Článek
Ten svěrák jsem k ponku přišrouboval vlastníma rukama. Osm vrutů, podložky, dotáhnout napevno. Deset let jsem u něj stál skoro každý podvečer.
Teď kvůli němu sedím u soudu.
„Pane Marku,“ začala soudkyně Lucie a přejela očima po spisu, „manželé Doležalovi se domáhají, abyste vyklidil a zpřístupnil sušárnu v přízemí. Tvrdí, že je to společná část domu a vy si ji držíte jako soukromou dílnu. Souhlasíte s tím popisem?“
„Souhlasím akorát s tím slovem dílna,“ řekl jsem. „Zbytek je jinak. Ta místnost byla roky prázdná. Zatékalo tam, na stěně plíseň. Nikdo v baráku v sušárně nesuší, všichni mají sušáky na balkoně. Tak jsem to tam vyklidil, vysušil a dal si tam nářadí.“
„A opravoval jste tam co?“
„Kola. Dětem z domu. Zadarmo. Řetězy, brzdy, prasklé dráty. Patnáct let dělám v servisu, umím to.“
Lucie přikývla, ale netvářila se dojatě. „Paní Doležalová, proč jste podali žalobu?“
Klára vstala moc rychle, jako by ji otázka pálila. „Protože nemáme kam dát kočárek. Bydlíme ve třetím patře bez výtahu. Každý den ho taháme nahoru a dolů. Sušárna je jediná místnost v přízemí, kam by se vešel. A je zamčená. Klíč má jenom on.“
„Já ten klíč nikomu neberu,“ ohradil jsem se.
„Zkoušeli jsme se domluvit,“ řekl Tomáš. „Nabídli jsme, že si místo rozdělíme. Řekl, že ponk nikam stěhovat nebude. Že tam je deset let a bylo to tak vždycky.“
„Bylo,“ potvrdil jsem. „Tu sušárnu mi dal tehdejší předseda. Před lety. Všem to vyhovovalo.“
„Dal,“ zopakovala Lucie pomalu. „Písemně? Hlasovalo se o tom na shromáždění?“
Zarazil jsem se. „Podali jsme si ruku. Na chodbě.“
„Aha.“ Lucie otevřela desky. „Mám tu prohlášení vlastníka k domu. Sušárna v přízemí je v něm vedená jako společná část, ve spoluvlastnictví všech jednotek. Není to ničí výlučné užívání. A mám zápis ze shromáždění z té doby, na který se odvoláváte. Přečtu jednu větu: Schváleno dočasné uložení nářadí pana Marka v sušárně po dobu jedné zimní sezony, než si zřídí sklepní kóji.“
Ticho.
„Jedna zima,“ řekla Lucie. „Tady nepíšou dílna. Nepíšou natrvalo. Píšou jedna zima.“
„Ta kója byla zasypaná,“ řekl jsem tišeji. „Nikdy se nevyklidila. Tak jsem zůstal nahoře.“
Jako svědka předvolali bývalého předsedu. Starý pán, chodil o holi. Potvrdil, co jsem slyšet nechtěl.
„Pana Marka jsem měl rád,“ řekl. „Dělal užitečnou věc. Ale trvalé užívání sušárny jsme nikdy neodhlasovali. To bych si pamatoval. Byla to výpomoc na jednu zimu. Pak se na to prostě zapomnělo. Moje chyba taky. A když si teď majitelé řeknou o přístup, mají na něj právo.“
Lucie si dělala poznámky. Pak odložila pero.
„Pane Marku, tady nejde o to, jestli jste hodný člověk. Vy zjevně jste. Spravovat dětem kola zadarmo je slušnost, které si vážím. Jenže to je jedna věc. A právo zabrat společnou místnost pro sebe je věc druhá. Ty dvě spolu nesouvisí.“
„Já nikomu nic nezabral,“ řekl jsem. „Já dal život do něčeho, co hnilo.“
„Rozumím. Ta místnost ale nepatří tomu, kdo ji nejlíp využije. Patří všem vlastníkům společně. A většina z nich — včetně Doležalových — vám k trvalému užívání souhlas nedala. Dočasné svolení na jednu zimu před lety vám nezakládá právo držet společný prostor deset let a ostatním do něj odpírat přístup.“
Podíval jsem se na svěrák, i když tam fyzicky nebyl. Viděl jsem ho před sebou.
„Soud ukládá, aby žalovaný sušárnu v přízemí vyklidil a zpřístupnil ostatním vlastníkům do jednoho měsíce od právní moci rozsudku,“ řekla Lucie. „Jak si prostor dál rozdělíte — jestli tam bude kočárek, nebo kolárna pro všechny — to si odhlasujte na shromáždění. Zákonnou cestou.“
Ponk jsem stěhoval do sklepa sám. Soused Tomáš se nabídl, že vezme druhý konec. Nechal jsem ho. Táhli jsme tu desku po schodech dolů, svěrák cinkal o zábradlí.
Kóje byla menší, než jsem čekal. Světlo horší. Ale ponk se tam vešel.
První týden zaklepal kluk z druhého patra. Prasklý řetěz, kolo vedl za řídítka.
„Pan Marek? Mamka říkala, že prý spravujete kola.“
„Spravuju,“ řekl jsem. „Teď dole. Pojď.“
A v přízemí, kde deset let stál můj ponk, konečně parkoval něčí kočárek.
