Článek
Jarda vešel do síně a přeložil čepici z jedné ruky do druhé. Znal jsem ho čtyřicet let. Takhle nervózního jsem ho viděl jen před prvním vystoupením v rádiu.
Bedřich na něj kývl. Jarda se posadil na pokyn soudkyně Lucie. Na mě se nepodíval.
Chtěl jsem zpátky svou červenou knoflíkovou harmoniku. Bedřich tvrdil, že jsem mu ji daroval už před sezonou, když si pro ni přijel do zkušebny.
„Co jste při předání slyšel?“ zeptala se Lucie Jardy.
„Že si ji má Béďa nechat do posledního plesu. Pak ji vrátí.“
„Mluvili o darování?“
„Přede mnou ne.“
Bedřich se opřel. „Tonda taky řekl, že už ji nebude potřebovat.“
To jsem řekl. Po sezoně jsem kapelu rozpouštěl. Koleno nevydrželo dlouhé stání a shánět záskoky mě přestalo bavit. Na klarinet jsem si mohl zahrát vsedě doma. Harmoniku jsem měl jako druhý nástroj.
„Ale neřekl jsem, že mu ji dávám,“ dodal jsem.
„Tak proč jsi mi ji nesl až k autu?“
„Protože tys nesl zesilovač.“
Kdysi by se tomu ostatní zasmáli. Teď Jarda zkoumal podlahu.
Poslední ples jsme odehráli v únoru v sokolovně. Jarda potvrdil, že při původním předání Bedřich slíbil harmoniku přivézt v pondělí po něm.
„Jenže po plese jsme u auta mluvili sami,“ ozval se Bedřich. „Jarda už tam nebyl. Tonda řekl, ať ji zatím nevozím. Doma ji neměl kam dát.“
„To považujete za potvrzení, že vám ji daroval?“
„Tak jsem to bral.“
Měl jsem tehdy rozebranou pracovnu. Kufry stály v ložnici a žena o ně zakopávala. Domluvili jsme se na konci března. Řekl jsem to znovu nahlas. Bedřich zavrtěl hlavou.
Lucie svědka propustila. Pak otevřela zprávy, které jsem předložil s návrhem. Měl jsem je vytištěné i uložené v telefonu.
„Dvacátého osmého března jste napsal: Můžu ji mít ještě na dubnovou oslavu? Moje je pořád v opravě. Psal jste to vy?“
„Ano.“
„Pan žalobce odpověděl, že po oslavě ji chce zpátky. Vy jste odepsal: Platí.“
Bedřich sáhl po sklenici vody.
„Proč jste žádal o prodloužení, pokud vám nástroj už patřil?“
Otočil se ke mně. „Tys mě nechal celé roky vozit. Ostatním jsi platil benzín. Mně ne.“
Byla to pravda. Jen jsem si dosud říkal, že ostatní si o peníze řekli. Bedřich mával rukou, že jedeme stejným směrem. Kolikrát kvůli mně zajel přes druhou vesnici, jsem přestal počítat dávno.
„Mohl sis říct.“
„Kapelníkovi? Abych vypadal jako žebrák?“
Vzpomněl jsem si na obálky s honorářem. Bedřich vždycky čekal, až vyplatím ostatní, a mezitím skládal stojany do auta. Jeho obálku jsem mu dával cestou domů. Ani tehdy jsem se nezeptal, kolik mu přidat na jízdu.
Lucie ho nechala domluvit. Pak se zeptala, zda jsme se někdy dohodli, že harmonika bude odměnou za vození.
„Takhle přímo ne,“ řekl.
„Co tedy znamenalo vaše platí?“
„Že mu ji po oslavě přivezu.“
Neulevilo se mi tolik, jak jsem čekal. Bedřich položil sklenici tak opatrně, až jsem slyšel, jak dnem škrábl o stůl.
Po přestávce soudkyně rozhodla, že mi musí harmoniku vydat. Opřela se o Jardovu výpověď a navazující zprávy, ve kterých Bedřich potvrzoval vrácení. Z našich řečí o konci kapely ani z vození domů dohoda o darování nevyplynula.
Za týden Bedřich zazvonil u našich dveří. Položil kufr na rohožku a otevřel jej. Dřepl jsem si k němu. Měch byl čistý, řemeny srovnané. Ani kolem knoflíků nezůstaly otisky.
„Je v pořádku,“ řekl jsem.
Bedřich přikývl a narovnal se.
„Mám tu klarinet. Nechceš si na chvíli sednout? Zahráli bychom tu naši.“
„Ne, Tondo. Dneska ne.“
Chtěl jsem říct někdy příště. Uvolňoval už ale místo sousedce na schodech a další termín nenabídl.
Večer jsem vybalil klarinet. Harmonika zůstala v kufru u knihovny. Začal jsem polku, kterou Bedřich pokaždé nasazoval příliš rychle. Po několika taktech jsem udělal obvyklou pomlku na jeho sólo. Nadechl jsem se, ale na další dobu ještě čekal.
