Článek
„Podepsala jste to, nebo nepodepsala?“ zeptal se Bohumil.
Ivana se podívala k soudkyni. „Podepsala. Ale tu podlahu jsem nezničila.“
„Já mám černé na bílém, v jakém stavu jste byt přebírala.“
Lucie si přitáhla protokol. „Vedle toho zápisu máme i další podklady. Nechte paní žalobkyni domluvit.“
Bohumil měl na stole doklad za opravu podlahy v obývacím pokoji. Zaplatil dvacet šest tisíc korun. Ivaně po skončení nájmu oznámil, že si celou jistotu osmnáct tisíc ponechá jako část náhrady. Jiné neuhrazené platby ani poškození v tomto sporu neuváděl. Ivana požadovala vrácení celé částky.
„Tři roky jsem tam bydlela,“ řekla. „Nájem chodil včas, klíče jsem odevzdala, byt byl uklizený. A najednou mi přišel účet za podlahu, která byla křivá už předtím.“
„Tak proč to není v protokolu?“
„Protože jsem při předání nelezla pod nábytek.“
Bohumil se obrátil na Lucii. „Sušila tam koberce. Sama mi říkala, že je pere ve vaně. Pak se diví, že se to zvedlo.“
„Které koberce?“ zeptala se soudkyně.
„Takové ty malé. U dveří, v koupelně. Dělala tehdy úklidy, tak předpokládám, že věděla, co voda udělá.“
Ivana sevřela rty. „Prala jsem dvě předložky. Nechala je vykapat nad vanou a pověsila na balkon. V obýváku jsem je nerozkládala.“
„Viděl jste mokrý koberec na té podlaze?“ obrátila se Lucie k Bohumilovi.
„Přímo ne. Ale předtím to tam nebylo.“
Soudkyně položila protokol vedle fotografií. „To je právě sporné.“
Podlaha byla zvlněná podél stěny s radiátorem. Při vystěhování tam Ivana se synem odsunula vysokou skříň a Bohumil se zastavil ve dveřích. Vyboulené spoje desek vyfotografoval dřív, než odnesli poslední polici. Ivana mu tehdy řekla, že se v tom místě hýbala už jeho původní komoda.
„Tu jste odvezl až po předání bytu,“ připomněla. „Než jsme přivezli moji skříň. Pod ní zůstal složený papír. Nakonec jsme museli podložit i tu moji.“
„O žádné závadě jste mi nenapsala,“ namítl Bohumil.
„Myslela jsem, že o ní víte. Byt jste mi ukazoval vy.“
„Podlahu jsem vám ukazoval normální.“
Lucie obrátila list ve spise. „Paní žalobkyně zmiňuje starší únik vody. Co o něm víte?“
„Před jejím nájmem se opravoval ventil u topení. Trochu to kapalo. Instalatér to spravil.“
„Byla tehdy podlaha prohlédnuta?“
„Byla suchá.“
„Ptám se na její stav.“
Bohumil si sundal brýle. „Už vám neřeknu, co přesně jsem kontroloval před třemi lety.“
Ivana hleděla na fotografii prázdného pokoje po vystěhování. Se synem tehdy stáli u dveří, každý na jednom konci skříně, a čekali, až Bohumil přestane opakovat, co všechno budou muset zaplatit. Nehádala se dlouho. Nový pronájem už měla domluvený a potřebovala převézt věci. Teprve večer napsala, že se zadržením peněz nesouhlasí.
„Kdy jste našla snímek z nabídky bytu?“ zeptala se Lucie.
„Když jsem hledala staré zprávy od makléřky. Posílala mi tehdy odkaz na inzerát a fotografie. Měla jsem je pořád v poště.“
Na obrazovce se objevil pokoj s nízkou bílou komodou na nožkách. Fotografie byla součástí souboru, který Ivaně realitní kancelář odeslala při sjednávání prohlídky, ještě před začátkem nájmu. Původní zprávu i stejné snímky dodala soudu také kancelář.
Bohumil se naklonil. „Tohle je přece jen stín.“
Lucie nechala vedle zobrazit jeho fotografii po vystěhování. Na obou byl radiátor, zásuvka nízko nad podlahou a tmavý suk v dekoru jedné desky. Mezi sukem a stěnou se zvedal stejný spoj. Na starším snímku podél něj ležela úzká světlá hrana, za ní tmavší pruh. Pod nožkou komody byla složená podložka.
„Vidíte, o kterém místě paní žalobkyně mluví?“ zeptala se soudkyně.
„Místo vidím. Ale na fotografii poznáte všechno možné, když to chcete najít.“
Ivana si přitáhla ruce do klína. „To je ta podložka, kterou jsme pak našli.“
Makléřka Lenka Rybová přišla k výslechu s kopií předávacího protokolu. Pozdravila oba účastníky a postavila se tak, aby viděla na obrazovku. Potvrdila, že snímek pořídila ona. Byt tehdy připravovala k nabídce, zatímco v něm ještě zůstával Bohumilův nábytek.
„Vzpomínáte si na komodu?“ zeptala se Lucie.
„Ano. Potřebovala jsem ji trochu posunout kvůli fotografii. Houpala se. Pan majitel mi ukázal, že pod jednou nožkou má papír.“
Bohumil zvedl hlavu. „Komoda byla stará.“
„To jste říkal,“ odpověděla Rybová. „Já tehdy nezjišťovala, jestli je problém v ní, nebo v podlaze.“
Lucie jí ukázala protokol. „Jak vznikl zápis, že je podlaha bezvadná?“
Rybová chvíli hleděla do listu. „Použila jsem formulář z předchozího pronájmu. Ty kolonky jsem při přípravě nechala vyplněné.“
„A při předání jste je zkontrolovala?“
„Celý pokoj jsme prošli. Ale pod komodu jsem se nedívala.“
„Takže údaj o podlaze nevycházel z prohlídky toho místa?“
„Nevycházel.“
Ivana se na ni podívala. „Já jsem se vás ptala, jestli je potřeba něco dopisovat.“
Rybová přikývla. „A já řekla, že pokud nemáte připomínky, můžeme podepsat.“
Bohumil poklepal prstem na protokol. „Podepsali jsme to všichni. Teď to vypadá, jako by ten papír nic neznamenal.“
„Proto se ptám, co jste při podpisu skutečně kontrolovali,“ řekla Lucie.
Rybová ještě potvrdila, že při prohlídce před vystěhováním nestěhovala Ivaninu skříň. Nikdy neviděla mokrý koberec v obývacím pokoji. Bohumil se jí zeptal, jestli snad má pronajímat byt s poškozenou podlahou.
„To nevím,“ odpověděla. „Já jen nemůžu říct, že ji poškodila paní.“
Po výslechu Bohumil uznal, že starší fotografie zachycuje jeho byt před Ivaniným nastěhováním. Trval však na tom, že po třech letech pod velkou skříní vypadalo místo hůř. Na dotaz, čím odlišuje původní vadu od údajné nové škody, ukázal znovu účet za opravu. Jiný podklad k rozšíření poškození neměl.
Lucie přiznala Ivaně vrácení celé jistoty. Vysvětlila, že účet dokládá cenu provedené opravy, ale sám neukazuje, kdo poškození způsobil. Starší fotografie zachycovala tutéž vadu ještě před začátkem nájmu. Výpověď makléřky navíc objasnila, proč protokol tento stav nezaznamenal. Tvrzení o sušení mokrých koberců na podlaze zůstalo nedoložené; neprokázalo se ani nové poškození, které by bylo možné přičíst Ivaně. Přesnou příčinu původní vady z těchto podkladů neurčovala.
Bohumil se díval na svůj účet. „Takže to všechno zůstane na mně.“
Soudkyně už mu svůj závěr neopakovala. Ivana si složila fotografie a počkala, až může odejít. Neměla chuť Bohumilovi něco říkat, přestože si cestou k soudu několik vět připravila.
Rybová ji došla na chodbě. „Ten protokol jsem měla projít pořádně,“ řekla.
Ivana si přehodila tašku přes rameno. „Já taky.“
Makléřka přikývla. Chvíli šly vedle sebe, pak se u schodů rozloučily.
Když peníze později přišly, Ivana z nich vrátila sestře částku půjčenou na jistotu v novém bytě. Zbytek nechala na účtu. Večer jí syn zavolal, jestli už může v telefonu smazat fotografie starého pokoje. Zabíraly mu místo mezi snímky dětí.
„Já je mám uložené,“ řekla.
„Tak dobrý. A co skříň? Drží?“
Stála teď u jiné stěny, rovně a bez podložek. Ivana na ni pohlédla. Poprvé po dlouhé době si všimla hlavně toho, že na pravých dvířkách stále chybí jedna úchytka.
„Drží. Až přijdeš, přines mi prosím šroubovák.“
