Článek
Měla přes rameno vodítko, které si při stěhování odnesla. Zahlédl jsem ho kukátkem a právě to mě rozčílilo. Přišla si připnout psa a odejít, jako by si u mě zapomněla nabíječku.
„Otevři, Ondro. Jdu pro Berta.“
Bert se mi tlačil mezi kolena. Chytil jsem ho za obojek, aby neškrábal na dveře.
„Dneska ne,“ řekl jsem.
„Tak kdy?“
Na to jsem odpověď neměl. Za chvíli se přestala ptát. Slyšel jsem výtah a teprve potom jsem Berta pustil. Dlouho zůstal sedět v předsíni.
Když jsem za několik měsíců čekal před jednací síní, připadal mi ten večer jako něco, co ještě šlo vysvětlit. Eliška seděla na druhém konci chodby. Mezi námi zůstala celá řada prázdných židlí.
Soudkyně Lucie se mě po úvodních otázkách zeptala, jestli rozumím tomu, co Eliška požaduje.
„Berta,“ řekl jsem.
„Vydání psa, kterého podle svého tvrzení nechala u vás dočasně. Vy uvádíte, že vám ho darovala. Je to tak?“
„Ano. Řekla, ať si ho nechám.“
Eliška se prudce nadechla.
„To jsem takhle neřekla.“
„Dostanete prostor,“ zastavila ji Lucie. „Pane žalovaný, kdy přesně to zaznělo?“
Pamatoval jsem si chodbu plnou krabic, otevřené dveře bytu a Berta, který se motal stěhovákům pod nohy. Potom telefonát o několik týdnů později. Když jsem doma připravoval vyjádření, popsal jsem to všechno jako jednu dohodu.
„Při stěhování říkala, že u mě bude mít všechno, na co je zvyklej. A potom mi volala.“
„Tak začněme tím, na čem jste se domluvili při stěhování.“
Eliška měla připravenou smlouvu, se kterou si Berta před čtyřmi lety přivezla. Tehdy jsme spolu ještě nebydleli. Na smlouvě bylo její jméno, popis psa a číslo čipu. To číslo odpovídalo dalším dokladům, které předložila. Nezpochybňoval jsem je. Pamatoval jsem si i fotku, kterou mi tehdy poslala: štěně spalo s hlavou v její botě.
„Netvrdím, že jsem ho koupil já,“ řekl jsem. „Tvrdím, že mi ho nechala.“
„Na šest týdnů,“ ozvala se Eliška. „Měla jsem rozdělanou podlahu. Bydlela jsem u sestry.“
„Kam se pes samozřejmě nevešel.“
„Kam jsi ho sám nechtěl dát, protože tam mají kočku!“
„Vrátíme se k dohodě,“ řekla Lucie. „Kočka nám její obsah neobjasní.“
Připustil jsem, že jsme původně mluvili o hlídání. Eliška popsala, jak jsme se rozešli a jak si sháněla byt. Snažila se mluvit krátce, jenže pokaždé, když řekla „můj pes“, sevřely se mi ruce. Dva roky jsem ho venčil před ranní směnou. Naučil jsem ho nastupovat do auta. Věděl jsem, kterou ulicí se musí obejít popelářský vůz, aby se neutrhl z vodítka.
„A ten telefonát?“ zeptala se Lucie.
„To už byla pryč asi měsíc. Volala kvůli pračce, co u mě nechala. Slyšela, jak na Berta mluvím. Řekl jsem, že aspoň on je doma spokojenej.“
Eliška sklopila oči ke stolu.
„A co odpověděla?“
„Nech si ho u sebe, já teď nezvládám ani sebe.“
Poprvé od začátku jednání jsem tu větu vyslovil celou. Pamatoval jsem si, jak jsem po ní přestal chodit po kuchyni. Bert ležel pod stolem a díval se na mě.
Lucie se obrátila k Elišce. „Řekla jste to?“
„Ano. Podlahář mi posunul termín. Sestra se ptala, jak dlouho ještě zůstanu. Ondřej chtěl vědět, jestli má Berta přivézt k ní, a já nechtěla další stěhování.“
„Já se ptal, jestli má ještě cenu počítat s tím, že si ho vezmeš,“ namítl jsem.
„A já řekla, že teď nic dalšího nezvládám. Ne že ho nechci.“
„Jenže mně jsi řekla, ať si ho nechám.“
„U sebe, Ondro. Nech si ho u sebe.“
Lucie se zeptala, zda jsme o předání mluvili ještě po tomto telefonátu. Přikývl jsem. Chtěl jsem dodat, že Eliška pořád něco řešila, že se žádný její plán nedal brát vážně. Místo toho jsem otevřel složku s účty.
„Tady je veterina. Krmení. Nový postroj. To všechno jsem platil já.“
Lucie si doklady prohlédla a zeptala se Elišky na jednu z plateb.
„Tu kontrolu jsem mu nabízela proplatit. Poslala jsem mu peníze, vrátil je.“
„Protože Bert není položka k vyúčtování,“ řekl jsem.
„Souhlasím, že dnes neprojednáváme vyúčtování,“ odpověděla Lucie. „Z těchto dokladů je patrná vaše péče. Samy nám ale neříkají, zda vám žalobkyně psa darovala.“
Čekal jsem, že účty konečně ukážou, jak jsme s Bertem žili. Místo toho ležely na stole jako účtenky za kohokoli cizího.
Soudkyně se vrátila ke zprávám. Do svého vyjádření jsem přiložil snímek obrazovky, na kterém Eliška napsala: „Tak si ho zatím nech, u tebe má všechno.“ Slovo zatím jsem viděl. Jenže vedle něj byla ta druhá půlka věty, které jsem se držel.
Eliška dodala celou navazující komunikaci. Její kopii jsem dostal už před jednáním. Doma jsem ji odložil pod účty za krmení.
„Tyto zprávy jste si poslali dva dny po telefonátu, o kterém jste mluvili?“ zeptala se Lucie.
Oba jsme to potvrdili.
„Na co žalobkyně touto větou odpovídala?“
„Napsal jsem jí, že nemá cenu Berta tahat po cizích bytech.“
„A také jste se ptal, jestli stále počítá s předáním po dokončení podlahy.“
„Ano.“
Lucie přečetla Eliščinu odpověď, která byla o dvě zprávy níž: „Nejpozději poslední neděli v měsíci. Dám vědět, kdy přijedu.“ Potom můj souhlas. Dobře, večer jsem doma.
Nebylo co opravovat. Byly to moje zprávy, v mém telefonu vypadaly stejně.
„Dohodli jste se potom jinak?“
Podíval jsem se na Elišku. Seděla rovně a držela si rukáv svetru mezi prsty.
„Říkala mi ještě, že je ráda, že je Bert u mě.“
„To jsem byla,“ řekla. „Byla jsem ráda, že se o něj staráš.“
Na okamžik jsem měl pocit, že mi pomáhá. Jenže pak dodala: „Nevěděla jsem, že se kvůli tomu nebudu moct vrátit.“
Svědkyně Klára, která Elišce pomáhala se stěhováním, přišla v tmavé bundě s mokrými rameny. Znal jsem ji dost na to, abych věděl, že mě nemá ráda. Když se jí Lucie zeptala na náš vztah, řekla to ovšem sama.
„S Ondřejem si moc nesedíme. Ale na tom stěhování jsme se nehádali.“
„Co jste slyšela ohledně psa?“
„Eliška se ptala, jestli tu může být, než bude mít hotový byt. Ondřej řekl, že jasně. Pak jsme nakládaly pelíšek a on ho nechal vyndat z auta.“
„Protože by jí v tom malým bytě překážel,“ namítl jsem.
Klára se ke mně otočila. „Řekl jsi: Nebudeme ho přece za šest týdnů tahat zpátky.“
Tu větu jsem si vybavil. Zvedal jsem pelíšek za okraj a ona přidržovala dveře. Bert na něj hned vlezl, přestože zůstal napůl přehnutý.
„A co následovalo?“ zeptala se Lucie.
„Eliška mu poděkovala. Řekla, že deku nechá taky, aby měl na čem spát.“
„O darování psa někdo mluvil?“
„Ne.“
O pozdějším telefonátu Klára nic nevěděla a ani se nesnažila tvrdit opak. Když odešla, neměl jsem proti čemu protestovat. Zůstával mi ten hovor a zprávy, které jsem sám napsal po něm.
„Ona za ním skoro nechodila,“ řekl jsem.
Eliška pustila rukáv.
„Dvakrát jsi mi napsal, že nejste doma. Potřetí jsi mě nechal za dveřmi.“
„Protože bys ho zase rozrušila.“
„Rozrušil se, když mě slyšel. To není to samý.“
Lucie nás nechala domluvit a potom se mě zeptala, jestli popírám ty odmítnuté návštěvy. Nepopřel jsem je. Měl jsem pro každou důvod. Když jsem je ale vyslovoval nahlas, pokaždé končily tím, že Eliška měla zůstat někde jinde.
Při závěrečném vyjádření jsem ještě řekl, že Bert neví nic o smlouvách. Znělo mi to důležitě, dokud jsem to neuslyšel v tiché síni.
Eliška neodpověděla. Požádala, aby jí byl vydán, a dodala, že má byt hotový už několik měsíců.
Lucie žalobě vyhověla a uložila mi Berta vydat. Vysvětlila, že původní nabytí psa Eliškou nebylo sporné a pozdější darování se neprokázalo. Zprávy i svědecká výpověď podporovaly dohodu o dočasném hlídání. Také po telefonátu, o který jsem se opíral, jsme si písemně potvrdili jeho konec. Moje péče na tom nic neměnila.
Poslouchal jsem ji a palcem přejížděl přehyb na složce. Všechny ty doklady jsem nesl v průhledných obalech, aby bylo vidět, že jsem nic nezanedbal. Teď jsem je neuměl zasunout zpátky.
Na předání jsme se domluvili na sobotu. Eliška počkala před domem, přesně jak jsem ji požádal. Bert ji poznal ještě přes sklo vchodových dveří. Musel jsem zpomalit, aby mě nestáhl ze schodů.
Klekl jsem si a přepnul vodítko. Nechal se hladit od nás obou, celý prohnutý, s ocasem, který narážel do schránky.
„Koupila jsem mu domů novej pelíšek,“ řekla Eliška.
Podal jsem jí tašku s krmením a potom deku. Byla opraná, ale na jednom rohu pořád držel uzel, který jsem nikdy nedokázal rozvázat.
„Tu mu dávej nahoru. Ráno si ji tahá k topení.“
Přitiskla si ji pod paži. „Můžeš za ním někdy přijít.“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Teď ne. To bych nezvládl.“
Chvíli čekala, jestli ještě něco řeknu. Pak vzala tašku i vodítko do jedné ruky a otevřela dveře. Bert se na prahu zastavil, protože deka sklouzla skoro na zem. Eliška ji zachytila a on šel za ní.
Zůstal jsem dole, dokud jsem je přes sklo viděl. Když zmizeli za rohem, vrátil jsem se nahoru. V předsíni ležela miska s čerstvou vodou. Ráno jsem ji naplnil úplně stejně jako každý jiný den.
