Článek
„Kdyby mi nedlužila, tak bych jí to samozřejmě vrátila.“
Eva to řekla směrem k soudkyni Lucii. Na mě se od příchodu nepodívala.
„Já jsem ti tu dovolenou zaplatila.“
„To říkáš pořád.“
„A vy mi obě pořád odpovídáte jedna druhé,“ přerušila nás Lucie. „Teď potřebuji zjistit, za co podle vás těch osmnáct tisíc náleží žalované.“
Položila jsem ruce pod stůl. Od rána jsem si odlupovala kůži u nehtu a teď mě pálil celý prst.
Peníze měly jít elektrikáři za novou rozvodnou skříň a práci v bytě. V bankovní aplikaci jsem otevřela uložené příjemce, klepla vedle a potvrdila platbu. Že odešla Evě, jsem zjistila večer, když se elektrikář připomněl.
Nejdřív jsem se za ten omyl styděla. Pak mi přišla její odpověď.
„Děkuju. Aspoň jsme konečně srovnané.“
Tu zprávu měla Lucie před sebou spolu s výpisem platby. Eva nezpochybňovala ani částku, ani můj omyl. Tvrdila, že jsem jí dva roky dlužila svůj podíl za společnou dovolenou v Řecku.
„Zaplatila jsem zájezd za obě,“ vysvětlovala. „Třicet šest tisíc. Její půlku jsem od ní nedostala.“
„Dostala. V hotovosti, u tebe v kuchyni.“
Eva se konečně otočila.
„A potvrzení máš?“
Podepsanou stvrzenku jsem neměla. Tehdy bych se jí bála o nějakou říct. Připadala bych si směšná, jako kdybych chtěla podepsat, že mi vrátila dózu od cukroví.
„Paní Jano, ve svém podání uvádíte zprávy z té doby,“ řekla Lucie. „Dostaneme se k nim. Nejdřív si ujasníme platby.“
Eva předložila potvrzení převodu cestovní kanceláři. Bylo na něm její jméno, třicet šest tisíc a květnové datum. Přisunula ho doprostřed stolu s takovou rozhodností, až jsem na okamžik zase zapochybovala sama o sobě.
„Tady je to jasně.“
„Tady je jasné, že jste zaplatila cestovní kanceláři,“ řekla Lucie. „Kdy vám měla žalobkyně svou část předat?“
„Před odletem.“
„A kdy ji podle vás předala?“ obrátila se ke mně.
„V sobotu před odletem. Přinesla jsem osmnáct tisíc. Eva nám objednávala odvoz na letiště a já ještě přidala šest stovek na svou polovinu.“
„Na letiště jsi mi dala,“ připustila Eva rychle. „To nepopírám.“
Lucie si něco poznamenala.
„Tak teď ty zprávy.“
Vytiskla jsem celou naši domluvu z několika dnů před cestou. Eva ji dostala už před jednáním. Přesto jsem měla pocit, jako bych jí znovu vstupovala do kuchyně bez pozvání.
Moje zpráva zněla: „V sobotu vezmu osmnáct za zájezd a šest set na auto. Hodí se ti po obědě?“
Pod ní bylo Evino: „Jo, budu doma.“
A ze sobotního večera: „Peníze převzaté, díky. Teď už jen zabalit.“
„To bylo za ten odvoz,“ řekla Eva.
„Těch šest set?“ zeptala se Lucie.
„Ano.“
„A těch osmnáct tisíc, které paní Jana ve stejné domluvě uvádí?“
„Ty nepřinesla.“
V síni se ozvalo krátké zašustění papíru. Zapisovatelka otočila list. Jinak bylo ticho.
„Tak proč jsi mi nenapsala, kde jsou?“ vyhrkla jsem. „Proč jsme odletěly?“
„Protože jsem nechtěla kazit dovolenou!“
„Paní Evo,“ vstoupila mezi nás Lucie, „ve zprávě potvrzujete převzetí peněz bez výhrady. Máte nějakou další komunikaci, ve které vysvětlujete, že část chybí?“
Eva přejela prstem po hraně svého telefonu.
„My jsme si volaly.“
„Kdy jste ji o doplacení požádala?“
„To už nevím přesně.“
„Já si pamatuju náš poslední hovor,“ řekla jsem. „Bylo to na podzim po té dovolené. Eva chtěla, abych k ní přišla v pátek. Jenže jsme měli výročí s manželem.“
„Jednou byste si ho mohli udělat v sobotu,“ poznamenala Eva.
„Řeklas mi, že už pro mě nemá cenu vařit ani kafe, když si musím každou návštěvu nechat schválit doma. Já ti řekla, že se nechci omlouvat pokaždé, když mám jiný program.“
Hlas mi zeslábl. Pamatovala jsem si, jak jsem tehdy stála v předsíni s telefonem u ucha a ještě chvíli po zavěšení držela klíče v ruce.
„Od té doby jsme spolu nemluvily,“ dodala jsem.
„Řešily jste při tom posledním hovoru cenu zájezdu?“ zeptala se Lucie.
„Ne,“ řekla jsem.
Eva zavrtěla hlavou.
„Tvrdíte tedy, že jste peníze žádala při některém dřívějším telefonátu?“
„Nemůžu vám po dvou letech zopakovat každý rozhovor.“
„To po vás nechci. Ptám se na žádost o osmnáct tisíc.“
Eva sevřela telefon oběma rukama.
„Člověk pro někoho všechno zařídí. Vybere hotel, hlídá letenky, ještě jí půjčí kufr. A potom se dozví, že je moc náročný.“
Zvedla jsem hlavu. Kufr jsem jí vrátila hned druhý den po příletu. Už jsem se nadechovala, ale Lucie mě zastavila pohledem.
„Co z toho mělo být placené?“ zeptala se Evy.
„Nic. Byly jsme kamarádky.“
„Domluvily jste se tedy na jiné částce než na polovině ceny zájezdu a odvozu?“
„Ne. Ale to ještě neznamená, že mi ji dala.“
Lucie se vrátila ke zprávám. Nechala Evu znovu vysvětlit sobotní potvrzení a mě popsat předání. Řekla jsem, jak Eva peníze přepočítala a odložila vedle notebooku, na kterém jsme pak vybíraly sedadla do letadla. Eva trvala na tom, že na stole bylo jen šest set.
Měla jsem před sebou stejný výtisk jako ona. U jejího jména pořád zůstala malá fotografie, kterou jsem jí kdysi vyfotila na výletě.
Lucie žalobě vyhověla. Eva mi měla osmnáct tisíc vrátit. Při odůvodnění porovnala naši domluvu před sobotní návštěvou, následné potvrzení převzetí i to, jak jsme obě předání popsaly. Uvěřila, že jsem svůj podíl zaplatila. Evin převod cestovní kanceláři dokládal zaplacení zájezdu, nikoli to, že jí moje polovina dosud chyběla.
Poslouchala jsem a čekala úlevu. Místo ní mi bylo horko v obličeji.
Na chodbě Eva zastavila u okna.
„Mohlas mi tehdy aspoň zavolat,“ řekla.
„Volala jsem ti. Pohádaly jsme se.“
„Myslím potom.“
Chvíli jsem vedle ní stála. Za dveřmi někdo nahlas hledal správnou jednací síň.
„Mohlas mi taky zavolat,“ odpověděla jsem.
Peníze přišly následující úterý. V poznámce nebylo nic. Elektrikáře jsem mezitím zaplatila z rezervy; vrácená částka ji zase doplnila. Seděla jsem v tramvaji a držela telefon na klíně.
Otevřela jsem uložené příjemce. U Evina jména jsem zvolila smazat. Aplikace se mě ještě zeptala, jestli to chci opravdu udělat. Tentokrát jsem si před potvrzením přečetla celý řádek.
