Článek
Jitka zasunula ruku do rukávu a zastavila se nad loktem. Prodavačka přidržovala ramínko, jako by se kabát jen špatně natočil. Jitka zkusila druhou ruku. Podšívka ji sevřela a přední díly se rozešly přes břicho.
„Tohle není moje velikost.“
„Je to váš kabát. Podívejte se na knoflíky.“
Šest tmavých knoflíků, poslední s drobným odštípnutím. Kabát byl její. Jen spodní okraj už neležel rovně a levý rukáv se stáčel dovnitř.
Když ho potom položila na stůl v soudní síni, majitel čistírny Otakar Havel požádal, aby bylo vidět také opotřebení límce.
„Paní nám přinesla starý kabát. Teď po nás chce osmnáct tisíc.“
„Chci si koupit jiný,“ řekla Jitka.
Soudkyně Lucie ji nechala kabát rozložit. Podšívka u rozparku táhla vrchní látku vzhůru. Jitka ji prstem uhladila, ale po puštění se záhyb vrátil.
Havel se díval na její ruce. Stejné gesto opakovala při reklamaci. Tehdy nabídl, že kabát zkusí znovu upravit. Odmítla mu ho nechat a on to považoval za důkaz, že jí nejde o řešení.
„Proč jste nabídku nepřijala?“ zeptala se Lucie.
„Po prvním čištění jsem ho neoblékla. Bála jsem se, aby se nepoškodil ještě víc.“
„A před předáním vám byl?“
„Přišla jsem v něm.“
„To si naše pracovnice nepamatuje,“ namítl Havel.
Lucie vzala přijímací fotografie. Čistírna je pořídila kvůli chybějícímu štítku s pokyny k údržbě. Na jednom snímku visel kabát zpředu, na druhém byl rozepnutý. Lem byl rovný, rukávy volně splývaly. V záznamu stála skvrna na kapse a odřený límec. O zvlnění ani stažení podšívky v něm nic nebylo.
„To není fotografie na postavě,“ řekl Havel.
„Není. Je to záznam stavu, který jste při převzetí sami pořídili.“
Pracovnice Lenka poznala zakázku podle skvrny na pravé kapse. S Jitkou domluvila způsob čištění a zapsala ho. Kromě příjmu přepisovala zakázky do provozního seznamu. Právě při tom udělala chybu v čísle a ke kabátu přiřadila jiný postup.
„Zjistila jsem to, až když se vrátil na dokončení,“ řekla.
Havel se narovnal. „Ale z toho přece ještě nevíme, jestli se poškodil právě tím.“
„Já říkám, co jsem přepsala. V seznamu to zůstalo.“
Jitka se na ni podívala. Při reklamaci jí tahle žena říkala, že zavolá vedoucího. Teď seděla před ním a odpovídala soudkyni. Neprosila Jitku očima, aby něco zlehčila.
Lucie se vrátila k posudku založenému ve spise. Porovnával přijímací snímky, záznamy čistírny a současný stav. Změnu rozměrů a deformaci spojoval s provedeným čištěním. Obnovení původního tvaru nepovažoval za reálné. Havel další podklad proti tomuto závěru nepředložil.
„Já neříkám, že se u nás nemůže stát chyba,“ řekl. „Ale nemůžeme paní kupovat nový šatník.“
„Jeden kabát,“ opravila ho Jitka.
„Osm let starý.“
„Kdybyste ho nezničili, měla bych ho dál.“
Lucie počkala, až oba zmlknou. Potom požádala Jitku, aby vysvětlila požadovanou částku. Ta vytáhla nabídku z obchodu. Kabát stejné délky, podobný podíl vlny, cena osmnáct tisíc. Když ho našla, připadalo jí, že má konečně něco, čemu Havel bude rozumět.
„Levnější podobný jsem nenašla.“
„Tohle je cena nového výrobku,“ řekla Lucie. „Posudek oceňuje váš kabát před poškozením na šest tisíc pět set korun.“
„Takže protože jsem se o něj starala, mám doplatit dalších jedenáct a půl tisíce?“
Havel otevřel ústa, ale Lucie ho předběhla.
„Neříká se tu, že jste si škodu způsobila. Teď řešíme její výši.“
Jitka ukázala na límec. „Tady je odřený. Nikde jinde. Podšívku jsem měla měněnou a knoflíky držely všechny. To přece není jen osm let.“
Lucie otevřela část posudku s oceněním. Zachovalý materiál, kvalitní ušití a obnovená podšívka v něm byly výslovně zohledněny. Částka nebyla jen odpočtem za počet zim. Vycházela také ze stavu celého kusu a srovnání s obdobnými použitými kabáty.
Havel se naklonil k tabulce. „Za tak starý kabát je i to dost.“
„Posudek zohledňuje i skutečnosti ve prospěch žalobkyně,“ řekla Lucie. „Nejen opotřebení, které zdůrazňujete vy.“
Jitka přitáhla kabát k sobě. „Já nechci použitý kabát po někom jiném. Chci tenhle.“
Lucie chvíli počkala. „Rozumím. Podle posudku mu ale původní podobu vrátit nelze.“
Nabídka z obchodu zůstala uprostřed stolu. Jitka ji před soudem několikrát přeměřovala podle svého kabátu. Ramena měla podobnou šířku, kapsy byly výš a pásek by nenosila. Ani za těch osmnáct tisíc by nekoupila úplně stejný.
Rozsudek přiznal náhradu šest tisíc pět set korun, požadavek na zbývající část zamítl. Lucie vyšla z doloženého poškození při čištění a z konkrétního ocenění kabátu před ním. Nabídka nového modelu toto ocenění nevyvracela. Havel složil provozní list do desek. Na Lenku se nepodíval. Jitka kabát zapnula na ramínku, aby ho mohla odnést.
Když peníze přišly, nechala je zatím na účtu. Ze skříně vytáhla krabici se zbytkem stejné šedé látky. Ležel v ní i sáček s náhradním knoflíkem. Matka jí kabát ušila v roce, kdy Jitka nastoupila do nové práce. Při poslední zkoušce jí párala rukáv, protože při zvednutí paže táhl. Teď už jí ho Jitka odnést nemohla.
Ke krejčové přinesla kabát i krabici. Žena nepoškozený zbytek látky rozložila na stole.
„Na nový kabát to nestačí,“ řekla.
„Já vím.“
„Na vestu by možná bylo. Nechcete si nejdřív rozmyslet střih?“
Jitka přikývla. Krejčová odsunula starý kabát, aby měla místo. Pod odhalenou podsádkou se ukázalo několik drobných stehů zelenou nití. Matka jimi přichytila kousek podšívky; tvrdila tehdy, že dovnitř nikdo koukat nebude.
„Až budete ze starého kabátu sundávat knoflíky, tenhle kousek mi prosím vystřihněte taky,“ řekla Jitka. „Chtěla bych si ho nechat.“
Krejčová místo označila špendlíkem.
