Článek
„Kdyby ten los nevyhrál, tak mi těch padesát nikdy nedá!“
Renata se napřímila tak prudce, až jí kabelka sklouzla z klína. Nechala ji ležet u bot. Už cestou k soudu si slibovala, že nebude Karlovi skákat do řeči, ale tohle přece nemohl říct před někým, kdo je oba neznal.
„Dvanáctkrát jsem ti je dala. To se ti nějak vykouřilo?“
Soudkyně Lucie zvedla oči od spisu.
„Dobře. Než spočítáme, co se komu vykouřilo, ujasníme si, o čem jednáme. Paní Renata požaduje sto tisíc korun, tedy čtvrtinu výhry čtyři sta tisíc. Tvrdí, že jste los pořídil pro čtyři lidi podle předchozí dohody. Vy její účast popíráte, protože před slosováním nezaplatila. Je to tak?“
Karel přikývl. Renata také, jen mnohem pomaleji. Když soudkyně vyslovila částku nahlas, znovu ji sevřel nepříjemný pocit. Ve skladu se o tom už několik měsíců mluvilo jako o její chamtivosti. Sto tisíc byla velká suma. Jenže ona si nevymyslela, že chce čtvrtinu. S tou čtvrtinou počítali od začátku všichni.
Pracovali spolu šest let. Karel obstarával společné losy, Renata občas vyzvedla oběd i pro ostatní a další dva kolegové, Iva s Pavlem, vedli v telefonu drobná vyúčtování. Kdo neměl hotovost, doplatil později. Při posledním nákupu připadlo na každého padesát korun. Renata zůstala doma s horečkou a Karel jí poslal fotografii losu.
„S jakým doprovodným textem?“ zeptala se Lucie.
Renata sáhla do desek, ale soudkyně už měla příslušný výtisk před sebou.
„‚Tak jsme zase čtyři. Za tebe dávám padesát, v pátek srovnáme.‘ Tohle jste napsal vy, pane Karle?“
„Ano. Ale pak jsem jí přece ještě psal, ať mi to pošle.“
Karel měl srovnané ruce na stole a tlačil palcem do kloubu ukazováčku. Tu první zprávu znal. Od chvíle, kdy přišla žaloba, ji četl tolikrát, že už v ní neslyšel svůj tehdejší hlas. Tehdy chtěl jen uzavřít nákup a jít domů. Renata zase nebyla v práci, ostatní mu peníze dali a on měl ze svého doplácet za člověka, který ani nezvedal telefon.
Když zjistil výhru, seděl v kuchyni. Nejdřív si myslel, že číslo přečetl špatně. Pak zavolal Ivě a Pavlovi. Renatě ne. Její neuhrazená padesátikoruna mu najednou připadala jako něco, co bylo potřeba konečně vyjasnit.
„Já jsem nesl riziko,“ řekl. „Koupil jsem to za svoje. Ona si mohla počkat, jak to dopadne.“
„Odpověděla vám před slosováním?“
„Něco o tom pátku.“
Lucie obrátila list.
„‚Díky, počítej se mnou, v pátek ti to dám.‘ A vy jste odpověděl: ‚Platí.‘“
„Jenže já si to pak rozmyslel.“
Renata na něho pohlédla. Tohle od něj ještě neslyšela tak přímo. Ve skladu říkal, že žádná dohoda nebyla. Potom že ji špatně pochopila. Teď si ji rozmyslel.
„Kdy a jak jste jí to oznámil?“ zeptala se soudkyně.
„Poslal jsem jí, ať zaplatí.“
Ta další zpráva přišla ve čtvrtek odpoledne. Karel v ní napsal: „Jestli můžeš, pošli mi těch padesát už dneska.“ Renata odpověděla až večer: „Nemám teď u sebe banku, platí zítra v práci, jo?“ Odpověď od něj nepřišla. Slosování bylo ve čtvrtek večer.
„Tak vidíte,“ řekl Karel. „Věděla, že ty peníze chci.“
„To nezpochybňuje. Ptám se, kde jste jí sdělil, že bez platby ve čtvrtek přestává být účastnicí společného nákupu.“
„To si snad každý domyslí.“
„Soud potřebuje zjistit, na čem jste se dohodli. Domýšlet za vás podmínky nebude.“
Renata si vybavila páteční ráno. Karel stál u automatu na kávu a neobvykle rychle schoval telefon. Vytáhla z kapsy padesátikorunovou minci a podala mu ji. Ustoupil, jako by mu nabízela něco špinavého.
„Pozdě. Tohle jsme hráli ve třech.“
Teprve Iva jí o přestávce pověděla, že vyhráli. Renata tehdy poslala peníze Karlovi na účet, který měli uložený kvůli obědům. Do poznámky napsala jen „los“. Částku si nechal, ale ve skupině oznámil, že samotné odeslání peněz nikomu dodatečně účast nezajistí.
„Že si je nechal, mi nevadí,“ řekla Renata. „Byly jeho. Já mu je dlužila. Jen nechápu, proč před výhrou říkal, že mi je půjčí, a po výhře, že jsem nikdy nehrála.“
Karel se podíval k oknu. Věděl, co se bude číst dál. Starší vyúčtování dodala Renata a on jejich správnost nerozporoval. U dvou stálo vedle jejího jména „doplatek pátek“, u jednoho „Renča příští týden“. Jenže na těch předchozích losech nebylo nic nebo pár drobných. To se podle něj nedalo srovnávat.
„Pokaždé jsem jí vyšel vstříc. To přece neznamená navždycky.“
„Navždycky ne,“ řekla Lucie. „Zajímá mě tento konkrétní nákup.“
Do síně potom vstoupila Iva. Renata uhnula pohledem, aby to nevypadalo, že se na něčem domlouvají. Od začátku sporu spolu mluvily jen o práci. Iva dostala svých sto tisíc a Renata jí jednou v šatně vyčetla, že se ani nezeptala, proč ona nedostala nic. Iva se tehdy rozplakala. Teď měla na sobě stejný modrý svetr a rukávy přetažené přes zápěstí.
Potvrdila, že los kupovali pro čtyři. Fotografii Karel poslal i do jejich společné skupiny, aby každý znal číslo. Renatino jméno uvedl vedle ostatních. Zpráva pocházela ze středečního večera, tedy ještě před připomínkou platby.
„Řekl vám před slosováním, že paní Renata tentokrát nehraje?“ zeptala se Lucie.
„Ne. Až v pátek. Že mu nezaplatila.“
„Ptala jste se ho na tu změnu?“
Iva se ohlédla po Karlovi.
„Říkala jsem, že ji tam přece napsal.“
„A odpověď?“
„Že to není moje věc. Že svoje dostanu.“
Karel se naklonil dopředu. „A dostalas. Hned, jak mi přišla výhra.“
„Ano,“ přisvědčila Iva. „To jsem taky řekla.“
V tu chvíli mu připadala nevděčná. Všechno zařídil, vyzvedl peníze, každému poslal jeho díl. I Renata měla z dřívějška několik drobných výher, které jí předával bez řečí. Jen tentokrát chtěl mít pravidla. Kdyby si je napsal dřív, nemusel tady sedět pod zářivkou a poslouchat vlastní zprávy z cizích úst.
Lucie ho vyzvala, aby upřesnil, jak s výhrou naložil. Výpisy už byly ve spise. Sto tisíc dostala Iva, sto tisíc Pavel. Zbývajících dvě stě tisíc si ponechal.
„Když podle vás hráli tři, jak jste došel k tomuto rozdělení?“
„Já měl dva podíly. Ten svůj a ten, co jsem zaplatil za ni.“
„Zaplatil za ni,“ zopakovala Renata tiše.
Karel po ní střelil pohledem. „Víš, jak to myslím.“
„Právě že už nevím.“
Renata se obrátila k Ivě, která ještě čekala, až bude moci odejít.
„Tobě řekl, že si nechává dva díly?“
Lucie ji upozornila, aby otázky nechala na soudu, a potom se Ivy na rozdělení výhry sama zeptala.
„Řekl, že Renata nehrála. Já jsem dostala čtvrtinu. Myslela jsem, že zbytek si ještě vyřeší.“
Karel odsunul výpis, přestože už na něm nebylo co hledat. Když Ivě posílal peníze, měl radost, jak rychle se všechno vyřídilo. Poděkovala mu třemi vykřičníky. Teď seděla pár kroků od něj a mluvila, jako by s ním nechtěla mít nic společného.
„Takže kdybych vám oběma poslal víc, bylo by to v pořádku?“ zeptal se.
Iva se nadechla, ale Lucie ho přerušila.
„Výše platby svědkyni nevysvětlí vaši dohodu s paní Renatou. Zůstaňme u ní.“
Na další dotazy Karel potvrdil, že s Renatou mezi posledními zprávami a slosováním netelefonovali ani se neviděli. K otázce, zda mu v minulosti některý příspěvek nezaplatila vůbec, nakonec řekl, že ne.
Renata už neměla potřebu se předklánět. Seděla s rukama položenýma na stehnech a poslouchala Karla, jak vysvětluje, že mu nešlo jen o peníze. Právě to ji bolelo nejvíc. Když jí u automatu odmítl minci, mohla si ještě myslet, že se spletl. Pak ale celé týdny v práci říkal, že se k němu chce přiživit. Ona přitom v tu středu odpověděla stejně samozřejmě, jako když za něj brala oběd.
V závěru žádala celých sto tisíc. Karel navrhl žalobu zamítnout. Už nemluvil hlasitě; trval na tom, že rozhodující muselo být, kdo měl před slosováním skutečně zaplaceno.
Lucie přiznala Renatě požadovanou částku. V odůvodnění se držela jejich konkrétní dohody. Karlovy zprávy potvrzovaly společnou účast i to, že při nákupu zaplatil příspěvek za Renatu s dohodnutým vrácením v pátek. Dřívější vyúčtování takový postup podporovala. Čtvrteční zpráva žádala o dřívější platbu, ale nedokládala dohodu o změně účasti. Padesát korun mu Renata v pátek vrátila převodem.
„Padesát korun jste po paní žalobkyni požadoval jako její příspěvek,“ řekla soudkyně. „Z provedených důkazů nevyplývá, že byste si za ně před slosováním pořídil její podíl pro sebe.“
Karel stál a díval se na hranu stolu. Renata se na něj nepodívala ani při odchodu.
Peníze poslal později na účet. Ve skladu se o rozsudku mluvilo dva dny, potom přišla velká zakázka a všichni měli jiné starosti. Když se Pavel u svačiny zeptal, jestli zase něco společně koupí, Renata zavrtěla hlavou.
„Já už ne.“
Odpoledne jí Karel přivezl vozík s objednávkami. Zastavil o kus dál než obvykle, jako by nevěděl, jestli ho má nechat stát a odejít. Renata došla k němu a převzala držadlo.
„Je tam i ta poslední z rampy?“
„Jo. Dole pod těma velkýma.“
Zkontrolovala štítek a zatlačila vozík do uličky. Za zády uslyšela Karlovo zakašlání. Dřív to tak dělal, když si chtěl na chvíli postěžovat na vedoucího nebo jí něco povědět o víkendu. Tentokrát se neotočila. U první police zastavila, porovnala obsah vozíku s objednávkou a začala skládat krabice.
