Článek
Přes kapotu na fotografii vedl odraz zářivky. Lámal se v drobných prohlubních. Oldřich posunul snímek po stole, jako bych ho ještě neviděl.
„Takhle mi ho přivezl. Oprava za třicet osm tisíc.“
„To nepopírám,“ řekl jsem.
„Tak proč tu sedíme?“
Soudkyně Lucie odložila pero.
„Protože se zřejmě neshodujete v tom, kdo má opravu zaplatit. Začněme tam.“
Oldřich mi v červnu půjčil své starší velkoprostorové auto. Stěhoval jsem se po rozchodu do menšího bytu a potřeboval odvézt postel, stůl a krabice. Benzin jsem doplnil, uvnitř vyluxoval. Jenže v noci z pátku na sobotu přišly kroupy.
„Řekl jsem mu, že auto má být pod střechou,“ tvrdil Oldřich. „Garáž jsem mu dokonce zařídil.“
„Řekl jsi, ať stojím u plotu.“
„Když vykládáš! Ne přes noc.“
Lucie ho zastavila dřív, než se ke mně stačil otočit celým tělem.
„Nechte ho domluvit. Vykládal jste tam ještě v noci?“
„Ne. Hotovo bylo kolem osmé večer. Auto jsem nechal na místě, které mi Olda poslal.“
„A s tou garáží to bylo jak?“
Vytáhl jsem ruce zpod stolu. Celou dobu jsem si tam mnul kloub palce, až byl červený.
„Zajel jsem tam v pátek před nakládáním. Auto se nevešlo do vrat. Hned jsem to Oldovi zavolal.“
Oldřich zavrtěl hlavou.
„Kdyby sklopil anténu, vešlo.“
„Nešlo o anténu.“
„Michal má všechno hned nemožný. Proto se taky stěhoval sám.“
Ta poznámka mě zasáhla víc než částka na faktuře. Oldřich věděl, proč se mnou bývalá partnerka nemluvila. Pomáhal mi tehdy sundat police, zatímco ona čekala v kuchyni.
„Rozchod žalovaného dnes řešit nebudeme,“ řekla Lucie. „Rozměry auta ano.“
Správce garáží přišel v pracovní bundě, kterou si před výpovědí rozepnul. Znal jsem ho jen z těch deseti minut u vrat. Potvrdil, že Oldřich pro mě domluvil prázdný box a že jsem k němu s autem přijel.
„Nedostal se dovnitř. Vrata jsou nízká, stará zástavba.“
„Zkoušel jste to?“ zeptal se Oldřich.
„Změřil jsem otvor a auto. Zkoušet to plechem by byla škoda.“
Lucie si nechala upřesnit, zda vadila anténa.
„Střecha. I bez antény. Nabídl jsem místo před boxem, ale krytý není. Jiné volné stání jsem neměl.“
Oldřich stáhl fotografii zpátky k sobě.
„Tak mi měl auto vrátit.“
„To jste mu řekl?“
„Přece věděl, v jakým stavu ho dostal.“
„Ptám se na vrácení auta, pane Králi.“
„Takhle doslova ne.“
Ve spise byla vytištěná naše komunikace. Dodal jsem ji už před jednáním, přesto se mi sevřel žaludek, když z ní Lucie začala číst. Připadalo mi potupné dokazovat vlastnímu kamarádovi, co mi napsal.
Moje zpráva z pátečního odpoledne zněla: Do garáže se nevejdu, správce to měřil. Co s tím?
Oldřich odpověděl: Nech to u plotu naproti vjezdu, tam nikomu nepřekážíš. Ráno mi ho přivezeš.
„To jsem psal,“ připustil. „Ale nemohl jsem vědět, že budou kroupy.“
„Já taky ne,“ řekl jsem.
„Tys tam byl!“
Lucie se obrátila ke mně.
„Věděl jste před spaním o hrozícím krupobití?“
„Ne. Žádné varování jsem nezaznamenal. Probudilo mě to, až když to mlátilo do parapetu.“
„Měl jste domluvené jiné kryté místo?“
„Neměl. Po tom telefonátu a zprávě jsem už další nehledal.“
Lucie se ptala také Oldřicha, zda mě před bouřkou upozorňoval nebo mi nabízel jiné stání. Obojí popřel. Pak jsem popsal ráno mezi mokrými listy, důlky na střeše a telefonát ještě před šestou. Nezkoušel jsem škodu zatajit. Od prvního dne jsme se přeli jen o placení.
„Mohl s tím někam odjet,“ namítl Oldřich.
„Kam konkrétně?“
„Někam pod střechu.“
„Víte o místě, kam mohl v tu chvíli bezpečně zajet?“
Chvíli bylo slyšet jen psaní zapisovatelky.
„Nevím,“ řekl nakonec.
Lucie žalobu zamítla. Vysvětlila, že poškození auta ani cenu opravy nezpochybňuje. Z výpovědí a předložené komunikace však nevyplynulo, že jsem porušil naši dohodu nebo zanedbal konkrétní možnost, jak škodě předejít. Domluvená garáž nebyla použitelná a s venkovním stáním přes noc Oldřich výslovně souhlasil.
Sledoval jsem jeho ukazovák na fotografii. Pořád jím zakrýval jeden z větších důlků.
Na chodbě mě došel u automatu na kávu.
„Takže já to zaplatím celý.“
Nevěděl jsem, co na to říct. Auto měl rád. V sobotu s ním vozil vnučku na plavání a každou skvrnu na sedadle čistil ještě týž den.
„Mrzí mě to, Oldo.“
„Za to nic nekoupím.“
Opřel se o parapet. Čekal jsem, že se znovu vrátí ke garáži, ale zeptal se, kolik chci za malování jeho předsíně. Dělal jsem mu ji na jaře, když měl ruku v sádře.
„Nic. To přece víš.“
„Pošlu ti dva tisíce. Nechci, abys někde vykládal, cos pro mě udělal.“
„Nikde to nevykládám.“
Sáhl po telefonu. Požádal jsem ho, ať ho schová.
„Nabídl jsem ti pomoc. Ne práci za peníze.“
Telefon držel ještě chvíli v ruce. Potom ho zasunul do kapsy a zeptal se, jestli mám pořád jeho krátký žebřík.
Přikývl jsem. Od června stál v předsíni nového bytu. Pořád jsem ještě nepověsil světlo a jednou za čas jsem se Oldy ptal, jestli ho už nepotřebuje zpátky. Dosud pokaždé říkal, ať si ho nechám.
„Přivez mi ho v neděli,“ řekl.
„Dopoledne?“
„Radši odpoledne. Budeme pryč. Nech ho za brankou.“
