Článek
Na soupisu byly vedle názvů obrazů tři červené tečky. Eva je tam udělala sama, když jí z galerie zavolali, že se prodal i poslední z nich. Tehdy matce poslala fotografii a přidala tři vykřičníky. Teď soudkyně Lucie položila list doprostřed stolu.
„Peníze z galerie vám přišly?“
„Ano. To přece celou dobu říkám.“
„A matce jste neposlala nic.“
„Protože ty obrazy už byly moje.“
Hana se otočila. „Kdyby byly tvoje, tak pod nimi snad visí tvoje jméno.“
Eva se nadechla, ale Lucie ji předešla. „Autorství obrazu a jeho vlastnictví nejsou totéž. Zůstaňme u toho, na čem jste se dohodly.“
To Evu trochu uklidnilo. Vytáhla vytištěnou konverzaci a ukázala na krátký odstavec.
„Tady. Vezmi prosím ty tři hotové. Za všechno to běhání se pak vyrovnáme. To napsala ona.“
„A kde je tam, že ti dávám obrazy?“ zeptala se Hana.
„Tak co jsi mi chtěla dát?“
„Chtěla jsem tě pozvat na večeři. A koupila jsem ti ty barvy.“
Eva ucítila horko v obličeji. Sadu akvarelů matce vrátila ještě zabalenou. Sama nemalovala už od školy. Tři měsíce po večerech fotila matčina plátna, upravovala seznamy a přemlouvala ji, aby konečně zavolala do galerie. Na vernisáži Hana někomu vysvětlovala, že dcera jen trochu pomáhá.
„Trochu,“ řekla Eva nahlas.
Lucie zvedla oči. „Prosím?“
„Máma všude říká, že jsem trochu pomohla. Bez toho by ty obrazy dodnes stály u ní za skříní.“
„Teď potřebujeme zjistit, co jste si za tu pomoc dohodly. Přečteme i okolní zprávy.“
Eva předložila celé vlákno, aby matka nemohla tvrdit, že něco vystřihla. Soudkyně četla její dotaz, zda má z rámařství vyzvednout všech šest obrazů. Hana odpovídala, že tři ještě nejsou hotové. Pak následovala věta o vyrovnání a další zpráva: Peníze za rámy si nech z toho, co prodáš.
„Ty tři hotové se potom prodaly,“ doplnila Eva. „Zbylé se vrátily mámě.“
„Jak jste na zprávu o vyrovnání odpověděla?“
„Napsala jsem dobře.“
„Mluvily jste potom o konkrétní odměně?“
Eva přejela očima spodní část stránky. „Ne. Myslela jsem, že když se prodají tyhle tři, nechá mi je. Tedy peníze za ně.“
„To jste si myslela od začátku?“
„Čekala jsem, co nabídne.“
Hana se krátce zasmála. Evu ten zvuk zasáhl víc než její předchozí slova.
„Paní Hano, dcera vám popisuje několik měsíců práce,“ řekla Lucie. „Můžete s ní nesouhlasit, ale nechte ji odpovědět.“
Matka sklopila oči. Eva povolila sevření propisky.
Soudkyně vzala další listinu, e-mail do galerie. Eva poznala vlastní podpis s telefonním číslem. Psala ho v práci o přestávce, pět dní před zahájením výstavy. Většinu příprav už tehdy měla za sebou.
„Tento e-mail následoval po té konverzaci,“ řekla Lucie. „Píšete: Prodávající je moje maminka Hana Burešová. Vyúčtování prosím pošlete mně, maminka přílohy v telefonu špatně otevírá. Platbu můžete poslat na můj účet, s mámou se vyrovnám.“
Eva věděla, že tam ta věta je. Doma si především opakovala, co matce zařídila a kolik večerů jí věnovala. Teď zněl její e-mail jako obyčejný pracovní pokyn.
„V galerii znali mámu. Nechtěla jsem měnit údaje.“
„Účet jste ale uvedla svůj. Co jste mínila tím vyrovnáním?“
„Že odečtu rámy.“
„A zbytek?“
Eva se podívala na matku. „Doufala jsem, že mi něco nechá.“
„Něco, nebo celou částku?“
Eva sevřela rty. Když přišlo vyúčtování, začala si prohlížet nabídky krátkých pobytů. Chtěla si vybrat víkend, během kterého nebude nikomu vysvětlovat, jak se přikládá fotografie k e-mailu. Ještě nic neobjednala, ale už věděla, kam by jela.
„Když přišly peníze, zavolala mi,“ řekla. „Ani se nezeptala na moje výdaje. Jen jestli už to konečně dorazilo a ať jí to pošlu. Tak jsem jí připomněla tu zprávu.“
„A řekla jste jí, že si necháte všechno?“
„Že ty tři beru jako odměnu.“
„Já jí řekla, že nic takového domluvené nebylo,“ vložila se Hana. „A ona mi pak začala tvrdit, že jsem jí je dala.“
Eva zírala na červené tečky. Po tom telefonátu matce napsala, že si dar nemůže vzít zpátky. Stejnou větu pak opakovala sestře i v odpovědi na žalobu. Zpočátku v ní slyšela hlavně odpor proti další samozřejmé prosbě. Teď měla vysvětlit, kdy se z očekávání stala dohoda.
„Chtěla jsem, aby uznala, že jsem to nedělala jen tak.“
Matka se k ní naklonila. „Vždyť jsi mi to nabídla.“
„Protože ty o nic nepožádáš. Jenom potom voláš, že něco nejde.“
„A řekla jsi někdy, že chceš zaplatit?“
„Ty jsi zase napsala, že se vyrovnáme. A pak jsi mi koupila barvičky.“
Lucie je nechala domluvit. Potom se vrátila k vyúčtování galerie. Po odečtení její provize zbývalo čtyřiadvacet tisíc. Stejná částka přišla na Evin účet. Doklad z rámařství uváděl tři prodané obrazy a cenu tři tisíce šest set korun; Eva ji zaplatila ze svého. Rámování dalších tří kusů si Hana hradila sama.
„Souhlasíte, že dcera měla těchto třicet šest set odečíst?“ obrátila se Lucie na matku.
„Ano.“
„Proč tedy požadujete celých čtyřiadvacet tisíc?“
„Protože mi neposlala ani korunu. Kdyby to vyřídila normálně, tak bych přece rámy neřešila.“
„Dohoda o jejich úhradě ale platila i potom, co jste se pohádaly.“
Hana přikývla. Eva čekala, že ještě něco dodá. Matka jen položila účtenku zpátky na stůl.
Když Lucie vyhlašovala rozhodnutí, Eva se soustředila na částku: dvacet tisíc čtyři sta korun. V této výši měla matce zaplatit, zbývající požadavek soud zamítl. Soudkyně v odůvodnění spojila zprávy s pozdějším zadáním galerii a výpověďmi obou žen. Obrazy byly předané k prodeji pro Hanu, s odečtením doložených nákladů na rámy. Příslib vyrovnání za pomoc se nestal dohodou, že Eva získá všechny tři obrazy nebo celou tržbu.
Eva se už nehádala. Při ukládání papírů narovnala roh e-mailu, který se jí zachytil o desky.
Na chodbě slíbila, že peníze pošle. Hana přikývla a zeptala se, jestli má fotografie obrazů také bez cenovek. Z knihovny se prý ptali na menší výstavu.
„Pošlu ti i ty fotky.“
„A mohla bys jim napsat? Já nevím, jak velké je chtějí.“
Eva zavřela kabelku. „To už si musíš domluvit sama.“
Matka stála blízko ní v rozepnutém kabátě. Eva věděla, jak snadno by mohla ustoupit: vytáhnout telefon, zjistit adresu knihovny, napsat dvě věty. Ruce nechala na kabelce.
Večer odeslala peníze a odkaz na složku s fotografiemi. Když matka zavolala, čekala otázku, jak soubory stáhnout. Hana ale chtěla vědět, co Eva na vernisáži vyprávěla ženě, která koupila obraz kuchyňského okna.
„Že jsi ho malovala u mě, když jsem měla zlomenou nohu. A že na té židli pod oknem jsi každý den čekala, než se vypravím z koupelny.“
„Já myslela, že se jí líbily ty květiny.“
„Líbily. Ale ptala se i na tu prázdnou židli.“
Hana chvíli mlčela. Eva slyšela, jak u telefonu něco posunula.
„Tys jí o tom řekla?“
„Ptala se mě na obraz, mami.“
Eva jí dopověděla rozhovor s kupující. O knihovně už ten večer nemluvily.
