Článek
Milan Kříž si položil brýle vedle fotografie. Emil se k němu naklonil přes uličku. „Tak jim hlavně řekni, kolik včel člověk normálně potká venku.“
„Pane žalovaný, svědkovi otázky teprve položíme,“ přerušila ho Lucie. Kříž si nasadil brýle. Dana držela ruce pod stolem.
Nežádala zrušení chovu. Chtěla, aby Emil zamezil soustavnému přeletování včel z úlů přes její terasu v těsné blízkosti míst k sezení. Emil namítal, že včely chová patnáct let a sousedka je začala nesnášet teprve poslední léto. Přinesl fotografii jejího stolu s rozkrojeným melounem a druhou, na níž seděl hmyz na okraji sklenice.
„Tohle je vosa,“ řekl Kříž, když mu Lucie druhý snímek ukázala.
Emil se opřel. „Tak vidíte.“
„Na tomhle snímku,“ doplnil svědek. „Ty ostatní věci jsme ještě neviděli.“
Dana sklonila hlavu. Fotografii poslala Emilovi v červenci spolu s dalšími. Teď musela připustit, že jeden z jejích důkazů neukazuje jeho včely.
„Takže rozlišovat to neumíte,“ obrátil se k ní Emil.
„Na té fotce jsem se spletla. Ale vy jste u mě seděl taky.“
Kříž potvrdil, že v srpnu navštívil oba pozemky. Včelařil dlouho, Emilovi pomáhal s chovem, nebyl však soudním znalcem. Lucie ho požádala, aby popsal to, co při návštěvě sám viděl.
„Začali jsme u úlů. Potom jsme šli k paní na terasu. Seděli jsme tam asi půl hodiny. Opakovaně nám létaly včely před obličejem, paní se dvakrát přesunula se židlí. Nebylo tam jídlo ani pití.“
„Protože věděla, že přijdeš,“ namítl Emil. Kříž přikývl, že to možné je, ale mluví o tom, co tam bylo.
Soudkyně se zeptala na prostor mezi úly a terasou. Kříž ukázal na plánek zahrad. Úly stály u nízkého drátěného plotu, jejich přední strany směřovaly k Daninu posezení. Popsal opakovaný provoz včel od úlů přes plot a dál kolem stolu.
„A můžete říct, že každá včela na její zahradě byla moje?“ zeptal se Emil.
„Každá ne.“
„Tak o čem se bavíme?“
Lucie položila dlaň na plánek. „O tomhle konkrétním místě. Zůstaňme u něj.“
Místo pro dílnu
Na první fotografii stály úly vzadu u staré kůlny. Dana ji pořídila předloni při opravě svého okapu. Emil správnost snímku nezpochybnil. Na druhém už za kůlnou ležel stavební materiál a úly byly vyrovnané podél společného plotu.
„Přibyly vám úly?“ zeptala se Lucie.
„Počet je stejný. Čtyři. To jsem říkal od začátku.“
„Ale místo je jiné.“
Emil vysvětlil, že potřeboval prostor pro dílnu. Kůlna byla shnilá, stroje měl ve sklepě a s každým delším prknem musel kolem domu. U plotu mohl úly pohodlně obcházet a nepřekážely při stavbě. Dana přece sama chtěla, aby už nedělal rámus s pilou venku.
„Chtěla jsem, abyste v neděli ráno neřezal,“ odpověděla.
„Tak teď mám konečně kde zavřít dveře. A zase je něco špatně.“
Kříž potvrdil, že nové stanoviště viděl už při jarním přesunu. Tehdy se ale pohyboval jen na Emilově pozemku. Na sousední terase byl poprvé až v srpnu.
Lucie nechala přehrát záznamy předložené se žalobou. Pocházely ze šesti různých dnů během července a srpna, z dopoledne i odpoledne. Některé úseky trvaly několik minut, dva přes čtvrt hodiny. Širší záběry zachycovaly plot i úly; bližší ukazovaly opakované přelety před opěradly židlí. Jednotlivé včely po celé trase sledovat nešlo.
„Vybrala si, kdy natáčet,“ řekl Emil. „Když tam byl klid, to nenatáčela.“
„Kdy jste tam tedy mohla sedět?“ obrátila se Lucie na Danu.
„Brzy ráno. A když bylo chladno. Dřív jsem tam v létě opravovala písemky, celé odpoledne. Letos jsem je pokaždé odnesla dovnitř.“ Na jednom videu vstala s novinami a odešla od stolu. „Neříkám, že jsem tam nevydržela ani minutu. Ale sedět a číst jsem tam za tepla nemohla.“
Emil posunul fotografii melounu doprostřed stolu. „Tak proč si tam ještě nosí jídlo?“
Dana odpověděla, že snímek vznikl při červencové návštěvě sestry. Zkusily prostřít venku, dojídaly v kuchyni. Lucie se vrátila ke Křížově návštěvě, při níž žádné jídlo na stole nebylo. Emil potvrdil, že tehdy na terase seděl s ním. Svědkův popis nerozporoval; opakoval, že půl hodiny nevypovídá o celém létě.
Dana potom popsala, jak si přesouvala židli ke zdi domu. Sousedovi už v květnu napsala, zda by úly nemohl obrátit nebo přesunout. Odpověděl jí, že v zahradě musí počítat s přírodou. Zprávu měli oba ve výtiscích před sebou.
„Já nechci zahradu bez hmyzu,“ řekla. „Chci si tam sednout, aniž budu pořád uhýbat.“
Emil se podíval na svědka. „Říkal jsi, že se s tím dá něco udělat.“
„Ano. Nabízel jsem ti, že se na jiné místo podíváme spolu.“
„Ale neřekl jsi, že to takhle mít nesmím.“
„To jsem ti taky nerozhodoval.“
Kříž vysvětlil, že po srpnové návštěvě prošli volnou část zahrady za domem. Navrhl probrat jiné uspořádání. Emil odmítl znovu všechno stěhovat, dokud Dana nestáhne požadavek, aby úly od plotu zmizely. Kříž netvrdil, že jedna konkrétní úprava potíž určitě odstraní. Popsal jen rozhovor, po kterém se na další návštěvě nedohodli.
„Protože mi diktovala, co mám dělat na vlastním,“ řekl Emil. Potom se obrátil přímo ke Křížovi. „A to jsem tě tam přivedl já.“
Svědek si sundal brýle. „Však říkám, cos mi ukázal.“
Co ještě zbývalo udělat
V závěru Emil trval na tom, že nemůže uhlídat každou včelu. Dana zopakovala, že odstranění všech včel nežádá. Sáhla po vodě a dodala, že už nechce další léto přenášet práci z vlastní terasy do kuchyně.
Lucie žalobě vyhověla. Uložila Emilovi zamezit obtěžování nízkými přelety včel z jeho úlů přes prostor sousedčiny terasy v rozsahu, který podstatně omezoval její běžné užívání. Nenařídila konec chovu ani jediné technické řešení. Závěr opřela o souvislost s přesunem úlů, opakování zachycené v různých dnech a Křížovo přímé pozorování. Jednu vosu na fotografii od těchto zjištění oddělila.
Emil si rovnal snímky na sebe. Kříž čekal u dveří, ale když se k němu Emil přiblížil, neoslovil ho. Minul ho s deskami pod paží.
Ozval se mu až později. Potřeboval připravit jiné stanoviště a sám to dělat nechtěl. Kříž přijel. Za sychravého dopoledne společně usazovali prázdný stojan na druhé straně zahrady. Dana je zahlédla od okna. Účinek změn zatím posoudit nemohla; na terase už bývalo příliš chladno.
Kříž přidržel konec stojanu, dokud Emil nepodložil nohu. Když skončili, otřel si dlaně o pracovní kalhoty.
„Příští sobotu se stavíš jako vždycky?“ zeptal se Emil.
„Můžu.“
Emil se zadíval k plotu. „Jestli se ti to teda zas nebude zdát dobrý, řekni to nejdřív mně.“
„To jsem udělal už v srpnu.“
Ze dvora se ozvalo bouchnutí dveří auta. Kříž zvedl prázdnou přepravku s nářadím a počkal, jestli Emil ještě něco potřebuje. Ten se sklonil ke stojanu a zkusil s ním znovu zakývat. Držel pevně. Když se narovnal, Kříž už zavíral branku.
