Článek
„Kdyby tam měla chodit její dcera z nového manželství, tak by jí ty kilometry nevadily.“
Hana se otočila tak prudce, až jí kabelka sklouzla ze sousední židle.
„Nech moji malou na pokoji.“
„Tak nech ty Elišce nějakou budoucnost.“
„Tu má i bez toho, aby vstávala ve čtyři.“
Soudkyně Lucie je přerušila.
„Školu druhého dítěte dnes nevybíráme. Pane Mareši, žádáte rozhodnutí o volbě školy pro Elišku, protože se s matkou nedokážete shodnout. Teď potřebujeme zjistit, jak má vypadat obyčejné pondělí vaší dcery.“
Petr si srovnal předloktí na stole. Přinesl výsledky závodů, doporučení trenéra a vytištěné informace o sportovním gymnáziu. Na první straně se Eliška smála s medailí kolem krku. Na tu fotografii byl hrdý. Pořídil ji v létě, když Hana kvůli nemocné mladší dceři na závody nepřijela.
„Pondělí bude vypadat tak, že konečně bude mezi dětmi, které chtějí něco dokázat.“
„A v kolik ráno odejde z domova?“
„To se zařídí.“
Hana sklopila oči. Právě kvůli téhle větě sem přišli.
Místo u bazénu
O sportovním gymnáziu se začali bavit už na jaře. Teď v listopadu chodila Eliška do deváté třídy a připravovala se na přijímací zkoušky. Rodiče se nepřeli o to, zda se smí podívat na další školu. Chtěli určit, které gymnázium má při volbě dalšího studia dostat přednost: vzdálené sportovní, nebo místní, odkud by mohla dál chodit do svého plaveckého oddílu.
Petr podal návrh k soudu po zářijové hádce. Nechtěl podle svých slov dceru celou zimu připravovat na sportovní školu, aby jí Hana na jaře oznámila, že nikam nepojede. Hana zase odmítala připravovat Elišku na odchod do bydlení, které dosud neexistovalo. O přijetí měly rozhodovat školy, ale rodiče potřebovali přestat dávat dceři dva neslučitelné plány.
„Na místním gymplu nemají sportovní přípravu v rozvrhu,“ řekl Petr. „Tady pořád dohání školu mezi bazénem a večeří. Tam by to měla pohromadě.“
To Hana nepopírala. Při dni otevřených dveří seděla s Eliškou v učebně s výhledem na stadion a líbilo se jí, jak jedna ze studentek mluvila o ranních trénincích. Žádné omlouvání z první hodiny, žádné dobíhání autobusu s nedojedeným rohlíkem. Eliška si cestou domů prohlížela fotografie bazénu, i když ho před chvílí viděla na vlastní oči.
Jenže domů tehdy jely Petrovým autem. V sobotu. Bez jediného přestupu.
„Jak je to s ubytováním?“ zeptala se Lucie.
„Škola vlastní nemá,“ odpověděla Hana. „Zjišťovali jsme i jiná. Nic pro ni nemáme. Proto jsme se začali bavit o bydlení u otce.“
„A s tím jste souhlasila?“
„Ano. Kdyby bydlel tam.“
Petr si odkašlal.
„Já se tam přece chci přestěhovat.“
„Vy jste jí řekl, že už máte byt.“
„Měl jsem ho vyhlédnutý.“
Hana vytáhla ze složky vytištěné telefonní zprávy, které soudu předložila už před jednáním. Lucie našla stejné listy ve spise.
„Napsal jste jí: Pokoj budeš mít do dvora, bude tam klid na učení,“ přečetla. „To zní poměrně určitě.“
„Byl jsem se na ten byt podívat. Nepsal jsem jí pohádku.“
Hana si vzpomněla na srpnový večer, kdy Eliška přišla do kuchyně s metrem. Chtěla vědět, jestli se jí do nového pokoje vejde současný psací stůl. Hana tehdy přidržovala mladší dceři lžičku a řekla jen, ať počká, než bude něco podepsané. Eliška se urazila. Otec jí nabízí pokoj a matka zpochybňuje i stůl.
„Co jste měl v té době s majitelem skutečně dohodnuté?“ zeptala se Lucie.
„Že bych měl zájem. Kdyby vyšla práce.“
„Věděla dcera o té podmínce?“
Petr sevřel rty. Nechtěl jí vysvětlovat, že majitel požadoval vyšší jistotu, než čekal, a že v práci nedostal přesun, se kterým počítal. Chtěl jí jednou oznámit hotovou věc. Do té doby potřeboval, aby se na školu těšila.
„Nechtěl jsem, aby se vzdala předem.“
„Ptám se, co jste jí řekl.“
„Že zařídím byt.“
Obyčejné pondělí
Petr předložil svou nynější nájemní smlouvu a pracovní rozpis na výzvu soudu předem. Bydlel na okraji téhož města jako Hana, jen na opačné straně od nádraží. Nájem si nedávno prodloužil i na příští rok.
„To přece neznamená, že se nemůžu odstěhovat,“ řekl.
„Samo o sobě ne,“ připustila Lucie. „Máte uzavřenou smlouvu na jiné bydlení?“
„Zatím ne.“
„A co přesun v zaměstnání?“
Petr si přitáhl složku. Vedle rozpisu měl odpověď personálního oddělení na svou žádost. Zájem pracovat v pobočce poblíž školy uvedl i s termínem, od kterého by tam potřeboval nastoupit. Odpověď byla záporná. Volné místo mu firma nenabídla ani pro příští školní rok.
„Můžu si najít jinou práci,“ řekl.
„Máte nějakou nabídku?“
„Teď ne. Do září je čas.“
Hana pocítila úlevu a hned nato stud za to, jak silná byla. Tohle všechno mu říkala už celé týdny. Teď stejné otázky pokládal někdo, koho nemohl odbýt tím, že mu nepřeje dobrý vztah s dcerou.
Petr pracoval ve skladu zdravotnického materiálu. Ranní směna mu začínala v šest, pozdní končila večer. Nešlo o práci, ve které by mohl pokračovat cestou ve vlaku. Tvrdil, že by dceru podle možností vozil, a ve zbývající dny by jela veřejnou dopravou.
„Podle možností kolikrát týdně?“ zeptala se Lucie.
„To teď přesně nevím.“
„Tak se podívejme na variantu, která musí fungovat i bez auta.“
Jízdní řády přinesli oba. Petrův začínal na hlavním nádraží a končil u školy. Hanin zahrnoval také cestu od domu na nádraží a návaznost na první ranní trénink. Údaje si neodporovaly. Lišilo se jen to, kde kdo začal počítat.
„Já jsem nic nezatajil,“ ohradil se Petr. „Přece je jasné, že se na vlak musí nějak dostat.“
Lucie přejela prstem po vyznačeném spoji.
„V přehledu máte osmdesát minut. Ode dveří bydliště je to ráno přes hodinu a půl. Odpoledne podle konce vyučování také. Podle těchto spojů více než tři hodiny denně.“
„Do září se může změnit jízdní řád.“
„Máte zprávu o jiném spojení?“
„Ne.“
„Tak zatím máme tohle.“
Petr se opřel.
„Lidi takhle jezdí do práce.“
„Elišce je čtrnáct.“
„A není z cukru.“
Hana se nadechla, ale soudkyně ji zastavila zdviženou dlaní.
„Odolnost vaší dcery nikdo nezpochybňuje. Zjišťujeme, co po ní chcete vedle školy a sportovní přípravy.“
Petr se zadíval na fotografii s medailí. Vždycky si vybavil posledních pět metrů závodu, kdy Eliška zrychlila, ačkoli ostatní už ztrácely sílu. Hana si podle něj pamatovala jen rána, kdy nechtěla vstávat.
„Já ji na závody vozím,“ řekl tišeji. „Vstávám s ní. Nejsem nějaký táta, který jednou za měsíc zatleská.“
„To jsem nikdy neřekla,“ odpověděla Hana.
„Říkáš to pořád, jen jinak.“
Lucie je vrátila k podkladům. Z doporučení současného trenéra vyplývalo, že Eliška má pro sportovní školu předpoklady. Zároveň v něm stálo, že může pokračovat v oddílu i při studiu na místním gymnáziu.
„Až bude mít po přijímačkách, bude všechno jinak,“ zkusil Petr.
„Co konkrétně pro to teď děláte?“
„Sleduju byty. Ptám se na práci.“
„Počítáte s tím, že byste platil nové bydlení a dál dojížděl do současné práce?“
Petr zavrtěl hlavou. Dva nájmy by neutáhl a přestěhovat se bez příjmu nemohl. Poprvé to řekl v jedné větě. Hana při jejich telefonátech slýchala pokaždé jen jednu polovinu.
„Takže stěhování závisí na nalezení nové práce,“ shrnula Lucie.
„Ano. Ale přece po mně nemůžete chtít, abych všechno podepsal, když ještě nevíme, jestli ji vezmou.“
Hana si položila ruce na kolena. Té námitce rozuměla. Právě proto dceři nechtěla slibovat pokoj.
Pokoj do dvora
Když přišla na řadu Eliška, přestala si Hana mnout ztuhlý prsteník. Dcera vešla do síně v široké mikině oddílu a posadila se, kam jí ukázali. Batoh postavila mezi boty. Na zipu visel gumový delfín, kterého jí Petr koupil po prvních závodech.
O rozhovoru bez rodičů věděla předem. Přesto se nejdřív podívala na otce a pak na matku. Oba na výzvu soudkyně odešli na chodbu.
Lucie s ní mluvila za přítomnosti opatrovnice. Chtěla vědět, co se Elišce líbilo ve škole, jak si představuje běžný den a co z toho už si mohla vyzkoušet.
„Ten bazén je hned vedle,“ řekla Eliška. „A lidi ve třídě budou chápat, že občas nemůžu někam jít.“
„Teď to nechápou?“
„Někteří jo. Ale už se mě radši ani neptají.“
Mluvila klidně, dokud nepřišla řeč na bydlení.
„Táta bude mít byt kousek od školy. Šla bych pěšky. Nebo na kole, když nebude pršet.“
„Byla ses tam podívat?“
„Ne. Ukazoval mi fotky.“
„A víš, od kdy tam bude bydlet?“
„Před začátkem školy. Akorát se to trochu posunulo.“
Při dalších otázkách začala odpovědi zkracovat. O současném jízdním řádu věděla. Matka jí ho položila na stůl, ale Eliška se na ni tehdy zlobila a papír odstrčila. Měla za to, že ho nebude potřebovat.
„Kdyby táta zůstal bydlet tam, kde je teď, chtěla bys do školy denně dojíždět?“
Eliška přejela nehtem po švu kalhot.
„On tam nezůstane.“
„Ptám se, kdyby se stěhování nepodařilo.“
„Na začátku bych to zvládla.“
„A kdyby to nebylo jen na začátku?“
Dlouho se ozývalo jen vzdálené bouchnutí dveří na chodbě.
„Tak nevím,“ řekla nakonec. „Ale nechci, aby se pak říkalo, že jsem tam vlastně ani nechtěla.“
Po návratu rodičů Lucie shrnula podstatné části rozhovoru. Hana slyšela jasný zájem o sportovní školu a současně důvěru ve stěhování, které Petr stále podával jako hotovou věc. Chtěla se na něj podívat. Neudělala to.
Eliška znovu čekala venku. Petr si při zmínce o pokoji do dvora promnul čelo.
„Já ten byt pořád můžu sehnat.“
„Právě ten?“ zeptala se Lucie.
„Ten už ne. Nějaký jiný.“
Hana zvedla hlavu.
„Od kdy to víš?“
„Od září. Majitel ho pronajal.“
Hana si vzpomněla, jak jí Eliška ještě v říjnu ukazovala na telefonu lampu do nového pokoje. Ptala se, jestli by ji mohla dostat k Vánocům.
Petr se narovnal.
„Nechtěl jsem jí brát chuť. Když jí řeknu, že to nebude tenhle byt, hned přijde, že nebude žádný. A ty jí to potvrdíš.“
„Já jsem ten pokoj nevymyslela.“
„Ale byla jsi spokojená, když to začalo drhnout.“
Hana už měla na jazyku ostrou odpověď. Pak uviděla na stole fotografii s medailí. Vzala ji do ruky, aniž ji k sobě otočila.
„Já bych byla spokojená, kdyby tam mohla jít a normálně žít. Ne každý večer zjišťovat, jestli ji ráno někdo odveze.“
Lucie jim dovolila několik vteřin ticha.
„Pane Mareši, dcera počítá s cestou pěšky od vašeho bytu. Vy zatím můžete nabídnout dlouhé dojíždění a hledání práce. To jsou dva různé plány.“
Petr se podíval ke dveřím, za kterými Eliška čekala.
„Já vím, jak to vypadá.“
„Potřebujeme vědět, jak to má fungovat.“
Kdo vyhrál
V závěru Hana znovu navrhla místní gymnázium. Popsala cestu z domova i návaznost na tréninky. Mluvila už bez poznámek o tom, co Petr nikdy nezařídí.
Petr trval na sportovní škole. Mluvil o příležitosti, která se nemusí opakovat, a Hana nepředstírala, že na tom nic není. I jí bylo líto dcery, která se při návštěvě školy poprvé sama přihlásila s otázkou.
Opatrovnice doporučila místní gymnázium. Eliščino přání nepokládala za převzaté od otce. Upozornila však, že dcera si vzdálenou školu vybrala s představou blízkého bydlení a k dlouhodobému dojíždění se jasně nevyjádřila.
„Neřekla, že by tu školu přestala chtít,“ dodala. „Nemáme ale ani její souhlas s tím, že bude každý den trávit tolik času na cestě. To jsou pro ni nové podmínky.“
Lucie rozhodla, že při volbě dalšího studia Elišky dostane přednost místní gymnázium, nikoli vzdálené sportovní, jak žádal otec. Přijetí tím nebylo zajištěné; rodiče však měli jasně určenou školu, k níž má jejich společný plán směřovat.
Při vysvětlení nezpochybnila Eliščin zájem ani její výsledky. Nešlo ani o to, že by Petr už nyní musel mít pronajatý pokoj na příští září. Pro vzdálené studium však neměl jinou proveditelnou variantu než každodenní dlouhou cestu. Nové bydlení záviselo na nové práci, nabídku neměl a dopravu autem nemohl zajistit pravidelně. Místní škola naproti tomu umožňovala pokračovat ve studiu i plavání bez těchto podmínek.
Hana poslouchala s očima upřenýma na hranu stolu. Když Lucie zmínila, že rozhodnutí Eliščino zklamání neodstraní, podívala se ke dveřím stejně jako před chvílí Petr.
Na chodbě z ní napětí náhle spadlo.
„Zajdeme večer na něco dobrého,“ řekla Elišce, když jí vysvětlili výsledek. „Aspoň už máme jasno.“
Dcera si zvedla batoh na rameno.
„Jasno máš ty.“
„Myslela jsem, abychom si trochu oddechly.“
„Já nechci slavit.“
Petr stál o pár kroků dál. Hana čekala, že si Elišku přitáhne k sobě, že jí řekne něco o tom, jak se spolu nevzdají. Místo toho si dřepl k rozvázané tkaničce. Když se narovnal, Eliška se ho zeptala na byt.
„Takže ten s tím pokojem už fakt není?“
„Není. Chtěl jsem najít jiný.“
„A proč jsi mi to neřekl?“
Petr přejel palcem po klíčích v dlani.
„Měl jsem.“
Eliška chvíli čekala. Pak si přitáhla druhý popruh batohu.
„Odvezu tě na bazén,“ nabídl.
Zavrtěla hlavou. Autobus jí jel za sedm minut a zastávka byla přes park. Hana začala něco říkat o večeři, ale dcera už si zapínala bundu.
„Mám trénink. Přijdu normálně.“
Vyšla před budovu sama. Na schodech si přesunula batoh na druhé rameno, aby jí delfín nebouchal do ruky, a zamířila k zastávce. Rodiče zůstali pod přístřeškem. Hana držela kabelku oběma rukama, Petr stále svíral klíče. Když se mezi stromy objevil autobus, Eliška přidala do kroku.
