? Proč názor dítěte považují za manipulaci ze strany druhého rodiče? Proč upřednostňují egoistické zájmy otce (často jen kvůli vyhnutí se placení výživného) a kvůli tomu ničí děti? Uvědomují si vůbec, čím muselo dítě projít, než se odhodlalo svůj názor sdělit?
Moje dcera po rozvodu k otci rovněž nechtěla, resp. by souhlasila s každým druhým víkendem, ale po nátlaku ze strany soudu („pokud nebudete souhlasit se střídavou péčí, může vám soud dítě i odebrat“) a otce („jestli nebudeš souhlasit se střídavou péčí, budu deklarovat příjmy nula, nedostanete ani korunu a obě vás zničím“) a po nátlaku na dceru jsem nakonec souhlasila se střídavou péčí.
Věděla jsem, že je vše špatně, ale nezmohla jsem nic.
Po pár letech situace gradovala. Dcera nechtěla pendlovat, chtěla mít svůj domov. Prosila mě, ať to u soudu zařídím. Několikrát jsem se pokusila, ale neúspěšně. Dcera začala trpět psychickými problémy. Ano, ve škole ji popisovali jako veselou a bezstarostnou dívku, stejně jako dívku v publikovaném článku. Tvrzení pro soud prý byla účelová po manipulaci matky.
Dodnes si mohu vyčítat, že jsem rezignovala a podlehla tlaku autorit (soudu) a otce. Dceřino vyjádření nebylo vůbec zohledněno, popsali jej jako „manipulaci ze strany matky“. Nikoho nezajímalo, že k němu nechce, že chce být doma. Můj názor také neměl žádnou váhu.
Dcera začala trpět psychickými problémy. Následující dva roky zkrátím, je příliš bolestné se k nim podrobně vracet. Nicméně – po několika pokusech o sebevraždu, ošklivého sebepoškozování, opakovaných pobytů na uzavřeném psychiatrickém oddělení a rozvinutí Tourettova syndromu dcera jasně deklarovala sociální pracovnici OSPOD, sociální pracovnici psychiatrické nemocnice a ošetřujícímu lékaři, že důvodem jejích problémů je střídavá péče, kterou nechce. Chce být doma u matky.
K mému překvapení ani posudky od OSPOD, sociálních pracovníků psychiatrie a ošetřujícího lékaře nestačily k tomu, aby bylo schváleno předběžné opatření, kterým jsem žádala o okamžité svěření dcery do péče. Nestačí bezprostředně hrozící úmrtí dítěte v situaci, kdy dítě ze zoufalství dělá vše pro to, aby zde nemuselo být. Bezprostředně hrozící úmrtí není dostatečný důvod, je to málo. Předběžné opatření bylo zamítnuto a bylo nařízeno jednání za několik měsíců (známe to – z něho se následně otec omluví z náhle vzniklé „nemoci“ atd.). Zdá se, že právo otce na neplacení výživného a předstírání střídavé péče má přednost před životem dítěte. Soud prostě chce střídavou péči bez ohledu na to, že asi již nebude o koho.
OSPOD musím pochválit, snažili se pomoci, ale rozhodnutí soudu nedokážou zvrátit. Na konci už mi radili, ať soudní rozhodnutí ignoruji, pokud je pro mě život dítěte důležitější než případné tresty za neplnění soudního rozhodnutí. Přesně to jsem byla rozhodnutá udělat. Raději neplnit rozhodnutí soudu, než si nechat zabít dítě.
Nakonec se vše v dobré obrátilo, ovšem nikoli na základě rozhodnutí soudu. Otec se rozhodl sám zajít na terapii, dokázal nahlédnout sám na sebe a nakonec propustil advokátku, která měla za úkol prosadit jeho zájmy na úkor mě a hlavně naší dcery, upřednostnil život dcery před svým egem a úspěchem advokátky. (Proč si chlapi najímají advokáty, aby je bránili proti potřebám vlastního dítěte? Dítě tu možnost nemá, obrací negativní emoce proti sobě.) Na poslední chvíli tak dcera naštěstí utekla doslova hrobníkovi z lopaty, když otec u soudu prohlásil, že změnil názor a souhlasí, ať dcera zůstane u mě a soud to jen schválí.
Od té doby uplynulo již pár let. Nějakou dobu trvalo, než jsme se z toho vzpamatovaly. Dcera je už dávno zdravá, nesebepoškozuje se, studuje, má svůj domov u mě, má přítele, koníčky. Žije běžným životem, s otcem se občas vídá každý druhý víkend, občas jdou mimo to na kafe.
Je nicméně velmi smutné, že nebýt procitnutí otce na poslední chvíli a jeho ustoupení od vlastního ega, dcera tu také nemusela být. U soudu bychom se pomoci nedočkaly. Nechci ani domýšlet, jak by to dopadlo.
Přeji mamince dotčené holčičky i dané holčičce mnoho sil. Asi si tento příspěvek nepřečte nikdo ze soudců, ale pokud ano, moc prosím: opravdu neberte vyjádření dítěte na lehkou váhu a jako manipulaci. Neznevažujte názory matky, která jako lvice bojuje o své dítě a jeho život. Nechce ho nikomu upřít, naprostá většina matek chce jen to, aby jejich dítě bylo živé a pokud možno šťastné.
