Článek
Technik si při vstupu do jednací síně zachytil popruh brašny o kliku. Viktor se napůl zvedl, jako by mu chtěl pomoci, ale muž už dveře uvolnil a po vyzvání přistoupil před soudkyni. Alena sledovala jeho prázdné ruce. Výkresy i zpráva o prohlídce domu ležely ve spise; dnes nic nového nepřinesl.
„Než začnete,“ obrátila se soudkyně Lucie k účastníkům, „ujasníme si ještě jednou, o čem rozhodujeme. Paní Alena požaduje odstranění potrubí, kterým jste napojil ventilátor svého kuřáckého kouta do společné šachty. Nežádá, abych vám zakázala kouřit.“
„Ale přesně o to jí jde,“ řekl Viktor. „Jen to teď říká jinak.“
„Dnes budeme pracovat s tím, co skutečně žádá. S domněnkami o jejích přáních bychom tu mohli zůstat do večera.“
Alena měla na stole fotografii koupelnové mřížky zalepené průhlednou fólií. U jednoho rohu se páska odchlipovala. Když fotografii ráno vytáhla z desek, Viktor se zeptal, jestli hodlá předvádět také špinavé spáry. Od té doby spolu nepromluvili přímo.
Okno do dvora
„Přišel jsem nejdřív na žádost výboru domu,“ začal technik. „Oba účastníci byli prohlídce přítomni. U paní žalobkyně se měl zjistit původ zápachu, u pana žalovaného způsob připojení nového ventilátoru.“
„Nový je jen ventilátor,“ vložil se Viktor do řeči. „Ta díra tam byla odjakživa.“
Lucie ho zastavila zvednutou rukou a nechala svědka dokončit.
Alena bydlela o patro výš. Sousedé znali Viktorův byt dlouhé roky podle hlasitého rádia, ale ona si na něj stěžovala poprvé letos na jaře. Po jeho rekonstrukci začala v koupelně cítit cigarety. Zpočátku jen večer, později i ráno, když si před prací čistila zuby.
„Šla jsem za ním normálně,“ řekla, když jí Lucie dala slovo. „Ne s výhrůžkou. Ptala jsem se, jestli tam nemají něco rozpojeného.“
„Ptala se mě, jestli musím smrdět celému baráku.“
„A to bylo kdy?“ zeptala se Lucie.
„Když přišla podruhé.“
„Takže poprvé zazněla otázka na závadu?“
Viktor přikývl. „Já jí řekl, ať zavře okno. Kouří i lidi dole ve dvoře. To se ví.“
Nebyla to nesmyslná možnost. Pod Aleniným koupelnovým oknem stál popelník z plechovky a vedle zadních dveří domu zůstávaly na zemi nedopalky. Viktor přinesl fotografie pořízené telefonem. Alena nepopírala, že tam lidé kouří.
„Jenže já to cítila i se zavřeným oknem. Když jsem přiložila ruku k mřížce, táhlo odtamtud.“
„Vy poznáte rukou cigaretu?“
„Pane Viktore,“ ozvala se Lucie, „paní popisuje proudění vzduchu. Nechte ji dokončit odpověď.“
Alena stáhla ruce pod stůl. „Nechtěla jsem mu lézt do bytu. Chtěla jsem, aby někdo zjistil, proč mám večer koupelnu jak kuřárnu.“
Co bylo za obkladem
Technik dostal před sebe fotografii Viktorovy koupelny během rekonstrukce. Pod stropem vedla od malého ventilátoru bílá trubka a mizela ve stěně. Snímek pořídil sám Viktor pro řemeslníka, který mu později montoval podhled. Soudu jej předložil jako doklad, že potrubí nikde neprasklo.
„Tady je zachycené napojení,“ ukázal svědek. „Při prohlídce jsme ho po otevření podhledu našli v tomto stavu. Ventilátor odvádí vzduch z oddělené části koupelny přímo do prostoru společné šachty.“
Viktor si odkašlal. „Tam přece nějaký odtah vést musí.“
„Původní větrací otvor jsme našli vedle. Ten jste zakryl. Nová trubka je vedená jinudy.“
„A kdybych nechal tu starou mřížku, tak by jí moje cigarety voněly?“
„Ptáte se na něco, co jsem nezkoušel,“ odpověděl technik. „Zkoušel jsem stav, který v bytech je.“
Lucie obrátila list ve zprávě. „Popište zkoušku.“
Alena před ní sundala provizorní fólii. V obou koupelnách zavřeli okna. Při vypnutém ventilátoru technik u její mřížky nezaznamenal proudění směrem do místnosti. Potom kolega ve Viktorově bytě pustil do nového potrubí malé množství zkušební mlhy a zapnul ventilátor. Technik čekal o patro výš. Mlha se objevila u Aleniny mřížky a pronikla do koupelny.
„Byl jste tomu přítomen?“ zeptala se Lucie Viktora.
„Byl. Jenže ten jejich přístroj foukal. To není normální kouření.“
„Ventilátor byl váš,“ řekl svědek. „Běžel na nastavení, které jste nám sám zapnul. Mlha nám ukázala, kudy vzduch proudí.“
Viktor si přitáhl fotografii blíž. „Já tím chtěl právě pomoct. Aby se to nedrželo v bytě. Žena je po směně unavená, nechce sedět v kouři. Tak mám kout za dveřmi a odtah.“
Alena se k němu prudce obrátila. „A já si mám po směně zavřít koupelnu?“
„Já nevěděl, že to jde k vám!“
Byla to první věta, kterou toho dne řekl zvýšeným hlasem. Potom se podíval na soudkyni. „Opravdu jsem to nevěděl.“
Lucie chvíli počkala, než pokračovala. „A po prohlídce?“
Viktor přejel palcem po hraně desek. „Pak už jsme spolu nemluvili.“
Dvě různá přání
Zpráva byla hotová od července. S ní dostal Viktor i Aleninu písemnou žádost, aby přípojku odstranil. Odpověděl, že mu nikdo nebude určovat, co smí dělat doma.
„Měl jsem za to, že když jednou ustoupím, přijde další věc,“ vysvětloval. „Ona mi už předtím říkala, že bych měl přestat.“
Alena se nadechla, ale Lucie ji předběhla. „Řekla jste to?“
„Ano. Když jsme stáli na chodbě. Řekla jsem, že by nám všem pomohlo, kdyby s tím praštil.“
„Tak vidíte,“ ozval se Viktor.
„Vidím, že vám sousedka dala nevyžádanou radu,“ řekla Lucie. „Tím se ovšem neztrácí trubka za vaším podhledem.“
V zadní řadě někdo potlačil zakašlání. Viktor se neotočil.
„Člověk si doma udělá koupelnu, všechno zaplatí, a pak to má zase rozbourat.“
Technik na dotaz soudkyně upřesnil, že nová přípojka je přístupná po sejmutí části podhledu. Nemusel se sundávat celý obklad. Bylo třeba potrubí odpojit a otvor po něm odborně uzavřít. Takový postup uvedl už ve zprávě.
„Tohle víte od léta také?“ zeptala se Lucie Viktora.
„Vím.“
„Proč jste tedy v odpovědi psal o zničení celé koupelny?“
Dlouho bylo slyšet jen zapisování. Viktor pak rozhodil rukama, tentokrát jen nízko nad stolem.
„Protože už mě to štvalo. Výbor, schůze, vzkazy. A taky to někdo bude muset zaplatit. Řemeslník mi tam zadarmo znovu nepřijde.“
„Zeptal jste se ho, kolik by odstranění stálo?“
„Ne. Nechtěl jsem ho tam hned objednávat.“
Alena posunula fotografii zalepené mřížky doprostřed stolu. „Mně se ta fólie taky nelíbí. Po prohlídce jsem ji tam zase musela dát. Přestal ten nejhorší zápach, ale nemůžu takhle mít koupelnu pořád.“
Viktor se na fotografii zadíval. „Mohla jste mi ukázat tohle.“
„Poslala jsem vám ji.“
Lucie nalistovala jejich vytištěnou komunikaci. Snímek byl připojený k červencové zprávě. Pod ním stálo Viktorovo: Tak si větrejte jinudy.
Viktor text nepopřel. „To jsem napsal blbě,“ řekl.
„Přesto přípojka zůstala,“ připomněla Lucie.
„Zůstala.“
Alena se opřela. Fotografii nechala ležet uprostřed stolu; Viktor jí ji tentokrát neposunul zpátky.
Soud rozhodl, že musí nechat odstranit dodatečné napojení ventilátoru a uzavřít otvor po něm. Lucie ve stručném odůvodnění připomněla fotografie, popis úpravy i výsledek zkoušky. Alena doložila konkrétní cestu z Viktorova bytu do svého. O cigaretách lidí ve dvoře se nerozhodovalo. Předmětem rozhodnutí byla přípojka, která přiváděla vzduch z jeho kuřáckého kouta do sousedčiny koupelny.
Při odchodu ze síně Viktor chvíli zápasil se zipem bundy. Alena si opodál rovnala dokumenty do desek. Když vyšli na chodbu, každý zamířil k jinému konci lavice.
O několik týdnů později přišel technik zkontrolovat nápravu. Viktor mu dole ukázal odstraněné napojení a uzavřený otvor. Potom ho doprovodil o patro výš. Alena jim otevřela a stroze pozdravila. Viktor odpověděl a zůstal na chodbě.
V koupelně Alena odlepila fólii. Páska po sobě nechávala na rámu lepivé pruhy. Technik zkontroloval odkrytou mřížku; vzduch už do místnosti neproudil jako při první návštěvě. Když odcházel, Alena ji nechala odkrytou.
Večer se několikrát zastavila ve dveřích koupelny. Cítila prací prášek z ručníku a vlhký hadr, kterým čistila rám. Cigaretový zápach se nevrátil.
Na jednom rohu mřížky ještě zůstával proužek lepidla. Přinesla si teplou vodu a sedla si na okraj vany, aby ho mohla dočistit. Dveře přitom nechala otevřené.
