Článek
Poslední krabici nesla Dáša dolů sama. Kamila stála ve dveřích bytu ve třetím patře v ponožkách, s hrnkem v ruce, a radila jí, ať krabici s knihami nebere za roh, protože se jí rozpadne dno. Bylo osmadvacátého prosince, chodba ještě voněla cizím vanilkovým cukrovím a v Brně na Dášu od druhého ledna čekala první opravdová práce: účetní oddělení stavební firmy, smlouva na dobu neurčitou a plat, o jakém se jim ve třeťáku na fakultě ani nesnilo. Dáša státnice složila v červnu. Kamila si kvůli brigádě jeden semestr prodloužila a diplomku ještě psala.
Když se vracela pro bundu, zastavila se v předsíni u futer. Dole na dřevě byly pořád ty rýhy, které jim pan Hrubý při podpisu smlouvy ukazoval se smíchem: prý památka po kocourovi předchozích nájemníků, nechal je tam, ať se mají nové holky na co vymlouvat. Dáša po nich přejela palcem.
„Takže platí, jak jsme psaly,“ řekla. „Svou půlku dávám, dokud nenajdeme někoho dalšího. Inzerát dám dneska večer.“
„Jasně.“ Kamila se opřela o rám a rozhlédla se po předsíni, ve které po Dáše zbyl jen prázdný věšák. „Aspoň tu budu mít klid na diplomku. Ty ani nevíš, jak hlasitě ťukáš do klávesnice.“
Zasmály se obě. Dáša ji objala i s hrnkem, kafe jí kápnulo na rukáv, a seběhla k autu, které jí na stěhování půjčil táta. Inzerát dala do skupiny o spolubydlení v Olomouci ještě ten večer z dětského pokoje u rodičů v Prostějově: pokoj v Hodolanech, šest tisíc měsíčně, nastěhování ihned. Pod něj napsala oba kontakty, svůj i Kamilin, s poznámkou, že byt ukáže Kamila, protože ona už je v Brně.
O jedenáct měsíců později seděla na lavici pro žalovanou stranu u okresního soudu. Do Olomouce jela prvním ranním vlakem a v práci si kvůli tomu vzala den dovolené. Kamila seděla naproti, s průhlednými deskami na kolenou a s vlasy staženými tak pevně, jako by šla ke státnicím.
Nikdo nepřišel
Soudkyně Lucie si položila před sebe spis, chvíli ho mlčky listovala a pak zvedla oči ke Kamile.
„Paní žalobkyně, chcete po bývalé spolubydlící osmnáct tisíc korun. Řekněte mi vlastními slovy, za co přesně.“
„Za leden, únor a březen,“ řekla Kamila. „Nájem je dvanáct tisíc, vždycky jsme to platily napůl. Smlouvu jsme podepsaly obě. Dáša odjela, já jsem celou částku posílala panu Hrubému sama, abychom o byt nepřišly. Dohodly jsme se, že bude platit, dokud se nenajde náhrada. Nenašla se. Ona neplatila nic.“
„Od dubna už po ní nic nechcete.“
„Od dubna se nastěhovala Monika.“
„Kdo je Monika?“
„Spolužačka z ročníku.“
„Kdy se poprvé ozvala?“
„V březnu.“
Lucie si něco poznamenala a nechala to bez komentáře. Dáša si všimla, jak Kamila po té krátké odpovědi uhladila desky dlaní, i když na nich nic nebylo.
„Paní žalovaná. Dohodu o placení do nalezení náhrady popíráte?“
„Nepopírám.“ Dáša se postavila, pak si nebyla jistá, jestli má, a zase si sedla. „Ale dohoda zněla, že někoho hledáme. Já jsem dala inzerát, Kamila ho sdílela taky. Prvního února se mi ozvala Nela, že chce pokoj hned. Poslala jsem její číslo Kamile, protože jsem byla v Brně a byt ukázat nemohla. Kamila mi odepsala, že jí napíše. V březnu jsem se ptala, jak to dopadlo, a ona napsala, že nikdo nepřišel.“
„Máte tu korespondenci?“
Dáša podala vytištěné stránky. Soudkyně je četla nahlas, bez důrazu, jako by čtla jízdní řád.
„První února, žalovaná: Ozvala se Nela, posílám číslo, chce hned. Žalobkyně: ok napíšu jí. Devátého března, žalovaná: Tak co Nela? Žalobkyně: Nikdo nepřišel. Asi si našla něco jinýho.“ Lucie položila papír. „Asi.“
„Tomu jsem věřila až do října,“ pokračovala Dáša. „Když přišla žaloba, napsala jsem Nele, jestli by dosvědčila, že o pokoj stála. Odepsala mi, že Kamile psala a že ji Kamila odmítla. Proč, to nenapsala. Jen že si schovala zprávy a přinese je. Víc jsem z ní nedostala, byla zrovna na služby.“
Kamila se nadechla. „Já ji neodmítla. Napsala jsem jí. Nepřišla.“
„Za leden jsem zaplatit chtěla,“ dodala Dáša rychleji, než chtěla. „Psala jsem jí to v dubnu, že pošlu šest tisíc a zbytek ne. Odpověděla, že buď osmnáct, nebo se uvidíme u soudu.“
„A tak jste zvolila, že nepošlete nic,“ řekla Lucie. „To je taky strategie. Jen ne zrovna moudrá.“
Dáša zrudla. Neměla na to co říct, protože přesně tak to bylo. Tehdy se urazila, a když se člověk urazí na dálku, je to snadné, stačí neodpovídat.
Soudkyně se znovu otočila ke Kamile. „Vraťme se k Nele. Napsala jste jí?“
„Napsala.“
„A?“
„A nepřišla.“
„To už jsem slyšela dvakrát. Ptám se proč.“
Kamila pokrčila rameny. „To se zeptejte jí.“
„To přesně udělám,“ řekla Lucie. „Paní žalovaná navrhla svědkyni. Ať jde dál.“
Svědkyně z noční
Nela Koutná vešla v zelené mikině, ve které zjevně jela rovnou z práce. Omluvila se, že přijela z noční služby; studovala poslední ročník všeobecné sestry a při škole pracovala na interně. Dáša ji viděla poprvé v životě. Do té doby znala jen její jméno v telefonu a pár krátkých zpráv.
„Paní svědkyně, ozvala jste se v únoru kvůli pokoji v Hodolanech?“
„Ano. Prvního února dopoledne Dáše, večer už Kamile. Končil mi podnájem, majitelka prodávala byt a já potřebovala něco hned. Pokoj byl blízko nemocnice, to bylo ideální.“
„Kdy jste se mohla nastěhovat?“
„Hned. Psala jsem, že zaplatím celý únor, i když nastoupím o pár dní později. Mám to tady.“ Vytáhla z kapsy mikiny složené papíry. „Vytiskla jsem si to, Dáša říkala, že to bude potřeba.“
Lucie si stránky vzala a chvíli četla jen pro sebe. Pak zvedla obočí.
„Přečtu to. Svědkyně: Ahoj, mám číslo od Dáši, je pokoj ještě volný? Můžu se nastěhovat hned, únor zaplatím celý. Jen abych byla fér, mám malou fenku, jezevčíka, je zvyklá na byt a nekouše. Žalobkyně: Ahoj, pes nepůjde, majitel nechce zvířata. Sorry. Svědkyně: A kdybych mu zavolala sama? Klidně složím vyšší kauci. Žalobkyně: Fakt ne. Hodně štěstí.“
V síni bylo ticho. Dáša se otočila ke Kamile tak prudce, až zavrzala lavice.
„Pes?“ řekla. „Tys mi napsala, že nikdo nepřišel.“
„Paní žalovaná, mluvíte na mě,“ upozornila ji Lucie, ale nijak ostře. „Věděla jste o psovi?“
„Nevěděla. Mně Nela psala jen, že chce pokoj hned. Kdybych to věděla, volám panu Hrubému sama. Při podpisu nám ukazoval futra poškrábaná od kocoura po předchozích nájemnících a smál se tomu.“
Kamila zvedla hlavu. „Ve smlouvě je, že zvířata nejsou dovolená.“
„Smlouvu jste přiložila k žalobě,“ řekla Lucie a nalistovala ve spisu. „Abyste doložila výši nájmu. Tak se podívejme, co v ní je.“ Projela prstem stránku. „Chov zvířat v bytě jen s předchozím písemným souhlasem pronajímatele. To není zákaz. To je otázka. Položila jste ji panu Hrubému?“
Kamila chvíli mlčela. „Ne.“
„Takže majitel zvířata nezakázal, protože se ho nikdo nezeptal. Zakázala je paní žalobkyně. A když svědkyně nabídla, že zavolá sama a složí vyšší kauci, odepsala jste fakt ne.“ Soudkyně položila papíry vedle sebe. „Paní svědkyně, měla jste dojem, že je pokoj obsazený?“
„Ne. Měla jsem dojem, že vadí pes. Tak jsem hledala dál a v polovině února jsem našla garsonku v Neředíně. Dražší, ale se psem.“
„Děkuji. Můžete jít, pokud nemáte zájem zůstat.“
Nela zaváhala, pak si sedla do zadní řady. Dáša si všimla, že se na Kamilu ani jednou nepodívala.
Klid na diplomku
„Paní žalobkyně,“ řekla Lucie, „teď mi vysvětlete, proč jste prvního února odmítla člověka, který chtěl platit celý únor, a v březnu jste spolubydlící napsala, že nikdo nepřišel.“
„Nepřišla. To je pravda.“
„Nepřišla, protože jste jí to zakázala. Pravda, ze které vypadne polovina, je pořád nepravda. Takže znovu. Proč?“
„Psala jsem diplomku. Pes by štěkal, chodilo by se s ním ven v šest ráno. Nemohla jsem riskovat, že to nestihnu.“
„Dobře. Pak tu mám ještě jeden papír, a ten jste mi dala vy.“ Lucie vytáhla ze spisu list, který Kamila přiložila k žalobě, aby doložila, od kdy platí nová spolubydlící. „Dvacátého března Monika píše: Tak od kdy můžu? Klidně hned, ať neplatím dva nájmy. A vy odpovídáte: Od dubna. Do konce března potřebuju byt sama, diplomka. Zbytek měsíce bys platila zbytečně.“ Soudkyně zvedla oči. „O psovi tu není ani slovo. Monika žádného nemá, předpokládám.“
„Nemá.“
„Takže Monice jste ušetřila deset dní nájmu, aby neplatila zbytečně. A paní žalovaná měla platit celé dva měsíce, aby vám bylo ticho.“
Kamila stiskla desky oběma rukama. Dlouho se dívala na stůl před sebou a Dáša najednou poznala ten výraz: tak se Kamila tvářila ve druháku, když jí na zkoušce z daňového práva došlo, že nastudovala jinou kapitolu.
„Byla jsem pozadu,“ řekla tiše. „Celý podzim jsem dělala v kavárně, abych měla na nájem, a v lednu jsem poprvé za tři roky byla v bytě sama. Bylo ticho. Nikdo nevařil, nikdo neťukal do klávesnice v jedenáct v noci. A já si řekla, že dva měsíce. Jenom dva měsíce, než to odevzdám.“
„A zaplatit ty dva měsíce měla paní žalovaná.“
„Dohodly jsme se, že platí, dokud nenajdeme náhradu.“ Kamila zvedla hlavu a v hlase se jí poprvé objevila zlost. „Ona má plat. Já mám stipendium a brigádu. Myslela jsem, že jí to nebude chybět. Šest tisíc měsíčně, to ona v Brně ani nepozná.“
„Já to poznám,“ řekla Dáša. „Platím v Brně nájem jedenáct tisíc sama.“
„Tos mi neřekla.“
„Tys mi taky leccos neřekla.“
Lucie zvedla ruku. „Dámy, tohle si můžete vyříkat na chodbě.“
Cena za ticho
Soudkyně se odebrala k poradě a za čtvrt hodiny se vrátila.
Odůvodnění bylo krátké: žalovaná měla platit, dokud se nenajde náhrada, a ta se našla prvního února, jenže ji žalobkyně odmítla kvůli zákazu, který ve smlouvě není, a pak tvrdila, že nikdo nepřišel.
„Žalobě se vyhovuje co do šesti tisíc korun za leden,“ řekla. „Ve zbytku se zamítá. Únor a březen jste si, paní žalobkyně, koupila jako ticho na diplomku. Bylo to vaše rozhodnutí, tak ho také zaplatíte.“
Pak se podívala na Dášu. „A vy jste měla ten leden poslat v dubnu, a ne čekat, až vás někdo předvolá. Uražená pýcha vás stála den dovolené a jízdenku.“
Dáša přikývla. Bylo to fér a nebylo to příjemné, a obojí zároveň.
Před budovou soudu foukal studený listopadový vítr. Na lavičce u parkoviště seděl kluk v kšiltovce a na vodítku u něj seděla malá rezavá fenka s dlouhým tělem, která se třásla zimou a netrpělivostí. Když z budovy vyšla Nela, fenka vyskočila a začala kňučet tak tenkým hlasem, že se Dáša musela usmát.
„To je ona?“
„Bětka,“ řekla Nela. „Brácha ji hlídal. Já ji po noční nenechám doma samotnou.“
Dáša si dřepla. Bětka jí nejdřív očichala boty, pak rukáv bundy, ten s vybledlou skvrnou od kafe, kterou nikdy úplně nevyprala, a nakonec jí položila tlapu na koleno. Byla teplá a lehká jako rukavice.
Za zády uslyšela kroky. Kamila se zastavila pár metrů od nich, s deskami pod paží. Chvíli se dívala na psa, jako by teprve teď uvěřila, že doopravdy existuje.
„Odevzdala jsem ji dvacátého osmého března,“ řekla. „Tu diplomku. Obhájila jsem za jedna.“
Dáša se nezvedla. Drbala Bětku za uchem a dlouho mlčela.
„Gratuluju,“ řekla nakonec.
Kamila kývla a odešla k zastávce. Nela si sedla vedle bratra na lavičku a Bětka se Dáše vyškrábala do klína, celá, i se zablácenými tlapkami. Dáša ji nechala. Do vlaku jí zbývala hodina a najednou nikam nespěchala.





