Článek
Na účtu od řemeslníka stálo osmdesát dva tisíc. Položila jsem ho před sebe tak, aby bylo vidět, že jsem dva tisíce přidala ze svého. Miloslava seděla naproti a na papír se ani nepodívala.
„Vana už tam není,“ řekla jsem. „Mám nízký vstup do sprchy. Můžu se umýt sama.“
Soudkyně Lucie mě nechala dokončit větu. Pak se zeptala, zda Miloslava věděla, že na koupelnu použiju její peníze.
„Poslala jsem jí fotografii.“
„Před objednáním, nebo po dokončení?“
„Po dokončení. Ale napsala mi, že hlavně ať mi to pomůže.“
Miloslava si přitáhla desky. „To jsem ještě nevěděla, z čeho to zaplatila.“
Kamarádily jsme se přes dvacet let. Když jsem se bála vyjít ven, nosila mi nákupy a zůstávala na kávu, i když už byla studená. O nehrazeném zákroku jsem jí řekla dřív než dceři. Měla jsem předběžný termín a cenu, ale ne dost peněz. Miloslava nabídla osmdesát tisíc. Nechtěla splátky. Chtěla jen, abych jí je vrátila, pokud se zákrok neuskuteční.
Tehdy jsem jí odepsala, že samozřejmě. Byla jsem přesvědčená, že na něj půjdu.
„Peníze vám přišly před změnou léčby?“ zeptala se Lucie.
„Ano.“
„A původně objednaný zákrok jste nepodstoupila?“
„Ne. Nakonec jsem šla do nemocnice na jiný. Ten jsem neplatila. Jenže tím se všechno nevyřešilo.“
Vysvětlovala jsem jí, jak jsem se po návratu bála vlézt do vany. Dcera přijížděla večer, ale já nechtěla být při každém mytí odkázaná na její pomoc. Řemeslník mohl nastoupit během týdne, protože mu odpadla zakázka. Když mi ukázal místo pro sprchu, poprvé jsem si dovedla představit, že dceři zase řeknu, ať klidně zůstane doma.
„To jí nezpochybňuju,“ ozvala se Miloslava. „Ale já jsem jí ty peníze nedala na rekonstrukci.“
„To nebyla rekonstrukce pro parádu.“
„Paní Věro,“ přerušila mě Lucie, „potřebnost koupelny a souhlas s použitím peněz jsou dvě různé otázky. Kdy jste žalobkyni řekla, že se původní zákrok ruší?“
„Ještě před nástupem do nemocnice.“
„A mluvily jste tehdy o vrácení částky?“
Řekla jsem, že jsme měly jiné starosti. Miloslava namítla, že se ptala hned. Pamatovala jsem si hlavně její zprávy, ať se držím a potom zavolám. Otázku o penězích jsem odsunula mezi věci, které vyřídím, až mi bude líp.
Lucie vzala vytištěnou komunikaci, kterou jsme soudu dodaly obě. Vrátila se k převodu peněz. Miloslava napsala: Jestli na ten domluvený zákrok nepůjdeš, vrátíš mi celých osmdesát tisíc. Já odpověděla: Ano, takhle platí. Děkuju, ani nevíš jak.
Slyšet poslední větu nahlas mi bylo nepříjemnější než tu první. Miloslava tehdy přijela s polévkou a já jí slíbila, že jí jednou uvařím celý oběd. Teď jsem před ní seděla s účtem za obklady.
„Požádala jste o změnu té podmínky?“ zeptala se Lucie.
„Výslovně ne.“
Miloslava začala mluvit o návštěvě, při které jsme se pohádaly. Přinesla mi jablka a já jí ukazovala sprchu. Pochválila dlaždice. Když se pak zeptala na peníze, řekla jsem jí, že už stojí v té koupelně. Položila tašku na zem a chtěla vědět, jestli si dělám legraci.
„Od té doby je chce zpátky,“ řekla jsem.
„Ne od té hádky. Od chvíle, kdy nešla na ten zákrok,“ odpověděla Miloslava. „Já netušila, že je mezitím utratila.“
Lucie nalistovala zprávy před mým odjezdem do nemocnice. Miloslava mi přála, ať všechno dobře dopadne, a v témže rozhovoru se ptala, zda jí po zrušení soukromého termínu peníze pošlu zpět. Odpověděla jsem jen na otázku, kdo mě odveze. Připomněla se znovu krátce po mém návratu, ještě před objednávkou koupelny. Napsala jsem: Teď prosím řeším sebe, ozvu se.
„To jsem opravdu řešila,“ řekla jsem. Hlas mi přeskočil a začala jsem hledat kapesník. „Já jsem jí nechtěla ublížit.“
„To věřím,“ řekla Miloslava. „Ale nedala jsi mi ani možnost říct ne.“
Našla jsem kapesník v boční kapse kabelky. Byl tam také lístek s rozměrem skleněné zástěny. Zastrčila jsem ho hlouběji, jako by ho někdo mohl přes stůl přečíst.
Zbývala fotografie. Poslala jsem ji v den dokončení koupelny, týden před návštěvou s jablky. Miloslaviny odpovědi jsem se držela od chvíle, kdy přišla žaloba. Soudkyně se jí zeptala, co tehdy o úhradě koupelny věděla.
„Nic. Myslela jsem, že jí přispěla dcera nebo že sáhla do svých úspor.“
Lucie se obrátila ke mně. „Napsala jste k fotografii, odkud jste peníze vzala?“
Na papíře byla jediná moje věta: Tak už se nemusím bát vlézt do koupelny. Potom její přání, ať mi to pomůže. O penězích tam nebylo nic.
„Ne,“ odpověděla jsem.
„Souhlasila jste někdy později s tím, že částku nemusí vracet?“ zeptala se Lucie Miloslavy.
„Nesouhlasila. Nabízela jsem, že si o vrácení promluvíme v klidu. Ona mi řekla, ať si ty dlaždice přijdu odsekat.“
To jsem řekla. Najednou jsem nechtěla připomínat, jakým tónem se mě předtím ptala na zůstatek účtu. Jen jsem přikývla.
Lucie uložila, abych Miloslavě osmdesát tisíc vrátila. Vysvětlila, že vychází z naší výslovné dohody, ne z hodnocení mého zdravotního stavu. Zákrok se neuskutečnil a změnu účelu jsme si nesjednaly. Přání pod fotografií neobsahovalo souhlas s použitím peněz, o kterém Miloslava tehdy nevěděla.
Účet za koupelnu jsem složila zpátky do desek. Na chodbě jsem počkala, až Miloslava vyjde. Chtěla jsem jí říct, že sprchu opravdu potřebuju. Když se objevila, došlo mi, že to už slyšela několikrát. Ustoupila jsem, aby mohla projít. Zastavila se jen na pozdrav.
Dcera přijela večer. Měla vybraný menší nájemní byt a já jí před časem slíbila třicet tisíc na stěhování a jistotu. Tolik mi zbývalo z vlastních úspor i po doplatku za koupelnu. Nechala jsem ji vyprávět o oknech do dvora, než jsem dokázala říct, že jí peníze dát nemůžu.
„Kvůli soudu?“ zeptala se.
Přikývla jsem. Věděla, že se s Miloslavou přeme. Tvrdila jsem jí však, že kamarádka jen špatně pochopila naši domluvu.
„Budu potřebovat pomoct s vrácením,“ dodala jsem. „Nevím ještě jak. Ale nechci ti zase říct něco jiného.“
Dcera si nechala kabát na sobě. Chvíli hleděla do předsíně a potom se zeptala, kolik můžu vrátit.
„Třicet tisíc.“
Sedla si na kraj židle. Kabelku nechala na kolenou a dál držela obě její ucha.
