Článek
Na vytištěném obrázku stál její bratr s mísou salátu. Pod ním byla Karlova otázka, zda takhle vypadá člověk, který přišel jen na chvíli. Jitka položila list před soudkyni Lucii obrázkem vzhůru. Poprvé jej nemusela někomu ukazovat na vlastním telefonu.
„Tyhle tři příspěvky chci odstranit,“ řekla. „A aby ta videa přestal znovu posílat.“
Karel vedle ní rozložil fotografie prázdného místa pod okapem.
„Kameru jsem sundal. Paní pořád něco nestačí.“
„Odstranění kamery se žalobou nedomáhá,“ řekla Lucie. „Budeme mluvit o záznamech, které jste vložil do skupiny.“
Jitka měla připravené jejich datum, podobu příspěvků i odkazy. Přesto ráno málem zapomněla složku doma. Stála v předsíni a přemýšlela, jestli si sousedé budou ještě víc prohlížet její návštěvy, až se dozvědí o soudu.
Skupina vznikla kvůli odstávce vody. Lidé z jedenácti řadových domků si v ní půjčovali žebříky, hledali zatoulané kočky a upozorňovali na auta před společnými kontejnery. Jitka tam byla od začátku. Když Karel v létě pořídil kameru, nepovažovala ji za svůj problém. Po vloupání do kůlny o ulici dál jeho obavám rozuměla.
Pak se ve skupině objevil první záznam z její terasy.
Bratr na něm vstával od stolu a odnášel mísu do kuchyně. Karel připsal, že návštěvy znovu blokují příjezd. Jitka mu odpověděla, že auto už přeparkovali a že si nepřeje zveřejňování videí ze svého posezení.
Pod příspěvkem přibyly dva smějící se obličeje. Jeden poslala sousedka, které Jitka zalévala květiny.
„Její návštěvy skutečně stály tam, kde neměly,“ řekl nyní Karel.
„Jednou,“ odpověděla Jitka. „Bratr nechal auto u kontejnerů. Zavolal jste a přeparkoval ho.“
„Protože jsem zavolal.“
„Ano. Ale proč jste tam dával mě a jeho u stolu?“
Lucie se zeptala, zda je na některém ze tří označených videí vidět překážející automobil. Karel připustil, že ne. Kamera mířila jinam.
„Tak co mají záznamy dokazovat?“
„Že tam ti lidé byli. Paní pak vždycky tvrdí, že šlo o pět minut.“
Jitka sevřela okraj složky. Nikdy se s ním nehádala o délku návštěvy. Hádali se o to, proč ji vůbec měří.
Druhé video zachycovalo kamarádku Ivu, jak si na terase zouvá mokré boty. Třetí Jitku s bratrem při skládání zahradních židlí. Karel je vložil během dalšího týdne jako odpověď na její žádost, aby první příspěvek stáhl. Pod poslední napsal, že kdo nic neskrývá, nemusí se za návštěvy stydět.
Lucie nechala postupně přehrát všechny tři ukázky předložené s žalobou. Jitka se dívala na desku stolu. Z reproduktoru nebylo nic slyšet; záznamy byly bez zvuku. Přesto si vybavila, co Iva tehdy říkala. Přijela za ní po nepříjemném dni v práci a cestou zmokla.
„To je vaše přítelkyně?“ zeptala se Lucie.
„Kamarádka. Ano.“
Karel zavrtěl hlavou.
„Já se přece neptám, kdo to je.“
Jitka se k němu otočila. „Ale necháte se na to ptát všechny ostatní.“
Soudkyně jim nedovolila pokračovat v hádce. Obrátila se ke Karlovi s otázkou, zda příspěvky odstranil po doručení žaloby.
„Ne. Jsou součástí debaty. Pak by nikdo nevěděl, na co ostatní reagují.“
„A můžete je odstranit?“
„Tu skupinu spravuje neteř. Já tomu tak nerozumím.“
Jitka zvedla oči. Předtím jí napsal, že videa zůstanou, dokud se lidé v ulici nenaučí ohleduplnosti. Tu zprávu měla také založenou. Lucie ji přečetla nahlas a zeptala se, zda ji poslal.
Karel to nepopřel.
Jeho neteř přišla vypovídat s telefonem uloženým v kabelce. Jitka ji znala jako tichou mladou ženu, která občas přivezla strýci nákup. Po poučení vysvětlila, že skupinu založila na jeho prosbu. Sama v ulici nebydlela, zůstala v ní jen kvůli správě.
„Strýc má taky správcovský přístup,“ řekla. „Ale svoje příspěvky může smazat i bez něj.“
Karel se naklonil dopředu. „Já jsem říkal, že nechci rozházet celou konverzaci.“
„To není totéž jako nemoci něco odstranit,“ poznamenala Lucie.
Neteř potvrdila, že ji Jitka požádala o pomoc. Poslala jí tehdy snímek příspěvku i zprávu, že kvůli videím už nechce chodit mezi sousedy.
„Chtěla jsem je stáhnout,“ řekla. „Strýc mi zavolal, ať do toho nezasahuju. Že si to vyřídí sám.“
„A vy jste to respektovala?“
„Ano.“
Jitka si myslela, že jí dívčina výpověď přinese úlevu. Místo toho jí bylo trapně, že cizí mladá žena musela před strýcem vyslovit, jak moc ji celá věc zasáhla.
Karel chvíli přebíral své fotografie. Pak jednu vytáhl.
„Podívejte se, kde stál ten vůz. Kdyby přijeli popeláři, neprojedou.“
Lucie se na snímek podívala a předložila jej i Jitce. Ta místo poznala. Bratrovo auto skutečně zasahovalo do příjezdu.
„Tohle jsem nezpochybňovala,“ řekla. „Kdybyste poslal tuhle fotku, nemusela bych se dívat na Ivu bez bot.“
„Takže fotky vám nevadí?“
„Ty tři záznamy jsou předmětem žaloby,“ přerušila ho Lucie. „Zůstaňme u nich.“
Karel se opřel. Poprvé od začátku jednání se přestal přehrabovat v papírech.
Tvrdil pak, že šlo o uzavřenou skupinu, ne o zveřejnění pro celý svět. Jitka ho nechala domluvit. Právě ti lidé ji přece potkávali u schránek a věděli, které dveře vedou do její kuchyně. Nechtěla před nimi vysvětlovat, kdo si u ní smí zout boty.
„Odešla jste ze skupiny?“ zeptala se jí Lucie.
„Ztlumila jsem ji. Potřebovala jsem vědět o uzavírce vody. Nechtěla jsem přijít o všechny zprávy kvůli němu.“
V závěru Karel navrhl žalobu zamítnout. Znovu připomněl odstraněnou kameru a bratrovo parkování. Jitka trvala na odstranění označených příspěvků a na tom, aby soused uvedená videa dál nerozesílal. Peníze ani omluvu nežádala.
Lucie jí vyhověla. Při vysvětlení rozhodnutí oddělila fotografii překážejícího auta od tří záznamů soukromého posezení. Jejich další ponechání ve skupině Karel neobhájil poukazem na bezpečnost příjezdu. Odstranění kamery samo nevyřešilo zveřejněná videa.
Jitka poslouchala až do konce. Soused seděl bez hnutí. Když na chodbě jeho neteř tiše pozdravila, odpověděla jí. Karel už šel ke schodům.
Příspěvky později zmizely. Zůstaly po nich odpovědi sousedů, některé najednou nesrozumitelné. Jitka je neprocházela znovu.
Ve středu se ve skupině objevila prosba o půjčení štaflí. Sousedka odnaproti potřebovala sundat záclony. Byla to ta, která pod videem poslala smějící se obličej.
Jitka rozepsala, že štafle má. Potom telefon odložila a došla do komory. Stály za vysavačem, přesně tam, odkud je sousedce už několikrát nosila.
Vrátila se a odpověď smazala.
Za chvíli sousedka zazvonila. Jitka otevřela jen dveře, ne branku. Vyslechla prosbu a řekla, že tentokrát nepůjčí.
„Ty se ještě zlobíš?“
„Ano,“ odpověděla.
Sousedka čekala, jestli dodá něco dalšího. Jitka se však poprvé nesnažila rychle vysvětlit, že jinak je mezi nimi všechno dobré.
