Článek
„Když chceš půlku auta, tak si odnes půlku postele,“ řekl Dušan.
Alžběta mu pohlédla do tváře. Pak se obrátila k soudkyni. „Já nechci rozřezat postel. Chci peníze za svůj podíl.“
„Pilu tedy potřebovat nebudeme,“ řekla Lucie. „Zůstaneme u toho, komu má vozidlo připadnout a za jakou náhradu.“
Alžběta měla v deskách kupní smlouvu. Před čtyřmi lety koupili starší dodávku za čtyři sta tisíc, každý zaplatil polovinu a stejné podíly uvedli do smlouvy. Nikdy se nevzali. Po rozchodu zůstalo auto u Dušanova domu, zatímco ona bydlela v podnájmu se dvěma dalšími ženami. Našla menší byt, ale bez vyplacení podílu neměla dost na stěhování a vybavení.
Dušan nabízel celkem sto dvacet tisíc. Podle něj měla dodávka cenu dvě stě čtyřicet. Alžběta požadovala sto osmdesát tisíc, polovinu částky určené posudkem. Auto si nechat nechtěla. Podíly nezpochybňovali a žádný dluh na voze nevázl.
„Spor je tedy o hodnotu a schopnost pana žalovaného náhradu zaplatit,“ shrnula Lucie.
Dušanovi vadilo slovo schopnost. Měl novou střechu, v práci mu omezili přesčasy a Alžběta to věděla. Když kupovali dodávku, nevadily jí starší věci. Teď našla byt s novou kuchyní a chtěla všechno hned.
„Na těch sto osmdesát nemám,“ řekl. „I těch svých nabízených sto dvacet bych potřeboval rozdělit do splátek.“
„Za půl roku jsem neviděla ani návrh, kolik a kdy,“ odpověděla Alžběta. „A nižší cenu jsem nepřijala.“
Dušan ukázal na desky. „Znalec napsal tři sta šedesát tisíc. Ale to auto už má něco za sebou. A vestavba je domácí výroba. Prkna, matrace, pár přihrádek.“
Lucie si nechala ukázat fotografie. Dušan poznal zásuvku, kterou předělával třikrát, než se přestala při jízdě otevírat. Tu fotografii kdysi poslal kolegům. Teď sledoval odřenou hranu u dveří.
„Tvrdíte, že úprava nemá žádný vliv na cenu?“ zeptala se soudkyně.
„Co vyhovuje nám, nemusí chtít někdo další.“
„Posudek ale nevrací cenu materiálu ani každou odpracovanou hodinu.“
Dušan věděl, co znalec napsal. Znalec vůz osobně prohlédl, zaznamenal nedostatky a ocenil jej v nynějším stavu. Dušan mu sám ukazoval větrání a uchycení skříněk. Vysvětloval, že udělal poctivou práci. Jenže výsledek byl vyšší, než potřeboval.
„Mně připadá, že se oceňují hlavně fotky,“ řekl.
„Máte konkrétní výhradu k popsanému stavu?“ zeptala se Lucie.
Dušan zmínil rez u zadních dveří. Soudkyně našla příslušnou fotografii a přečetla místo, kde s ní posudek počítal. Další závadu neuvedl.
Alžběta poslouchala, jak mluví o věcech, které spolu celé večery vyráběli. Ušila potahy, obrousila dvířka a přenesla rozměry na desky. Po rozchodu jí řekl, že bez něj by měla jen prázdnou plechovou krabici. Dnes jako by chtěl, aby tomu uvěřila i Lucie.
Její zástupkyně připomněla další podklady ve spise: Dušanův inzerát a korespondenci se zájemcem. Alžběta nabídku našla při hledání podobných vozů. Poznala vlastní modré potahy. Při minulém jednání navrhla vyslechnout muže, který se přijel na auto podívat.
„Čtyři sta padesát tisíc,“ přečetla Lucie nabídkovou cenu.
„Chtěl jsem vědět, co trh snese,“ odpověděl Dušan. „Za ty peníze se neprodalo.“
„Nabídka skutečnou prodejní cenu neprokazuje,“ souhlasila soudkyně. „Proč ale zde popisujete vestavbu jako bezcennou, když v inzerátu uvádíte, že je hlavní předností vozu?“
„Mám tam napsat, že je to špatné?“
Alžběta sevřela desky. „A mně to říkat můžeš?“
Lucie nechala přivolat svědka. Vít Havel přijel na prohlídku s bratrem, který měl podobnou dodávku. Prošli vůz, projeli se a prohlédli vestavbu. Potvrdil svou písemnou nabídku tří set šedesáti tisíc. Dušan ji odmítl.
„Říkal, že pod čtyři sta nepůjde. Pak jsem koupil jiné auto.“
„Takže jste to naše nikdy nekoupil,“ zdůraznil Dušan.
„Nekoupil. Za čtyři sta jsem ho nechtěl.“
Lucie ověřila, že k žádné další dohodě nedošlo, a svědkovi poděkovala. Dušan cítil, jak se mu oba obchody, které chtěl držet odděleně, skládají na jednom stole.
„A kolik z těch čtyř set jsi chtěl dát mně?“ zeptala se Alžběta.
„Zaplatil bych tě a zbytek si nechal.“
„Polovinu z té ceny?“
Dušan se podíval na soudkyni. Ta čekala.
„Nedostal jsem se k tomu. Žádný prodej nebyl.“
„A bez mého souhlasu by ani nebyl,“ řekla Alžběta. „Když ho chceš ty, mají moje potahy cenu nula. Když ho chce někdo jiný, vyfotíš je do inzerátu.“
Dušan měl na jazyku, že potahy nikdo nezaplatí zvlášť. Zarazil se. Alžběta se nehlásila o cenu látky. Dušan potřeboval, aby mu auto zůstalo za částku, kterou zvládne, a její odmítnutí slyšel jako další důkaz, že mu nechce nic usnadnit.
Lucie se vrátila k jeho finančním možnostem. Při minulém jednání dostal prostor doložit, zda bude schopen náhradu uhradit. Předložil aktuální výpis. Na účtu měl potřebných sto osmdesát tisíc, které si zajistil s pomocí sestry.
Alžběta na něj pohlédla. „Proč jsi mi dneska říkal, že nemáš?“
„Protože to budu muset vracet.“
„Rozumím,“ řekla Lucie. „To ale není důvod snížit hodnotu podílu paní žalobkyně.“
Dušan už neodpověděl. Peníze si půjčil pro případ, že soud rozhodne podle posudku. Doufal, že je nebude potřebovat všechny.
Lucie spoluvlastnictví zrušila a dodávku přikázala Dušanovi za náhradu sto osmdesát tisíc korun Alžbětě. Vycházela z posudku o současné hodnotě celého vozu včetně vestavby, nikoli z původní kupní ceny nebo čísla v inzerátu. Dušan chtěl automobil převzít a doložil prostředky. Jeho náklady na získání peněz hodnotu Alžbětina podílu neměnily.
Když později náhrada přišla, domluvili předání náhradních klíčů. Alžběta dorazila s prázdnou plátěnou taškou. Dušan otevřel boční dveře. Na lavici ležel její silniční atlas, který mu předem připomněla.
„Nic jiného tam nemáš?“ zeptal se.
Prohlédla polici nad postelí. Hrníčky, deka i zásuvky zůstávaly s autem. Vzala jen atlas. Mezi stránkami měla lístek od parkovného z jejich první cesty. Nechala jej tam a knihu zavřela.
Dušan jí chtěl ukázat opravenou odřenou hranu. Pak mu připadalo nevhodné chlubit se další prací právě teď. Převzal klíče a ustoupil.
Alžběta neobešla auto k sedadlu spolujezdce. Zamířila k brance. Dušan zůstal u dveří a napadlo ho, že teď může vestavbu předělat podle sebe. Vylezl dovnitř, změřil očima polici a zase vystoupil. Pro dnešek ji nechal být.
