Článek
Organizátorka při vstupu do síně zpomalila, jako by si teprve hledala místo u dlouhého stolu v penzionu. Zdena málem zvedla ruku na pozdrav. Ivana však hleděla k soudkyni a její úsměv přešla bez odpovědi.
„Popište prosím, na čem jste se před večerem dohodli,“ vyzvala ji Lucie.
„Paní Zdena měla vyprávět o dědečkovi. Pracoval v tom domě, když tam ještě býval hostinec. Nahrávku jsme chtěli použít při zahájení večera.“
Zdena si položila dlaně na sukni. Čekala, že se jí uleví, jakmile to Ivana vysloví. Majitel penzionu Pavel Říha ale už listoval ve složce a u jednoho listu si podržel prst.
„A kdo jí zaplatil pokoj pro dceru?“ zeptal se.
Lucie se k němu obrátila. „Na pobyt se zeptáme také. Teď necháme svědkyni dokončit odpověď.“
Ivana vysvětlovala, že pořádala sousedské setkání s fotografiemi domu. Zdenu znala z knihovny a požádala ji o několik vzpomínek. Nahrávání pro ni bylo snazší než dlouhé vystoupení před plným sálem; na samotný večer měla dorazit také a odpovídat na otázky.
Dcera přijela z Brna, aby ji podpořila. Říha jim nabídl dvě noci v jednom pokoji zdarma. Zdena přivezla domácí koláč. V pátek večer pustili její nahrávku, potom se hosté ptali na lidi ze starých fotografií. V neděli s dcerou odjely. Reklamní sestřih jí majitel poslal až následující týden.
Co bylo domluveno
„Noclehy jsem přijala,“ řekla, když dostala slovo. „Ale neřekl jste mi, že si kupujete můj hlas do reklamy.“
„Pomohli jsme si. Vy jste dostala pobyt a my materiál o penzionu.“
„O domě. Vyprávěla jsem o dědečkovi.“
„Vždyť tam pořád mluvíte o stejném domě.“
Lucie požádala o zprávy před nahráváním. Ivana poslala Zdeně pozvánku a popis večera. Stálo v něm, že vzpomínku pustí hostům v sále. Nabídka pokoje přišla o dva dny později od Říhy: Jako poděkování za účast rádi ubytujeme vás a dceru.
„Byla k pobytu uvedena další podmínka?“ zeptala se Lucie.
„Ústně jsme mluvili o propagaci,“ odpověděl Říha.
Zdena si vybavila diktafon položený na ubrusu a majitele, který při nahrávání několikrát přikývl. Na konci řekl, že by se takové povídání lidem líbilo. Ona odpověděla, že doufá, že na večer přijdou. Nic víc si pod tím nepředstavovala.
Ivana potvrdila, že u nahrávání byla. O reklamě na ubytování podle ní řeč nebyla. Sama se později Zdeny ptala, zda může krátkou část dát na internet jako pozvánku na setkání.
„A co jste odpověděla?“ obrátila se Lucie ke Zdeně.
„Že ven nahrávku nechci. Ať tam dají fotografii domu.“
Říha zavrtěl hlavou. „Mně ale paní Ivana napsala, že se zveřejněním souhlasí.“
Organizátorka sklopila oči. Zdena o té zprávě věděla ze spisu, ale dosud od Ivany neslyšela, jak vznikla.
Lucie přečetla předcházející Říhovu otázku: Můžu s příběhem paní Zdeny počítat? Ivana odpověděla: Ano, souhlasí s uvedením příběhu.
„Myslela jsem uvedení na večeru,“ vysvětlila. „Řešili jsme program. Měla jsem napsat přímo v sále.“
„A sdělila jste žalovanému, že nahrávku na internet paní Zdena odmítla?“
„Ne. Poslala jsem mu fotografii na pozvánku a myslela, že tím je to vyřízené.“
„Takže jsem si souhlas nevymyslel,“ namítl Říha.
„Zjišťujeme, k čemu se vztahoval,“ odpověděla Lucie. „A potom se dostaneme k odpovědi, kterou jste obdržel přímo od žalobkyně.“
Zdena si vzpomněla, jak Ivanu později prosila, aby se kvůli ní s majitelem nehádala. Teď toho litovala. Nechtěla hádku, ale nechtěla ani slyšet vlastní hlas pokaždé, když někdo otevřel nabídku víkendového pobytu.
Pětatřicet vteřin
V síni přehráli sporné video. Na obrazovce se střídal pokoj, snídaně a zahrada. Zdena slyšela sama sebe: že se do toho domu vždycky ráda vracela a že dědeček uměl každého usadit, jako by na něj čekal.
Ve vyprávění potom následovala příhoda, jak usadil na obrácený kbelík kominíka, protože všechny židle právě natírali. Ta v reklamě nebyla. Nezůstalo tam nic nepravdivého. Přesto Zdena při pohledu na připravené snídaně sevřela ruce.
„Zní to, jako bych lidem doporučovala vaše pokoje,“ řekla.
„Vždyť o domě mluvíte hezky.“
„Protože jsem tam jako malá chodila za dědečkem. Ne proto, že tam máte nové matrace.“
Lucie se zeptala, kdy Zdena sestřih poprvé viděla. Říha jí jej poslal dva dny před zveřejněním. Odpověděla mu ještě téhož večera. Zprávu předložili oba.
„S použitím mého hlasu v reklamě na pobyty nesouhlasím. Nahrávala jsem to pro sousedský večer. Prosím nezveřejňovat,“ přečetla Lucie.
Říha si přisunul sklenici vody, ale nenapil se.
„Proč jste video přesto zveřejnil?“
„Už bylo hotové. Zaplatil jsem střih. A měl jsem za to, že jsme byli domluvení přes paní Ivanu.“
„Po této odpovědi jste se žalobkyní uzavřel nějakou další dohodu?“
„Ne. Ona už se o tom nechtěla bavit.“
Zdena chtěla namítnout, kolikrát mu potom psala. Její zástupkyně však právě předkládala žádosti o stažení a odpověď, že nahrávka penzion nepoškozuje a zůstane. Video dál běželo na jeho webu i účtu penzionu na sociální síti.
„Žalobkyně netvrdí, že nahrávka poškozuje váš penzion,“ řekla Lucie. „Žádá, abyste tímto způsobem nepoužíval její hlas.“
Říha se obrátil ke Zdeně. „Kdybych věděl, jaké z toho budou potíže, mohl jsem si zaplatit někoho jiného.“
Zdena přikývla. „Mohl.“
Po skončení dokazování soud uložil odstranit konkrétní pětatřicetivteřinové video z obou míst a zakázal Říhovi používat dotčený hlasový úryvek k propagaci ubytování. Lucie vysvětlila, že doložená domluva se týkala sousedského večera. Nabídka noclehů další použití nevymezovala. Nejasnou zprávu organizátorky navíc před zveřejněním následovalo přímé a výslovné odmítnutí Zdeny.
Zdena poslouchala až do konce. Neměla potřebu se na Říhu podívat. Když se ale za ní na chodbě ozval, zastavila se.
„Stáhnu to. Ale další večery u nás nebudou. Už na to nemám chuť.“
Ivana stála opodál s telefonem v ruce. „Měli jsme domluvený ještě listopad,“ řekla.
Zdena nevěděla, co jí odpovědět. Přála si, aby setkání pokračovala. Nemohla jí ale slíbit, že kvůli nim nechá video na internetu.
Nahrávka později zmizela z obou míst. Z knihovny pak přišlo pozvání na menší besedu. Zdena se nejprve zeptala, zda se bude nahrávat. Knihovnice odpověděla, že ne, a nabídla jí místo u stolu bez mikrofonu.
Na besedu přišlo devět lidí. Když Zdena dokončila příhodu s kominíkem, muž u okna se zeptal, proč si nesedl na schody. Zdena se rozesmála.
„Protože dědeček vytíral. Kominíka posadil na kbelík a kolem něj jezdil hadrem.“
Žena v první řadě se naklonila dopředu. „A on si to nechal líbit?“
Zdena si přisunula židli blíž. Tuhle část ještě nevyprávěla.
