Článek
Pokladnice vešla do síně v kabátku, který Marcela znala ze spolkových výletů. Na klopě měla drobnou brož s lístkem. Když se posadila, srovnala si kabelku pod židli a podívala se k předsedovi.
Marcela jí předtím na chodbě chtěla říct, ať se nebojí. Nakonec ji jen pozdravila. Nechtěla ji žádat o přízeň. Potřebovala, aby paní Hálová popsala, co se toho večera stalo.
Soudkyně Lucie před sebe položila kopii losu a zápis o losování.
„Prodávala jste vstupenky do slosování?“
„Ano. U stolku vedle občerstvení.“
„Také paní žalobkyni?“
„Dva kusy. Odcházela pak do práce.“
Marcela sáhla do desek. Originál výherního losu měla v průhledném obalu. Doma ho nejdřív nechala na lednici, přichycený magnetem od syna. Teď už se bála, aby ho nezaložila mezi účtenky.
Losy koupila odpoledne. Na slavnosti pomohla roznést talíře a pak musela na večerní směnu do prodejny u nádraží. Zastupovala kolegyni. Kolo viděla opřené vedle pódia, modré, s nízkým rámem a košíkem. Hodilo by se jí na cestu do práce. Její staré mělo prasklý blatník a přehazovačku, kterou jí opravář doporučil vyměnit.
O výhře se dozvěděla od sousedky telefonem. Druhý den zavolala předsedovi spolku Janu Beranovi. Řekl jí, že bohužel nebyla přítomná.
„Myslela jsem, že mám přinést los,“ vysvětlila před soudem. „Tak jsem mu ho šla ukázat.“
Beran, který za žalovaný spolek jednal, se naklonil dopředu.
„A já jí vysvětlil pravidla. Ceny se přebíraly na místě.“
„Kde byla ta podmínka uvedená?“ zeptala se Lucie.
„Říkal jsem to do mikrofonu.“
„Při prodeji losů?“
„Před losováním.“
Hálová doplnila, že lístky začali prodávat ve dvě. Předseda mluvil krátce před osmou. Marcela odcházela v šest; ještě jim odnesla prázdnou přepravku k autu. To si pokladnice pamatovala, protože sama už se nechtěla od pokladny vzdalovat.
Na stole ležela pravidla zveřejněná před slavností a vyvěšená i u prodeje. Uváděla cenu losu, čas losování, jednotlivé výhry a způsob přihlášení s originálem. O povinné přítomnosti v nich nebylo nic.
„To jsme tam mohli napsat podrobněji,“ řekl Beran. „Ale každý přece ví, jak se to na slavnosti dělá.“
„Já to nevěděla,“ odpověděla Marcela.
„Vždyť s námi jezdíte léta.“
Právě to ji zranilo víc než jeho první odmítnutí. Vozila na akce koláče, pomáhala uklízet klubovnu a na výletech sedávala za Hálovou. Když se pak na schůzi přihlásila o kolo, někdo za ní utrousil, že kvůli výhře snad nemusí kazit dobročinný večer.
„Příspěvek na opravu klubovny jsem dala zvlášť,“ řekla. „A los jsem si koupila podle toho, co jste napsali.“
Beran rozhodil ruce. „Nikdo vám nic nebere z kapsy.“
Lucie se vrátila k zápisu. Číslo dvě stě osmnáct vylosovali jako hlavní výhru. Hálová je zapsala a předseda třikrát vyvolal. Když se nikdo nepřihlásil, oznámil, že kolo zůstane spolku. Znovu se o něj ten večer nelosovalo.
Soudkyně porovnala originál losu se zápisem a předložila je stranám. Beran shodu čísel nezpochybnil. Ani to, že Marcela přišla následující den. Kolo stále stálo zamčené v klubovně; doklad o jeho koupi spolkem byl také ve spise.
„Proč jste nepřítomné výherce neřešili podle zveřejněných pravidel?“ zeptala se Lucie.
„Chtěli jsme, aby lidé zůstali do konce.“
„To jste jim ale při nákupu neoznámili.“
Beran se obrátil k pokladnici. „Vždyť jsme se o tom bavili.“
„U pokladny v sedm,“ řekla Hálová. „A já jsem říkala, že už máme skoro všechny losy prodané.“
Marcela se na ni podívala. Pokladnice mluvila tiše, ale předsedovi neuhnula pohledem.
„Proč jste tedy podmínku přidal až během večera?“ zeptala se soudkyně.
Beran přejížděl palcem po hraně stolu.
„Vybralo se málo. Po zaplacení kapely a ostatních věcí skoro nic nezbývalo. Kolo stálo dost peněz.“
„Co to mělo změnit?“
„Když by si drahou cenu nikdo nepřevzal, zůstala by na další akci. Mohla ještě něco přinést.“
„A když pak vylosovali můj los, tak jste ho prostě nechal propadnout,“ řekla Marcela.
„Pro vás je to jenom kolo. Já pak lidem vysvětluju, proč se střecha zase odkládá.“
Chtěla mu říct, že spolu s kolem přišla i o místo u společného stolu. Od schůze do klubovny nechodila. Pokaždé si představila, jak za ní někdo ztiší hlas. Místo vysvětlování vytáhla los z obalu a položila ho před sebe.
Lucie rozhodla, že spolek má Marcele kolo vydat. V odůvodnění spojila předem zveřejněné podmínky, originál losu a shodný zápis o výhře. Povinná přítomnost nebyla podmínkou, za které si Marcela los koupila. Dodatečné oznámení ani slabý výtěžek slavnosti neodůvodňovaly odepření ceny.
Hálová venku nabídla, že jí odemkne klubovnu, až se domluví předání. Marcela poděkovala. Na společnou cestu se nezeptala.
Kolo si převzala později v pátek. Beran ho vyvedl přede dveře a požádal ji, aby chvíli počkala. Chtěl zavolat známého, který fotil pro obecní zpravodaj.
„Udělali bychom předání. Aspoň budou lidi vědět, že jste cenu dostala.“
„Převzetí vám podepíšu,“ řekla Marcela. „Fotit se nebudu.“
Podepsala list, upravila si sedlo a vyzkoušela brzdy. Z klubovny se ozývaly příbory; uvnitř chystali další setkání. Beran se vrátil otevřenými dveřmi. Marcela si přehodila kabelku přes rameno, aby jí nepřekážela v řídítkách, a vedla kolo k silnici.
