Článek
„Já přece nemůžu za to, že se na mě lidi rádi dívají,“ řekl Robert.
„To vám manželka ani neklade za vinu,“ odpověděla soudkyně Lucie. „Zatím tvrdí, že se na vás musela dívat s nimi.“
Dana seděla u protějšího stolu v tmavém svetru, ruce složené vedle kabelky. Při Robertově příchodu pozdravila, ale neposunula si židli, přestože se zastavil těsně u ní. Teď zvedla oči.
„Já bych se na něj dívala ráda. Jenže on přitom pokaždé mluvil k někomu za mnou.“
Robert rozhodil rukama. Vedle zaměstnání v opravárenské firmě si zařídil domácí dílnu a večer z ní vysílal na internetu. Ukazoval opravy starých židlí, broušení nožů i to, jak zachránit vyviklaný stůl. Podle něj šlo o koníček, který se časem začal trochu vyplácet. Podle Dany se mu během posledních tří let přizpůsobila celá domácnost. Rozvodu se Robert bránil. Její odchod do pronajatého bytu považoval za způsob, jak ho přimět, aby vysílání omezil.
„A kdy se paní odstěhovala?“ zeptala se Lucie.
„Loni v říjnu,“ odpověděla Dana.
„Na chvíli,“ doplnil Robert.
„Rok je poměrně dlouhá chvíle. Od té doby spolu bydlíte?“
Oba řekli, že ne. Odděleně také hospodařili. Jejich jediný syn už pracoval a žil ve vlastním bytě. Když se Lucie ptala na společné návštěvy, dovolené a běžné dny, Robert připomněl červnový oběd u syna.
„Tam jsme přijeli každý zvlášť,“ řekla Dana. „A já nevěděla, že přijde.“
„Tak jsem tě měl snad předem ohlásit?“
„Měl jsi mi přestat říkat, že jen trucuju.“
Lucie je nechala domluvit a potom Roberta požádala, aby popsal, jak by podle něj mělo jejich manželství pokračovat. Odpověděl rychle: Dana se vrátí, on nebude vysílat každý večer a v neděli budou jezdit na výlety. O tom, zda by se chtěla vrátit, mluvil méně jistě. Vždycky přece tvrdila, že má ten dům ráda.
„Mám,“ řekla Dana. „To nebyla lež.“
Robert se k ní pootočil, jako by tím bylo něco důležitého vyřešeno.
„Tak vidíš.“
„Jenže už nechci žít s tebou.“
Na chodbě někdo upustil klíče. V krátkém tichu bylo slyšet jejich cinknutí i omluvu. Robert si přitáhl sklenici vody, ale nenapil se.
„Ona to takhle říká až tady.“
Dana se nadechla. „Říkám ti to rok.“
Lucie otevřela podání se zprávami, které Dana předložila. Než se k nim dostala, nechala oba popsat začátky vysílání. Zpočátku mu Dana pomáhala. Přidržovala telefon, podávala šroubováky a při jednom nepovedeném pokusu o opravu stoličky se smála tak, že Robert ten záznam pouštěl každému známému. O víkendech spolu jezdili pro starý nábytek. Dana vybírala látky na sedáky a měla radost, když se opravené křeslo někomu hodilo.
„Takže vám ta činnost sama o sobě nevadila?“ ověřila si Lucie.
„Nevadí mi ani dneska. Mám doma stůl, který udělal.“
Robert se poprvé usmál. „Ten jasanový. S tím bylo práce.“
„Jenže tehdy jsme po práci uklidili a šli domů. Pak už jsem doma hlavně čekala, až skončí další přenos.“
Vysílání se postupně přesunulo ze dvou večerů na pět. Diváci si zvykli na pravidelný čas. Robert nechtěl končit uprostřed opravy, další večer sliboval odpovědi na dotazy a v sobotu natáčel, co přes týden nestihl. Dana popisovala večeře přikryté talířem a nedělní cesty, při kterých se zastavovali, protože našel vhodné světlo pro krátké video.
„To zní, jako bych tě někde nechával u silnice,“ namítl.
„Nechával jsi mě sedět v autě.“
„Deset minut.“
„Někdy. A někdy čtyřicet. Ale já nechci rozvod za čtyřicet minut v autě.“
„Tak za co tedy?“
Podívala se nejprve na něj a potom na soudkyni. „Protože když jsem mu chtěla něco říct, musela jsem nejdřív zjistit, jestli zrovna nevysílá.“
Robert se opřel. Podle něj byla dílna jediná věc, na kterou se po práci těšil. Dřív chodil ze zaměstnání rovnou k televizi a Dana mu vyčítala, že je bez nálady. Teď měl zákazníky, kteří se vraceli, lidé mu děkovali a několik starších diváků mu psalo, že bez jeho večerů skoro s nikým nepromluví.
„A to mám říct, nezlobte se, manželka se nudí?“
Dana stáhla ruce do klína.
„Pane Růžičko,“ přerušila ho Lucie, „zkuste její důvody popsat tak, jak je říká ona. Nemusíte s nimi souhlasit.“
Chvíli hleděl na stůl. „Chtěla, abych byl víc s ní.“
„Co jste na to odpověděl?“
„Že jsem doma. Já nikam neutíkal.“
Dana přikývla. „Tohle přesně.“
Ve zprávách z jara před jejím odchodem se opakovala konkrétní přání. V dubnu navrhla sobotní cestu vlakem do města, kde kdysi bydleli v podnájmu. Robert odpověděl fotografií rozebraného sekretáře a prosbou, jestli mu může vyzvednout balík. V červnu napsala, že koupila dva lístky do kina. Požádal ji, aby je vyměnila, protože na ten večer ohlásil společnou práci s jiným tvůrcem. V srpnu mu poslala delší zprávu. Nechtěla rušit dílnu; žádala dva pravidelné večery bez vysílání a bez natáčení.
„Tady jste odpověděl, že jí v neděli všechno vynahradíte,“ řekla Lucie. „Co bylo v neděli?“
„Dělal jsem pro ni poličku na bylinky.“
„To bylo hezké,“ připustila Dana. „Dokud jsi mě nevolal, ať ji přijdu převzít před lidi.“
Robert si promnul bradu. „Byl to dárek.“
„Já vím. A pak jsem se musela usmívat, protože všichni čekali, jestli mám radost.“
Netvrdila, že ji natáčel tajně. Telefon i světlo byly vidět. Někdy přišla sama, jindy odmítla a zůstala v kuchyni. Jenže Robert potom divákům vysvětloval, že Dana nemá svůj den, a jí se při příštím nákupu někdo známý ptal, proč je na manžela tak přísná. Začala se proto dílně vyhýbat úplně.
„Když se jí někdo zeptá, tak už je to taky moje vina?“
„Řešíme teď, zda vaše manželství může pokračovat,“ vrátila ho Lucie k věci. „Ne kdo smí položit otázku u pokladny.“
Další zprávy pocházely z doby po odstěhování. Dana dvakrát navrhla setkání v kavárně. Poprvé Robert nepřišel, protože se mu protáhla práce. Podruhé dorazil s nápadem na společný přenos, při němž by oznámili nový začátek. Přinesl i malý mikrofon, který jí chtěl připnout na svetr.
„Neměl jsem ho zapnutý,“ řekl teď rychle.
„To ani netvrdím,“ odpověděla. „Ale já si chtěla promluvit, jestli ještě máme o čem.“
Lucie přečetla jeho pozdější zprávu, v níž jí navrhoval termín usmíření a ujišťoval ji, že diváci budou stát při nich. Dana odpověděla, že žádné společné vystoupení nechce a že se domů nevrátí. Robert pravost zpráv nezpochybnil. Jen opakoval, že ji chtěl potěšit.
„Kdybychom to oznámili společně, bylo by vidět, že to oba myslíme vážně. Že jsme se jen nesešli na kafe.“
„A dohodli jste se na návratu?“ zeptala se Lucie.
„Ještě ne. Ale muselo se nějak začít.“
„Já tam šla zjistit, jestli se spolu ještě dokážeme bavit,“ řekla Dana. „On už měl připravené, co řekneme ostatním.“
Robert sevřel rty. Chvíli se díval na zprávy před soudkyní a potom řekl, že mu právě ti lidé pomohli přežít večery, kdy doma zůstal sám.
„To vám neberu,“ odpověděla Dana. „Jen jsem nechtěla, aby byli u všeho, co si řekneme my dva.“
V závěru na rozvodu trvala. Nežádala, aby Robert dílnu zavřel, a nechtěla po soudu hodnotit jeho práci. Mluvila tišeji než na začátku. V pronajatém bytě prý první týdny nechávala zapnuté rádio, protože jí ticho připadalo nezvyklé. Teď si večer četla nebo šla za kolegyní. K Robertovi se vracet nechtěla.
„Já bych to omezil,“ řekl ještě.
„Vím. Teď asi ano.“
Lucie manželství rozvedla. Ve stručném odůvodnění vycházela z dlouhodobě odděleného života obou manželů, z jejich výpovědí a z doložených pokusů domluvit se. Robertovo přání obnovit domácnost nepopírala. Dana však návrat odmítala a jejich společné soužití už zůstávalo jen v jeho plánech.
Po jednání se u šatny zeptal, jestli si Dana nechce odvézt zbylé květináče. Domluvili se na sobotním dopoledni. Poprvé toho dne k tomu nic nepřidal.
Večer se v dílně rozsvítilo světlo a Robert postavil před telefon židli s uvolněným opěradlem. Pozdravil diváky, ukázal spoje a vzal do ruky šroubovák. V komentářích se někdo zeptal, jak dopadl soud. Další chtěl vědět, kdy zase přijde Dana.
Robert chvíli držel židli za opěradlo. „Dneska skončíme dřív,“ řekl. „Tohle nechám na jindy.“
Položil šroubovák a vypnul přenos, přestože měl práci sotva rozdělanou.
