Článek
Martina vešla do síně v bundě přehozené přes ruku. Lenka jí chtěla kývnout, ale žena se posadila čelem k soudkyni. Na majitele bistra se nepodívala.
„Byla jste přítomná domluvě o sobotní práci?“ zeptala se Lucie po poučení.
„U prvního telefonu ne. Až ráno v provozovně.“
Lenka si přitáhla desky. Ranní rozhovor si pamatovala dobře. Majitel Karel jí podal zástěru a řekl Martině, ať jí všechno ukáže.
„Co zaznělo?“
„Paní se ptala, jestli platí sto osmdesát za hodinu. Karel řekl, že ano, ať se zatím drží mě. Že po sobotě uvidí.“
„Jestli ji přijmu,“ ozval se Karel.
„Teď se ptáme na odměnu,“ řekla Lucie.
Lenka měla chuť se k němu otočit. Po třech měsících hledání práce jí sobota připadala jako poslední formalita. Dceři oznámila, že od pondělí nastupuje. Nakonec z toho nebylo nic. Teprve před dvěma týdny přijala místo v jídelně.
„Slyšela jste slib stálého zaměstnání?“ pokračovala soudkyně.
Martina zavrtěla hlavou. „Ne. Řekl, že se rozhodne. To jsem jí pak opakovala.“
Lenka sevřela roh desek. Tuhle část si také pamatovala, jen ji doma vyprávěla jinak.
„Ale práci jsem udělala.“
„A za tu žádáte zaplatit,“ přikývla Lucie.
Karel tvrdil, že Lenka hlavně pozorovala. Mohla si vyzkoušet pokladnu, odnést pár talířů. Kdyby měl platit každému zájemci, nemohl by nikoho vybírat.
„Šest hodin pozorovala?“ zeptala se soudkyně.
„Nutil ji někdo zůstávat?“
Lenka zvedla hlavu. „V jedenáct jste mi řekl, že nemám od pokladny odcházet. Martina musela dozadu.“
„Protože jste říkala, že to zvládnete.“
„Nechal jste ji tedy obsluhovat?“
Karel si založil ruce. „Potřeboval jsem ji vidět v provozu.“
Martina potvrdila, že Lenka přišla těsně před devátou. Společně připravily pult, doplnily nápoje a srovnaly nádobí. Potom jí ukázala pokladnu. Druhá obsluha nepřišla, takže Martina musela pomáhat v kuchyni. Lenka přijímala objednávky, platby a vydávala jídlo.
„A konec?“
„Ve tři. Vracela Karlovi zástěru, když jsem utírala pult. Byla tam celých šest hodin.“
Lenka se nadechla. Přesně ten pult si vybavila: zaschlá kapka omáčky, vedle ní její sklenice vody. Zeptala se tehdy na peníze a Karel řekl, že si zavolají v pondělí. Potom přestal zvedat telefon.
Ve spise byly zprávy před sobotou. Karel potvrzoval příchod v devět, konec ve tři a sazbu sto osmdesát korun. Pod tím napsal: Pak si řekneme, jestli to bude fungovat dál.
„Tou sazbou jsem myslel práci, pokud ji přijmu,“ řekl teď.
Lucie přečetla zprávu znovu. „Kde tuto podmínku uvádíte?“
„Brala to přece jako výběr na místo.“
„O přijetí jste se měli rozhodnout později. Ptám se na platbu za sobotu.“
Lenka sledovala jeho prsty na opěradle. Při prvním rozhovoru těma rukama přidržoval dveře a zval ji dovnitř. Teď jí připadalo neuvěřitelné, že se s ním musí přít o jednu směnu.
Lucie otevřela předložený přehled pokladny. Martina vysvětlila, že Lence ráno založila vlastní přihlášení. Záznam obsahoval objednávky během polední špičky.
„Používal ho ještě někdo?“
„Já měla svoje. Když jsem se vracela z kuchyně, viděla jsem u pokladny Lenku. Co se dělo každou minutu, říct nemůžu.“
Karel namítl, že Martina několik objednávek opravovala.
„Dvě,“ řekla svědkyně. „Jednou polévku a jednou přílohu. Udělala jsem to pod svým přihlášením.“
Lenka čekala, že připomene i rozlitou limonádu. Martina ale odpovídala jen na otázky. Nepřišla potvrdit, že byla Lenka výborná. Přišla říct, co viděla.
Soud přiznal Lence požadovaných tisíc osmdesát korun. Lucie vyšla z doložené sazby, zpráv a výpovědi o skutečném průběhu šestihodinové směny. Záznamy pokladny potvrzovaly obsluhu zákazníků. O budoucím přijetí rozhodnuto nebylo, platba za vykonanou práci tím ale podmíněná nebyla.
Na chodbě Lenka Martině poděkovala. Chtěla dodat, že to pondělní místo přece slíbené měla. Zarazila se.
„S tím nástupem jsem si to přeložila po svém.“
Martina přikývla a oblékla si bundu. Musela zpátky na směnu.
Když peníze dorazily, Lenka si koupila odkládanou měsíční jízdenku. Ráno jela stejným autobusem jako tehdy do bistra. U známé zastávky nevstala. V tašce měla čisté pracovní boty; do nové jídelny zbývaly dvě zastávky.
