Článek
Paní Horská zůstala po příchodu do jednací síně stát mezi oběma řadami lavic. Marcela jí nepatrně pokynula. Filip se na ni také podíval, ale hned sklopil oči k rozepnuté složce. Svědkyně si přitáhla kabelku k tělu, jako by si teprve teď uvědomila, že se bude muset postavit někam, odkud uvidí na oba.
„Pojďte sem, prosím,“ vyzvala ji soudkyně Lucie. „Budeme se ptát na Adama a na to, co jste sama zažila.“
„Já jsem jim pomáhala oběma,“ řekla paní Horská ještě před první otázkou.
Marcela přikývla znovu, tentokrát výrazněji.
„To vám nikdo nevyčítá,“ odpověděla Lucie. „A nemusíte si dnes vybrat, komu pomůžete.“
Na stole před Marcelou ležel vytištěný kalendář. Každý druhý víkend měla zakroužkovaný. Právě takový kontakt s devítiletým vnukem žádala: vyzvednout ho v pátek po škole a v neděli večer přivézt domů. Filip nesouhlasil s žádným pravidelným setkáváním. Poslední tři měsíce dovolil jen dva krátké hovory, při nichž seděl vedle syna.
Adamova matka, Marcelina jediná dcera, zemřela na jaře předchozího roku. Paní Horská potom dvakrát týdně vyzvedávala chlapce z družiny, když Filip pracoval déle. Znala ho ještě z doby, kdy si do školy nosil náhradní tričko v sáčku se šňůrkou. V poslední době už její pomoc tolik nepotřebovali. S Filipem a Adamem bydlela jeho partnerka Tereza.
„Paní Horská,“ začala Lucie, „jak se Adam choval, když jste ho měla odvést k babičce?“
Svědkyně se poprvé trochu uvolnila.
„Těšil se. Už v šatně se ptal, jestli půjdou do papírnictví. Dělali spolu takové modely, domečky z krabiček. Někdy jsme přivedli Adama a paní Marcela měla na stole už noviny, aby neumazali ubrus.“
„A chtěl u ní zůstávat?“
„Ano. Musela jsem mu připomínat, ať se aspoň rozloučí.“
Marcela položila dlaň na kalendář. Filip si promnul kořen nosu.
„To ale bylo předtím,“ řekl.
Lucie k němu otočila hlavu.
„Dostanete prostor. Nejdřív zjistíme, před čím.“
Co se změnilo
Marcela při svém úvodním vyjádření mluvila o nedělních obědech, o Vánocích, o vnukových přezůvkách, které pořád nechávala pod věšákem. Když se dostala k Tereze, hlas jí ztvrdl. Neřekla o ní nic přímo urážlivého. Používala však výhradně slova ta paní.
Filip zase předložil zprávy, v nichž Marcelu prosil, aby Adamovi neříkala, že na maminku zapomíná. Marcela u soudu trvala na tom, že něco takového nikdy nevyslovila. Pouze se ptala, jestli doma na dceru vzpomínají. Filip podle ní vzal jednu neobratnou otázku a udělal z ní důvod, proč ji od vnuka odstřihnout.
Teď před nimi stála žena, která u několika těch otázek byla.
„Když se k nim přistěhovala Tereza, začalo to být složitější,“ řekla paní Horská. „Adam se mě jednou cestou ptal, jestli musíme k babičce hned. Chtěl nejdřív na hřiště.“
„To chtějí děti pořád,“ poznamenala Marcela.
„Paní Marcelo,“ zarazila ji Lucie.
Svědkyně si posunula kabelku z jedné ruky do druhé.
„Šli jsme tam. Pak už k babičce chtěl. Jen mi říkal, abych tam chvilku zůstala.“
„Vysvětlil proč?“
„Že když tam jsem, tak se víc vyrábí.“
V síni bylo slyšet ventilátor počítače zapisovatelky. Lucie nechala krátkou chvíli uplynout.
„A když jste tam nebyla?“
„To nevím. Můžu říct jen to, co jsem slyšela. Paní Marcela se ho ptala, kdo mu chystá svačiny. Jestli mu Tereza chodí do pokoje. A jestli jí už říká maminko.“
„Já se ho neptala, jestli jí tak říká. Ptala jsem se, jestli to po něm někdo chce.“
Marcela se narovnala tak prudce, až pod ní zavrzala židle.
„To není totéž.“
„Dobře,“ řekla Lucie. „Ptala jste se tedy, zda po něm někdo chce, aby Tereze říkal maminko.“
„Ano.“
„Jednou?“
Marcela se podívala na svědkyni.
„Člověk se přece zajímá.“
„Teď se zajímám já. Kolikrát?“
„Nevím. Nepočítala jsem to.“
Paní Horská si přehodila kabelku přes předloktí.
„Přede mnou třikrát. V různých dnech. Adam pokaždé řekl, že ne. Jednou už křikl, že jí říká Terezo a že to babička ví.“
„Vidíte?“ obrátil se Filip k Marcele. „Přesně tohle.“
„Vyčkejte,“ přerušila ho Lucie. „Svědkyně ještě neskončila.“
Paní Horská po tom chlapcově výkřiku navrhla, že si uvaří kakao. Marcela prý přinesla hrnky, jeden postavila před Adama a řekla, že maminka by mu dala skořici. Chlapec odpověděl, že skořici nemá rád. Babička se rozplakala. Adam pak seděl u stolu a hladil ji po ruce.
Marcela si sevřela prsty v klíně.
„To už se před vlastním vnukem nesmím ani rozbrečet?“
Lucie se k ní mírně naklonila.
„Můžete být smutná. Potřebujeme ale zjistit, co se při návštěvách děje a jak to prožívá Adam. Proto se na tu situaci ptáme.“
„Ona byla moje dcera.“
Tentokrát to řekla tiše. Filip odložil propisku.
„Já vím,“ odpověděl.
Marcela se na něj nepodívala.
Dvě odpoledne
Svědkyně nepotvrdila Filipovo tvrzení, že babička vnuka soustavně navádí proti jeho domácnosti. Neslyšela, že by Tereze nadávala nebo Adamovi říkala, aby neposlouchal otce. Popsala ovšem další odpoledne, při němž se Marcela vyptávala na společnou dovolenou. Chtěla vědět, zda Tereza spala na stejné straně postele jako maminka.
„To jsem už řekla, ať ho nechá,“ dodala paní Horská.
„A jak reagovala?“
„Že si do toho nemám co mluvit.“
Marcela přejela nehtem po okraji kalendáře.
„Bylo to v apartmánu, kam jsme jezdili všichni. Myslela jsem si, že pojedou někam jinam.“
„Mohla jste se na to zeptat mě,“ řekl Filip.
„Tebe se člověk nezeptá už na nic.“
„Protože každá otázka končí u toho, jestli jsem ji měl vůbec rád!“
Lucie položila ruku na otevřený spis.
„Pane Filipe. Paní Marcelo. Teď se ptáme na konkrétní návštěvu. Co si chcete vyčíst navzájem, tím dnes Adama nezatěžujte ani nepřímo.“
Filip se opřel. Marcelina ruka zůstala nad kalendářem.
Svědkyně dostala otázky i na obyčejné věci. Kdo Adamovi pomáhal s učením, zda u babičky jedl, jestli se někdy bál, že pro něj nikdo nepřijde. Odpovídala bez váhání. Marcela se o něj starala pečlivě. Znala jména jeho spolužáků i název rozečtené knížky. Když paní Horská jednou onemocněla, převzala oba její dny, aniž by po Filipovi chtěla peníze nebo vysvětlení, proč si nevezme volno.
„Já netvrdím, že se o něj neumí postarat,“ řekl Filip. „Ale pak mi doma brečí.“
„Po každé návštěvě?“ zeptala se Lucie.
„Po těch posledních.“
„Kolik jich bylo?“
„Dvě. Předtím byl zamlklý. Ty poslední dvě byly špatné.“
Lucie se vrátila ke zprávám založeným ve spise. Filip po první z těchto návštěv napsal, že Adam večer nechtěl usnout a ptal se, jestli se babička nezlobí, když má Terezu rád. Po druhé oznámil, že další setkání ruší. Marcela odpověděla dlouhou zprávou o dceři. Na otázku, co konkrétně vnukovi říkala, v ní neodpověděla.
„Měla jsem strach,“ řekla teď. „On mi napsal, že ji má rád. Tak jednoduše. Jako by se nic nestalo.“
Filip na ni chvíli hleděl.
„Jemu se stalo všechno.“
Paní Horská sklopila oči. Soudkyně počkala, až Marcela vytáhne kapesník, a pak se otce zeptala, proč odmítl i její pozdější návrh na krátkou procházku.
„Protože jsem jí nevěřil, že s tím přestane.“
„Navrhl jste jiný způsob kontaktu?“
„Telefon.“
„Dva hovory za tři měsíce?“
„Musel jsem u toho být. A on pak nechtěl volat.“
Marcela se nadechla, ale Lucie ji předběhla.
„Dostanete slovo. Teď se ptám otce, jak zjišťoval, jestli Adam nechce babičku, nebo jestli nechce další nepříjemný rozhovor.“
Filip přejel dlaní po otevřené složce. Několik listů mu vyklouzlo zpod prstů.
„Já jsem potřeboval, aby byl doma konečně klid.“
Adamovo přání
Po výslechu paní Horské se Lucie vrátila ke zprávě opatrovnice. Adam s ní mluvil bez otce i babičky, v místnosti, kde nemusel sledovat, koho jeho odpověď zraní. Zprávu měli oba dospělí k dispozici už před jednáním. Marcela si v ní podtrhla větu, že chce babičku vídat. Filip jinou: že se před posledními návštěvami obával jejích otázek.
Opatrovnice teď popsala rozhovor. Chlapec vyprávěl o kartonovém městě, které u babičky nechal rozestavěné. Chtěl vědět, zda ho nevyhodila. Vzpomínal na palačinky, na cestu autobusem ke koupališti i na to, že mu babička dovoluje vybrat oběd.
Potom řekl, že se ho pokaždé ptá na Terezu. Nechtěl jí vyprávět, kdo doma koho objímá. Bál se, že řekne něco špatně a babička zase začne plakat.
„Přál si s ní být přes den,“ uvedla opatrovnice. „Na přespávání se teď necítil. Chtěl mít jistotu, že se večer vrátí domů. Zároveň měl obavu, že když to babičce řekne, nebude ho chtít vidět vůbec.“
„To bych nikdy neudělala,“ vyhrkla Marcela.
Opatrovnice se na ni podívala.
„Řekl mi, že se toho bojí.“
„Ale dítě si přece může něco vyložit jinak.“
„Ano,“ řekla Lucie. „Proto máme i vaše vyjádření, vyjádření otce, zprávy a svědkyni. Nepřebíráme jednu větu jako hotový rozsudek.“
Marcela si otřela nos. Když promluvila znovu, obrátila se přímo k opatrovnici.
„A o mamince mluvil?“
„Mluvil. Ukazoval mi fotografii, kterou nosí v penálu.“
Filip se podíval na Marcelu. Tentokrát pohled neodvrátila.
„Já mu ji tam dal,“ řekl. „Když si kupoval nový penál. Tu malou od moře.“
„Tu má?“
„Má.“
Marcela přikývla. Pak si přitáhla kalendář blíž k sobě.
Lucie se jí zeptala, proč trvá na celých víkendech.
„Protože jsme to tak měli. Někdy i častěji. Dcera mi ho přivezla v pátek a já ho v neděli vedla…“ Zarazila se. „Nechci být někdo, za kým se zajde na dvě hodiny, když zbyde čas.“
„Pravidelné denní setkávání by také nebylo podle toho, zda zbyde čas.“
„Jenže pak si řeknou, že je to daleko. Že mají jiný program.“
„Proto žádáte rozhodnutí soudu,“ odpověděla Lucie. „A o konkrétním pravidelném čase rozhodnout můžeme. Nemůžeme vám ale vrátit uspořádání rodiny před smrtí vaší dcery.“
Marcela sevřela kapesník. Tentokrát se nerozplakala. Dlouho rovnala jeho navlhlé rohy přes sebe.
Filip na dotaz soudu připustil, že by synovi babička chyběla. Adam se ho nedávno ptal, jestli už může doma vytáhnout modelářské lepidlo, nebo ho má pořád schovávat pro město u ní.
„Řekl jsem mu, že uvidíme.“
„A co jste tím myslel?“
„Nevěděl jsem.“
Lucie zavřela část spisu se zprávami.
„Tak potřebuje, abyste to věděl vy. On sám ten spor vyřešit nemůže.“
Každá druhá sobota
Před rozhodnutím dostali oba ještě prostor. Filip žádal, aby případná setkání byla krátká. Nechtěl syna posílat na celý víkend někam, odkud by mu večer volal a bál se říct, že chce domů. Marcela trvala na tom, že několik hodin nebude stačit ani na výlet.
„Začněte něčím, co Adam nyní zvládne,“ řekla opatrovnice. „Má vás rád. To tu dnes nikdo nezpochybnil.“
Marcela se obrátila k Filipovi.
„Mohls mi aspoň napsat o tom penálu.“
Chvíli se zdálo, že jí odpoví stejně ostře. Pak jen zavřel svou složku.
„Mohl.“
Marcela ještě otevřela ústa, ale soudkyně se jí zeptala, zda chce ke svému návrhu něco doplnit. Zavrtěla hlavou. Kalendář nechala ležet před sebou.
Při vyhlášení rozhodnutí stáli oba vedle svých stolů. Soud upravil pravidelný kontakt babičky s vnukem na každou druhou sobotu od deseti do šestnácti hodin, bez přespávání. Předání mělo probíhat u Adamova bydliště. Požadovaným celým víkendům soud nevyhověl.
Lucie odůvodnění neprotahovala. Dosavadní péče, svědecká výpověď i Adamův vyjádřený zájem dokládaly blízký a samostatný vztah s babičkou. Úplné přerušení této vazby mu nepomáhalo. Současně nešlo přehlédnout konkrétní situace, při nichž se stával prostředníkem mezi zármutkem babičky a novým životem otcovy domácnosti. Kratší denní setkávání odpovídalo tomu, co nyní unesl, a zachovalo mu jistotu návratu domů.
Marcela poslouchala s rukama podél těla. U času návratu nepatrně zvedla bradu, jako by se chtěla ohradit, ale nepromluvila.
„A když se zase vrátí rozhozený?“ zeptal se Filip později, když už seděli a soudkyně dokončila poučení.
„Budete řešit, co se stalo,“ odpověděla Lucie. „S paní Marcelou. Nechtějte po Adamovi, aby to rozhodoval za vás.“
Na chodbě čekala paní Horská, která se po výslechu zdržela kvůli autobusu. Marcela kolem ní nejdřív prošla. U dveří se zastavila a vrátila se o dva kroky.
„Šest hodin,“ řekla. „I s cestou.“
Paní Horská si zapnula kabát.
„Bude rád, že vás uvidí.“
Marcela neodpověděla. Filip stál opodál a v telefonu hledal kalendář. Když k němu přišla, ukázal jí nejbližší sobotu, která odpovídala rozhodnutí. Dohodli se na datu a místě. Marcela si je zapsala na zadní stranu svého listu a přeložila ho napůl.
První předání připadlo na studené listopadové dopoledne. Marcela si večer předtím nachystala na židli tašku. Nahoře leželo fotoalbum, které chtěla s Adamem prohlížet. Otevřela ho u snímku dcery sedící na trávě, chlapce měla tehdy ještě na klíně. Chvíli přidržovala průhlednou fólii, potom album zavřela a vrátila do knihovny. Z předsíňové skříně vytáhla míč.
Filip vyšel před dům se synem pár minut před desátou. Adam měl čepici staženou až k obočí a ruce zaražené do kapes. Když babičku uviděl, vykročil k ní. Objala ho a přidržela si ho o chvilku déle, než se začal odtahovat.
„Ty jsi zase vyrostl,“ řekla.
„Babi, vždyť jsme si volali.“
„Po telefonu to nepoznám.“
Filip mu upravil popruh batohu a řekl, že se uvidí ve čtyři. Marcela kývla. Ještě se podívala vzhůru k oknům bytu, pak si přehodila tašku přes rameno.
Za rohem Adam ukázal na hřiště mezi domy. Bylo prázdné, jen u branky leželo mokré listí.
„Můžeme nejdřív sem?“
Marcela mu podala míč. Batoh si nechal na zádech, rozběhl se a kopl příliš vysoko. Míč minul branku a zastavil se u plotu. Babička pro něj došla. Chtěla se zeptat, kdo ho teď vozí na tréninky. Otázku si v duchu řekla celou a nechala ji být.
Postavila míč na chodník a zkusila ho kopnout zpátky. Zavadila o něj špičkou, takže se odkutálel sotva dva metry.
„Musíš ze strany boty,“ zavolal Adam.
Přišel k ní, postavil se vedle a ukázal jí, jak natočit nohu. Marcela to zkusila znovu. Tentokrát míč dojel až k brance. Adam se za ním rozběhl a ona zůstala stát na svém místě, aby jí mohl přihrát.
