Článek
„To mám jako věřit, že máte tolik příbuzných?“
Dita se nadechla, ale soudkyně Lucie zvedla ruku.
„Obracejte se na soud, pane žalobce. Ukažte nám, který příchod máte na mysli.“
Viktor si přitáhl desky k hraně stolu. Dita znala ten pohyb z návštěv, při kterých kontroloval byt. Položil před sebe papíry a ona začala přemýšlet, co zase našel. Jednou šlo o květináč na parapetu, podruhé o boty před dveřmi. Teď žádal její vystěhování.
Dvojčata dnes hlídal soused z protějšího bytu. Jeho žena měla přijít svědčit; ještě ráno Ditu oba ujišťovali, že si s dětmi poradí. Přesto se každou chvíli musela nutit, aby nekontrolovala ztišený telefon. V kabelce měla dvě stejné dětské ponožky, které ráno vytáhla ze své boty a už je nestihla odnést.
Lucie shrnula, že Viktor požaduje vyklizení po výpovědi z nájmu. Jako její důvod uvedl, že Dita bez jeho souhlasu přenechává byt ke krátkodobému ubytování a sama v něm nebydlí. Dita to od začátku odmítala.
„Nájem chodí?“ zeptala se soudkyně.
„Chodí. Ale já jsem byt pronajal jí, ne každému, kdo si přiveze kufr.“
„Co jste osobně viděl?“
Viktor otevřel desky. Od června do srpna se prý u dveří vystřídalo několik cizích lidí. Měli zavazadla, někteří vlastní klíče. Ditu několikrát nepotkal, přestože v domě trávil celé odpoledne opravami přízemního bytu.
Dita si vybavila ta odpoledne. Tlačila kočárek kolem řeky, protože venku oba konečně usnuli, nebo seděla v ložnici a snažila se utišit jedno dítě, aniž probudí druhé. Připadalo jí absurdní, že její nepřítomnost na schodech dostala takovou váhu.
„V domě nebydlím,“ dodal Viktor. „Ale poznám, když se někde střídají hosti. Všichni dneska pronajímají přes internet.“
„Našel jste nabídku tohoto bytu?“
„To ne. Mohla ji mezitím smazat.“
„Takže nabídku nemáme. Máme fotografie. Pojďme k nim.“
První zachycovala ženu v červené bundě a muže se dvěma zavazadly. Dita viděla svou starší sestru tak neostře, že ji poznala hlavně podle nakloněné hlavy.
„Klára s manželem. Přivezl ji z Plzně.“
„Oba tam bydleli,“ řekl Viktor.
„On přijel znovu v neděli, aby ji odvezl.“
„A mezitím jsem ho měl hlídat já?“
Lucie nechala otázku chvíli viset.
„Nemusel jste hlídat nikoho. Potřebuji rozlišit, co víte a co předpokládáte.“
Na druhém snímku byla Ditina matka. Táhla tmavý kufr a přes rameno měla látkovou tašku. Na třetím mladší sestra Alena s batohem. Čtvrtá fotografie znovu zachycovala Kláru, tentokrát bez bundy, s krátkými vlasy.
„To je další žena,“ namítl Viktor.
Dita se k němu bezděčně otočila. „Není. Nechala se ostříhat.“
Soudkyně porovnala oba výtisky a pak se podívala na seznam navržených svědků.
„Paní Klára je tady. Zeptáme se jí.“
Klára vstoupila v šedém svetru. Ditě jen krátce kývla. Když jí Lucie ukázala snímky, poznala sebe i manžela. Popsala, že u sestry zůstávala několik nocí v kuse a pak ji vystřídala matka nebo Alena. Manžel ji vozil, ale nepřespával tam.
„Proč takhle na směny?“
„Protože mám práci a doma taky rodinu. Dita byla na dva kojence sama. Její partner odešel, ještě než se narodili.“
Dita sklopila oči. Tuhle větu nechtěla znovu slyšet nahlas. Viktorovi kdysi řekla jen to, že partner s nimi bydlet nebude. Potom začala hlásit návštěvy, protože jí při každém setkání připomínal, že má rád přehled.
„Platila jste sestře za pobyt?“ zeptala se Lucie.
„Ne. Kupovala jsem jídlo. Občas pleny.“
„A klíče?“
„Měla jsem náhradní. Když usnula s dětmi, nechtěla jsem zvonit.“
Viktor požádal o slovo a ukázal na první fotografii.
„Tady je středa jedenáctého června. To jste tam byla až do neděle?“
Klára se podívala na datum. „Ano. V pondělí jsem šla zase do práce.“
„A vaše sestra byla celou dobu doma?“
„Bydlela tam. Jestli byla celou dobu za dveřmi, to ne. Chodila ven s kočárkem. Jednou jsem zůstala s kluky a šla nakoupit sama.“
„Mně ale napsala, že odjíždí,“ řekl Viktor. „To snad něco znamená.“
Dita sáhla po složce, kterou si připravovala po večerech. Právě ta zpráva ji vyděsila nejvíc, když ji poprvé uviděla vytištěnou vedle fotografií. Samostatná věta zněla jako oznámení, že byt opouští.
„Napsala jsem, že jedu k mámě.“
„Na jak dlouho?“ zeptala se Lucie.
„Na dvě noci. Je to hned pod tím.“
Úplnou komunikaci už soudu předložila. Lucie v ní našla příslušné místo a přečetla i pokračování: v pátek se Dita s dětmi vrátí, Alena zatím zalije květiny a počká na opraváře pračky. Pod zprávami byla Viktorova odpověď: Dobře, hlavně ať je někdo doma.
„Tu odpověď jste psal vy?“
„Ano. Ale těch návštěv pak přibývalo.“
„Z této zprávy ovšem trvalé odstěhování neplyne.“
Dita pustila okraj složky. Zůstala na něm vlhká stopa po palci.
Alena při výslechu poznala svůj batoh. V kufru, který měla na jiné fotografii, vezla oblečení na čtyři dny. Studovala v Brně, přes léto pracovala v kavárně a za sestrou jezdila podle rozpisu směn. Když se jí Lucie zeptala, kde Dita během těch návštěv spala, odpověděla bez zaváhání.
„V ložnici s postýlkami. Já na rozkládací pohovce. Jestli myslíte, že jsem si tam užívala nějaký pobyt, tak jsem hlavně nosila Matěje po předsíni.“
Dita se poprvé skoro usmála. Alena vždycky mluvila rychle, jakmile měla pocit, že jí někdo nevěří.
Matka potvrdila stejné střídání i to, že u ní Dita strávila jen několik krátkých návštěv. Nakonec vypovídala sousedka z protějšího bytu. S Ditou se sblížily až po narození dětí; sousedka jí občas podržela dveře nebo pohlídala kočárek, když nesla nákup nahoru.
„Vídala jste žalovanou během léta pravidelně?“ zeptala se Lucie.
„Ano. Ráno, večer. Někdy jsme se potkaly u popelnic i v šest. Vím, že tam byly různé paní. Taky jsem si nejdřív říkala, kolik jich k ní jezdí.“
Viktor zvedl hlavu.
„Pak mě Dita požádala, jestli bych jí na chvíli vzala jednoho kluka,“ pokračovala sousedka. „A uvnitř byla její maminka. Od té doby jsme se normálně zdravily.“
Lucie se vrátila k fotografiím. Nechala Viktora označit každého člověka, kterého se podle něj nepodařilo vysvětlit. Ukázal na muže s kufrem.
„Paní Klára uvedla, že ji manžel přivezl a v neděli zase odvezl,“ připomněla.
„To říkala ona. Já ho viděl jen přijet.“
„Viděl jste něco, co by její výpovědi odporovalo?“
Viktor přejel prstem po hraně fotografie. „Já přece nemůžu vědět, co se děje za dveřmi.“
„Právě proto samotný příchod s kufrem nestačí k závěru, se kterým jste přišel.“
Pak dostala znovu slovo Dita. Chtěla říct všechno: jak po prvním dopise nemohla spát, kolik bytů si prohlédla na telefonu a u kolika nájmů nedokázala ani dopočítat kauci. Místo toho řekla, že byt nikomu nepronajala a že v něm s dětmi dál bydlí.
„Kdybyste mi to vysvětlila pořádně,“ obrátil se na ni Viktor, „nemuseli jsme tu být.“
„Poslala jsem vám jejich jména.“
„Jména si napíše každý.“
Dita už neodpověděla. Podívala se na soudkyni.
Lucie žalobu na vyklizení zamítla. Ve stručném odůvodnění rozlišila časté návštěvy od tvrzeného přenechání bytu jiným lidem. Výpovědi i úplná komunikace odpovídaly tomu, že Dita v bytě žije a příbuzní jí pomáhají s dětmi. Fotografie dokládaly jejich příchody, nikoli krátkodobé pronajímání. Důvod, o který Viktor požadavek opřel, se nepotvrdil.
Dita si výsledek uvědomila až při ukládání papírů. Nemusela hledat jiný byt. Večer zase odemkne stejné dveře a kočárek nechá pod stejnými schody.
O týden později přijela Klára. Dita jí šla otevřít dolů, protože se kufr zasekával mezi těžkými domovními dveřmi. Sestra za něj zatáhla, pak se zarazila.
„Napsala jsi mu, že přijedu?“
Dita měla telefon v zadní kapse. Dřív by zprávu odeslala už ráno, připsala počet nocí a nakonec ještě poděkovala.
„Ne.“
Klára chvíli čekala a potom uchopila kufr za boční držadlo.
„Tak mi pomoz. Mám tam i tu dětskou židličku.“
Dita vzala druhé ucho. Do prvního patra ho musely vynést společně.
