Článek
Otec se ve dveřích zastavil s otevřeným kalendářem v ruce. Než došel na místo pro svědka, obrátil se k Ireně.
„Na středu tam máš pořád sebe? Protože já jsem si napsal Kláru.“
Irena už odsunula židli, aby mu pomohla, ale zůstala stát za stolem. Tohle si měli říct na chodbě. Nebo včera po telefonu. Soudkyně Lucie otci ukázala, kam má jít, a počkala, až si odloží kalendář. Rohy listů měl ohnuté, jeden týden držel pohromadě proužek průhledné pásky. Otec si nalistoval září, potom se ještě vrátil k listopadu, jako by nechtěl zapomenout, co před chvílí začal.
„K příští středě se můžete vrátit potom,“ řekla Lucie. „Dnes potřebujeme zjistit, kdo u vás byl v těch zářijových nocích.“
Ještě před jeho příchodem Milan prohlásil, že mezi sourozenci se návštěvy neúčtují. Seděl v nové prošívané vestě a díval se na Irenu tak, jako by k soudu přivedla ona jeho, otce i celou jejich rodinu jen proto, aby jim zkazila dopoledne.
„Já vím, o co jde,“ řekl otec. „Ale že se budou soudit, to mi neřekl ani jeden. Dozvěděl jsem se to až kvůli tomu kalendáři.“
Irena sevřela okraj desek. Nechtěla, aby si připadal jako dluh, který si dva lidé přehazují přes stůl. Milan mu to podle všeho neřekl také, ačkoli před chvílí tvrdil, že před otcem nemá co skrývat.
Po úvodních formalitách ho Lucie nechala popsat, jak v září doma fungoval. Po několika pádech se bál zůstávat přes noc sám. Přes den si ohřál oběd, došel do koupelny a pomalu i před dům. Večer ale chtěl vědět, že je někdo v druhém pokoji. Potřeboval přítomnost člověka, kterého mohl zavolat.
„Normálně tam byl syn,“ řekl. „Pak měl tu práci pryč.“
Milan potřeboval na dvanáct vybraných zářijových nocí odjet mimo město. Nebyly všechny za sebou. Irena si kvůli nim upravila směny a odmítla dva víkendové úklidy, které dělala navíc. Nejdřív bratrovi nabídla čtyři noci. Na ostatní si měl někoho najít. Teprve potom přišla řeč na peníze.
„O jejich domluvě vám něco říkali?“ zeptala se Lucie.
„Že se vystřídají.“
„A o odměně pro dceru?“
Otec zavrtěl hlavou. Ireně se ulevilo, ale jen krátce.
„Já jsem si zapisoval, kdo tu noc bude. Abych zbytečně nevolal Milanovi. Stránky jsem fotil i vnučce, když nevěděla, kdy má přijet.“
Lucie před sebou měla kopie příslušných stránek. Irena je viděla už při přípravě na dnešní jednání. Byla na nich její iniciála, někde přeškrtnutá, a vedle jiné písmeno. Tvrdila, že otcovy poznámky nic nevypovídají o tom, co si sjednala s bratrem. Pořád si to myslela. Přesto jí vadilo, jak jistě teď otec obracel listy.
„Tady třetího byla Irena. Pátého taky. Sedmého měla přijít, ale přišla Klára.“
„Protože jsi mě odvolal,“ řekla Irena.
Lucie k ní zvedla oči. „Dostanete prostor. Teď potřebujeme slyšet otce.“
Otec si přitáhl kalendář blíž. U sedmého září měl drobným písmem napsáno, že Klára přinese večeři. U dalších tří dat byla její iniciála také. Z dvanácti nocí, o kterých se sourozenci přeli, zůstávalo u osmi Irenino jméno.
„Kdy jste ty změny zapisoval?“ zeptala se Lucie.
„Když jsme se domluvili. Někdy až ráno, když jsem večer zapomněl. Ale ne až teď.“
„A dcera u vás ty čtyři noci nebyla ani část večera?“
„Nebyla. Volal jsem jí, ať už nejezdí. Jednou kvůli první noci, pak jsme domluvili ty další tři. Klára se mě ptala, jestli tu může být, doma měli předělávat koupelnu.“
Irena si pamatovala ten telefonát mnohem zřetelněji než čísla v žalobě. Stála tehdy v drogerii před regálem s pracími prostředky a otec jí lehkým hlasem oznámil, že už to má zařízené. Jako by rušil rezervaci u holiče. Řekla mu, že si přece nemůže měnit plán podle nálady. Odpověděl, že mění lidi, ne plán: někdo s ním bude.
„Já jsem ale měla volno,“ ozvala se nyní. „To mi už nikdo nevrátil.“
Otec se na ni podíval. „Já jsem nevěděl, že se ti za to má platit. Myslel jsem, že budeš ráda, když nemusíš přes celé město.“
Milan se opřel v židli a Irena zahlédla, jak nepatrně zvedl bradu. Skoro jako by právě zaznělo něco v jeho prospěch.
Co stálo ve zprávě
Když otec odešel na chodbu, Lucie se obrátila k Milanovi.
„Tvrdíte, že jste sestře odměnu neslíbil. Zůstaneme tedy chvíli u vaší komunikace.“
Irena měla zprávy vytištěné už od prvního jednání. Ne tři vybrané bubliny, ale celý rozhovor od chvíle, kdy jí bratr napsal, že potřebuje odjet. Milan nezpochybňoval, že si psali oni dva. Vadilo mu, co z toho sestra vyvozuje.
Lucie přečetla jeho odpověď na Ireninu poznámku, že bez vedlejších úklidů přijde o peníze: „Dám ti dva tisíce za každou noc, kterou u táty vezmeš místo mě. Platí?“ Pod tím bylo Irenino „Platí, pošli termíny“ a seznam dvanácti dat.
„Tohle není slib?“
„Já myslel příspěvek. Že jí něco dám.“
„Dva tisíce jsou poměrně přesné něco.“
„Tak jsem to napsal. Ale ségře. Ne nějaké firmě.“
Irena se narovnala. Přesně tak jí to říkal od října. Kdykoli chtěla vědět, kdy peníze pošle, začal mluvit o rodině. Když potřeboval, aby si přehodila práci, psal čísla a termíny.
„A proč jste dnes uvedl, že jste nic neslíbil?“ zeptala se Lucie.
Milan si promnul místo pod hodinkami. „Protože z toho udělala účet na čtyřiadvacet tisíc. Ani mi nedala vědět, že tam čtyřikrát nebyla.“
„To jsou dvě různé otázky. Jestli jste slíbil odměnu a za které noci. Mícháním se ani jedna nevyřeší.“
Lucie obrátila list a přečetla další část rozhovoru. Irena si ji pamatovala. Sama se tenkrát ptala, co bude, pokud některý termín nakonec nevezme ona.
„Vaše odpověď byla: Na konci spočítáme jen noci, kdy tam budeš od večera do rána ty. Když tam bude místo tebe někdo jiný, tu noc ti nepočítám. A sestra napsala: Jasně, takhle beru.“
„Proto mě ten účet překvapil,“ řekl Milan.
„Ale nepřekvapilo vás na něm všech dvanáct nocí. Začněme tím, na čem se shodnete.“
Ireně se konečně přestala třást ruka. Chtěla se napít, ale Lucie se obrátila rovnou k ní.
„Vy přítomnost u otce za osm nocí uvádíte. Co podle vás znamenala ta poslední část domluvy?“
„Že když nebudu moct já, nebudu za to chtít peníze. Třeba kdybych onemocněla.“
„Mluvili jste o tom takhle?“
„To ne. Jen jsem si neuměla představit, že mi táta řekne, ať nejezdím.“
Milan otevřel ústa, ale soudkyně ho zastavila dřív, než promluvil.
„Dostanete slovo. Vaše sestra právě odpovídá.“
Ten drobný zásah Irenu skoro dojal. Doma musela bratrovy věty přeskakovat, jinak svou nedokončila nikdy. Teď ale před sebou měla vlastní krátkou odpověď, vytištěnou přes celou šířku řádku. Jasně, takhle beru. Napsala ji v autobuse cestou z práce, zatímco v hlavě přehazovala směny a počítala, kolik jí zbude po zaplacení nájmu.
„Myslela jsem tím, že budu placená za svoji práci,“ pokračovala. „Ne za Klářinu. Jenže potom mi to zrušili, když už jsem měla všechno zařízené. Ty úklidy už vzal někdo jiný.“
„Když vám otec zavolal, domlouvala jste s bratrem, že za tyto noci přesto zaplatí?“
„Nedomlouvala. Byla jsem naštvaná na tátu. A Milan byl pryč.“
„Takže změnu téhle části dohody jste spolu neřešili?“
Irena zavrtěla hlavou. Pak dodala: „Ale ani on se neptal, co mě to stálo.“
Lucie jí nechala chvíli čas a obrátila se k Milanovi.
„Za těch osm nocí jsem jí chtěl něco poslat,“ řekl rychle.
Irena se k němu otočila. „Kdy?“
„Až se to uklidní.“
„Takže až přestanu chtít peníze?“
„Kterou konkrétní zprávou jste jí nabídl zaplacení osmi nocí?“ zeptala se Lucie.
Milan dlouho hleděl na své kopie. Nakonec řekl, že žádnou takovou neposlal.
Čtyři noci navíc
Klára přišla v obyčejném svetru a hned u dveří se zeptala, jestli může položit batoh na zem. Bylo jí třiadvacet, studovala a občas přespávala u dědy i předtím. Irena znala od dětství způsob, jakým si neteř při nejistotě zasouvala palec do rukávu. Dělala to i teď.
Lucie ji nechala popsat čtyři sporné noci jednotlivě. Klára je nehledala v paměti jen podle čísel. První večer vezla dědovi zapečené těstoviny. Podruhé přijela později, protože musela počkat na řemeslníka. Další dvě noci zůstala v týdnu, kdy doma nemohli používat koupelnu. Spala ve stejném malém pokoji jako Irena, na rozkládacím křesle s proleželým prostředkem.
„Děda mi říkal, že tetě zavolal. Já jí ještě psala, že už tam jsem.“
Ty zprávy byly také předložené. Irena je sama nezatajovala, jen v nich neviděla to, co bratr. V jedné Kláře odpověděla, kde je čisté povlečení. U posledních dvou nocí napsala: „Tak já teda nepřijedu, když jsi domluvená s dědou.“
„Žádala vás teta, abyste ji zastoupila?“ zeptala se Lucie.
„Ne. Já jsem se ptala dědy, jestli u něj můžu být.“
„Platila vám za to?“
„Ne.“
„Domluvila se s vámi, že pro ni ty noci odpracujete?“
Klára zavrtěla hlavou. „To vůbec. Ani jsem nevěděla, že to má s tátou za peníze.“
Milan se na dceru konečně podíval. Irena si všimla, že mu Klára pohled nevrátila.
„Táta věděl, že tam jsem,“ dodala neteř. „Posílala jsem mu fotku, jak děda spravil tu starou lampu.“
„Jednu fotku,“ řekl Milan.
„A volali jsme si. Říkala jsem ti, že zůstanu i další noc.“
Lucie se vrátila k Milanovi. „Věděl jste tedy o změně alespoň u části termínů?“
„Neřešil jsem, jak to mají mezi sebou.“
Irena ucítila známou horkost v obličeji. On neřešil. Celý zářijový rozpis začal tím, že bratr něco nechtěl řešit, a teď z toho znovu dělal její problém.
„Když jsi potřeboval odjet, řešila jsem to já,“ řekla. „Všechno jsem si přeskládala. A pak táta pozval Kláru a já měla být ještě ráda.“
„Já mu ji tam neposlal,“ namítl Milan.
„Ale zaplatit jsi nechtěl ani to, co jsem udělala.“
Lucie je nechala domluvit, teprve potom položila pero na stůl.
„Pane Milane, vaše dcera popsala čtyři konkrétní noci. Tím nevysvětlila, proč jste nezaplatil těch zbývajících osm. A vy, paní Ireno, jste potvrdila, že jste přijala způsob počítání podle vlastní skutečné přítomnosti. Vaše ztracené úklidy chápu. Potřebujeme je ale odlišit od toho, co vám bratr slíbil zaplatit.“
Irena si stáhla desky z okraje stolu k sobě. V otcově kalendáři našla sedmé září. U přeškrtnutého písmene I byla malá šipka ke Klářinu jménu. Otec si zřejmě potřeboval jen zapamatovat, komu má večer odemknout. Ona při pohledu na stejné místo viděla sobotní úklid v domě za nádražím a peníze, které už nedostane. Ani jedno si otec neměl z čeho přečíst.
Při závěrečném vyjádření Irena na celé částce trvala. Nedokázala před bratrem sama vyškrtnout osm tisíc, jako by tím uznávala, že si je vymyslela. Milan stále žádal zamítnutí žaloby. Už nemluvil o rodinných návštěvách tak hlasitě. Tvrdil, že kdyby věděl, jak to dopadne, zařídil by všechno jinak.
Irena se dívala na prázdné místo, kde před chvílí stála Klára. Na neteř se zlobit nemohla. Přijela k dědovi, ohřála večeři a zůstala. Bydlení s rozkopanou koupelnou vyměnila za pokoj s proleželým křeslem a ještě mu udělala radost. Nemohla vědět, že Irena ty samé večery počítá do výplaty.
Po přestávce Lucie rozhodla, že Milan má sestře zaplatit šestnáct tisíc korun. Ohledně zbývajících osmi tisíc žalobu zamítla. Stručně vysvětlila, že sourozenci ve zprávách sjednali dva tisíce za noc, kterou Irena u otce skutečně stráví, a výslovně si potvrdili, že noci s někým jiným počítat nebudou. Osm Ireniných nocí dokládaly zprávy i otcovy záznamy a Milan jejich uskutečnění nepopíral. Zbývající čtyři strávila u dědečka Klára po vlastní domluvě s ním. Sourozenci se později nedomluvili, že se tyto noci přesto zaplatí Ireně.
Irena slyšela hlavně slovo šestnáct. Bylo to víc než nic, které od bratra dostávala poslední měsíc, ale méně, než kolik si celou dobu obhajovala. Když Lucie dokončila odůvodnění, Milan se začal zvedat a pak si zase sedl, protože jednání ještě neskončilo. Irena sklopila hlavu, aby před ním skryla své krátké, nehezké uspokojení.
Na chodbě čekal otec s Klárou u okna. Kalendář měl otevřený na listopadu. Irena k nim došla dřív než Milan.
„Jak to dopadlo?“ zeptal se otec.
„Milan zaplatí osm nocí.“
Otec přikývl. Neřekl, jestli je to dobře. Počkal, až se k nim připojí i syn, a položil kalendář na široký parapet.
„Příští rozpis chci domlouvat taky,“ řekl. „Nejdřív se mnou, pak mezi sebou.“
Milan začal vysvětlovat, že přece vždycky vycházejí z toho, co otec potřebuje. Otec mu ukázal na středu.
„Ten večer chci k sousedovi. Slaví narozeniny. Klára mě přivede domů. Tak mi tam hlavně zase někoho neposílejte na osmou.“
„Já ale musím ve čtvrtek brzy do školy,“ ozvala se Klára. „Odvedu tě, dědo. Přes noc zůstat nemůžu.“
Irena se podívala na bratra. Milan držel telefon, ale tentokrát do něj neťukal.
„Já mám odpolední,“ řekla. „Do devíti.“
Otec vytáhl z kapsy propisku a sám si k večeru zapsal sousedovo jméno. Vedle nechal volné místo.
„Tak kdo potom přijde?“ zeptal se.
Irena si zapnula kabelku. „Nejdřív se musíme domluvit, za co se tentokrát platí. A co bude, když to někdo změní.“
Milan se nadechl, ale neodpověděl hned. Otec nechal kalendář otevřený na parapetu a čekal s nimi.
