Článek
„Já jsem tam nikoho nenechal bydlet za peníze, já jsem tam jenom pouštěl lidi, aby to nevychladlo!“
Petr to řekl tak nahlas, že zapisovatelka na okamžik zvedla oči od monitoru. Milan seděl o dvě židle dál a díval se na desku stolu. Znali se třicet let, od učňáku, a teď poslouchal, jak kamarád vysvětluje soudkyni, že cizí lidé v jejich chatce byli vlastně laskavost.
„Pouštěl jste tam lidi,“ zopakovala soudkyně Lucie. „A oni vám za to něco dávali?“
„Něco na elektriku. Pár stovek.“
„Pane Doležale, vy v žalobě píšete o jedenácti tisících.“
Milan si odkašlal. „Chatku v kolonii Na Pískách jsme koupili před třemi lety napůl. Každý půlku ceny, všechno na půl. Loni v říjnu jsem tam jel vypustit vodu na zimu. Před brankou stálo cizí auto a na verandě se o zábradlí opíraly rybářské pruty. Zaklepal jsem na vlastní dveře a otevřel mi chlap, kterého jsem v životě neviděl, za ním asi desetiletej kluk. Řekl, že má chatu od Petra na tři víkendy a že mu za ně poslal jedenáct tisíc. Chci polovinu, pět tisíc pět set.“
„A kamna?“
„Když odjeli, otevřel jsem dvířka a plotna byla přes roh prasklá. Nová kamna stojí osmnáct tisíc. Rozbil je jeho nájemník, tak ať mi Petr uhradí polovinu škody, devět tisíc.“
Petr zavrtěl hlavou. „On s tím souhlasil. Písemně.“
Vylovil telefon, chvíli v něm projížděl a pak ho položil na stůl obrazovkou nahoru, jako by vykládal trumf. Soudkyně si ho nechala podat.
„Klidně, ať tam někdo je,“ přečetla. „Odeslal pan Doležal.“ Zvedla oči. „Co jste tím myslel?“
Milan se cítil jako ve škole u tabule. „Psal jsem to z práce, narychlo. Tehdy v kolonii vykradli tři chaty a Petr nabízel, že tam bude o víkendech spát, aby bylo vidět, že tam někdo je. Myslel jsem jeho.“
„Tos tam ale nenapsal,“ ozval se Petr.
„Nenapsal,“ přikývla Lucie. „Ale vy jste tam taky nenašel slovo nájem, cizí lidi ani peníze. Ať tam někdo je, je jedna věc. Ať to pronajmeš a peníze si nech, je úplně jiná věta. Kdo ji napsal?“
Petr mlčel.
„Nikdo,“ odpověděla si soudkyně. „Dobře. Nabízel jste tenkrát, že tam budete spát?“
„Nabízel. Jenže pak jsem neměl čas.“
„Ale na to, abyste tam ubytoval někoho jiného, jste čas měl.“
Lucie si nechala zavolat svědka.
Ondřej Bláha přišel ve větrovce, čepici složenou pod paží, a posadil se tak opatrně, jako by čekal, že ho z něčeho obviní. Milan ho poznal podle hlasu dřív než podle obličeje.
„Jak jste se k chatě dostal?“
„Přes známého. Rybaříme se synem na rybníce za kolonií a hledal jsem něco na víkendy, ať nemusíme pořád jezdit tam a zpátky z Kladna. Pan Hrubý řekl čtyři tisíce za víkend, předem na účet. Výpis mám s sebou.“
Položil na stůl vytištěný list. Soudkyně po něm přejela prstem.
„Tři platby na účet pana Hrubého. Tři tisíce a dvakrát čtyři. Proč ta první menší?“
„Kvůli kamnům. První pátek jsme chtěli zatopit, ale plotna byla přes roh prasklá, to bylo vidět, hned jak jsem otevřel dvířka. Volal jsem mu, že tam s dítětem mrznout nebudu. Přivezl přímotop, řekl, ať v kamnech radši vůbec netopíme, a ten víkend mi slevil o tisícovku.“
„Takže jste v nich netopil ani jednou?“
„Ani jednou. Jen přímotopem.“
„A za co jste podle vás platil? Za elektriku?“
Ondřej se poprvé usmál, trochu nejistě. „Za chatu. Pan Hrubý tomu sám říkal nájem. A elektřinu jsme měli v ceně, tak to říkal.“
Lucie se obrátila k Petrovi. „Pár stovek na elektriku, pane Hrubý?“
„Byl to takovej příspěvek.“
„Jedenáct tisíc předem na účet je nájemné. Příspěvek je, když vám soused přinese bábovku.“
Milan cítil, jak se mu trochu uvolnila ramena. Celé měsíce si v hlavě skládal věty a teď nemusel říct ani jednu. Jenže hned vzápětí mu horko vystoupilo do tváří. Celou tu dobu si představoval cizího chlapa, jak do kamen rve jedno poleno za druhým, až plotna pukne. Teď před ním seděl člověk, který v nich netopil vůbec.
„Teď ta kamna,“ řekla Lucie. „Pane Hrubý?“
„Ta kamna vůbec vydržela jen díky mně. Já jsem je čistil, já jsem vymetal popel, on na ně za tři roky nesáhl. Kdybych se o ně nestaral, odešla by mnohem dřív.“
„Takže vydržela, nebo odešla?“
„No… odešla. Ale ne kvůli nájmu.“
Soudkyně se podívala na Milana. „Kdy jste v nich naposledy topil vy?“
Milan zaváhal o vteřinu déle, než chtěl. „Loni v březnu.“
„A jak hřála?“
„Trochu čoudila. Myslel jsem, že je ucpanej komín.“
„Řešil jste to s někým?“
„Chtěl jsem.“
„Máte cokoli, co by ukazovalo, že byla v září v pořádku? Fotku, zprávu, kominíka?“
„Nemám nic.“
Lucie přikývla a obrátila se zpátky k Petrovi. Její hlas zněl najednou o něco tišeji, což bylo horší, než kdyby křičela. „Ještě jedna věc. Proč jste mu o nájmu neřekl? Byli jste kamarádi, chatu máte napůl, pouštíte do ní cizí lidi. Proč mlčet?“
Petr se zadíval na své ruce. „Protože by chtěl půlku.“
„A měl by na ni nárok?“
Dlouho bylo ticho. Zapisovatelka přestala psát.
„Jo,“ řekl nakonec Petr. „Asi jo.“
„Asi?“
„Měl.“
Rozhodnutí vyhlásila Lucie po krátké přestávce. Žalovaný zaplatí žalobci pět tisíc pět set korun, ve zbytku se žaloba zamítá. Chata patří oběma stejným dílem a stejným dílem jim patří i to, co za ni utržil; souhlas s pronájmem a s ponecháním peněz ze zprávy nevyplývá a žalovaný sám přiznal, že o penězích mlčel úmyslně. Že kamna poškodil nájemce, se ale neprokázalo. Svědek popsal prasklou plotnu už při příjezdu a žalobce sám uvedl, že kamna čoudila už v březnu.
Než soudkyně vstala, podívala se ještě na Petra. „A až budete příště chtít, aby tam někdo byl, buďte to vy.“
Na chodbě stál Petr u okna a zapínal si bundu, i když v budově bylo teplo. Milan šel kolem a chtěl projít bez zastavení.
„Pošlu ti to dneska na účet,“ řekl Petr.
„Pošli.“
„A ta kamna… V bazaru mají jedny za čtyři tisíce, litinový. Napůl?“
Milan se zastavil. Pomyslel na chatu, ve které od loňska nikdo nezatopil, na prázdné trubky, které tehdy vypustil sám, a na kluka ve dveřích, jak se schovával tátovi za záda.
„Napůl,“ řekl. „Ale napíšeš mi, kdo tam bude spát.“
„Já.“
„To jsi říkal i loni v září.“
Odešel ke schodům. V tramvaji otevřel jejich konverzaci. Nahoře pořád stála jeho zářijová věta, ať tam někdo je, a pod ní už jen jeho říjnové otázky, na které Petr nikdy neodpověděl. Dlouho držel palec nad klávesnicí a nakonec telefon zase zamkl. Kamna koupí napůl. Jen nevěděl, jestli u nich ještě někdy budou sedět spolu.





