Článek
„Tak ať ti přispívá ten, komu každý večer vaříš,“ řekla Pavla.
Věra se k ní otočila. „Komu podle tebe vařím?“
„Davidovi. Nebo už zase nemá práci?“
Soudkyně Lucie je přerušila. „O příjmech vašeho bratra dnes budeme mluvit také. Nejdřív si ale ujasníme, kdo v bytě skutečně žije.“
Pavla měla před sebou rozpočet, který připravovala dvě hodiny. Matka seděla vedle advokáta s kabelkou na klíně. Při poslední hádce tvrdila, že dcera nikdy nemusela počítat každou korunu. Pavla právě přivezla nákup za víc než tisíc a čekala alespoň otázku, jestli jí máma něco vrátí.
„Paní Věro,“ pokračovala Lucie, „vycházíte pořád ze stejného rozpočtu, který jste předložila?“
„Ano. Všechno zdražilo. Nájem, jídlo. A ona má slušnou práci.“
„Já mám taky dítě,“ ozvala se Pavla.
„To v podkladech je. Stejně jako vaše příjmy a náklady,“ odpověděla soudkyně.
Pavla si srovnala přílohy, které jí přišly ze soudu. Matčiny výpisy prohlédla, u bratrovy nájemní smlouvy se zastavila jen na okamžik. Podepsat smlouvu mohl. To ještě neznamenalo, že se u mámy přestal stravovat a nechávat si prát.
Pokoj po synovi
Věra sundala kabelku z kolen. Pavla měla novou halenku, nebo ji alespoň Věra ještě neviděla. Sama přišla v kabátě s povolenou podšívkou. Nechtěla ho ukazovat jako důkaz chudoby, a přesto ji rozčilovalo, že si toho nikdo nevšiml.
„Syn se odstěhoval v květnu,“ odpověděla na další otázku. „Od té doby tam bydlím sama.“
„Vždyť jsem ho tam v červenci viděla,“ namítla Pavla.
„Přijel mi vyměnit hadici u pračky.“
„V teplákách? A boty měl v předsíni.“
Lucie se podívala na Pavlu. „Opravoval pračku uvnitř, nebo z chodby?“
Dcera zmlkla. Věra si vybavila její červencovou návštěvu. Přinesla jahody, postavila je do dřezu a odmítla oběd. Věra za ní zavolala, že snad může chvíli posedět. Pavla se ani nevrátila ode dveří.
„Kdy jste dceru požádala o pravidelnou pomoc?“ zeptala se soudkyně.
„V červnu. Nejdřív o dva tisíce. Jenže pak přišlo nové vyúčtování.“
„A vysvětlila jste jí, že syn už nepřispívá na domácnost, protože se odstěhoval?“
„Řekla jsem, že už to sama neutáhnu.“
„Já myslela, že zase všechno platí za něj,“ ozvala se Pavla.
Věra si pamatovala červnový telefonát. Seděla na kraji pohovky v obýváku, na které dřív spával David. U kuchyňského stolu měla upomínku na zálohu. Nechtěla vysvětlovat, že po jeho odchodu přestaly chodit peníze. Tušila, co by dcera odpověděla: že jí to říkala.
„Přece poznala, že potřebuju,“ řekla teď.
„Potřebu jsem poznala. Důvod ne.“
Lucie procházela výpisy. Davidovy pravidelné příspěvky končily na jaře. Mezi pozdějšími odchozími platbami nebyly převody synovi, které Pavla předpokládala.
„Hotově mu ale dát mohla,“ namítla dcera.
„Máte pro tvrzení, že mu peníze skutečně dává, nějaký konkrétní podklad?“
Pavla neodpovídala. Věra se podívala na advokáta, ale ten si pouze něco poznamenal. Chtěla, aby dceři někdo řekl, že takhle se o matce nemluví.
„Dcera vám před žalobou něco pravidelně posílala?“ pokračovala soudkyně.
„Ne. Občas nakoupila.“
„Občas?“ Pavla se naklonila nad stůl. „Když ses ozvala, přijela jsem.“
Věra už chtěla připomenout Davida a jeho opravy. Místo toho sevřela ucha kabelky a nechala dceru domluvit.
Dva nájmy
Když David vstoupil do síně, Pavla si všimla košile a oholené tváře. Po poučení řekl, že od května bydlí s partnerkou. Nájemní smlouvu i doklady o příjmu předložil na vyžádání soudu. Kopie ležely v Pavliných deskách, ale teprve teď ho slyšela popsat vlastní domácnost.
„U matky tedy nebydlíte?“
„Ne. Mám tam ve skříni zimní věci a nářadí.“
„A klíče,“ dodala Pavla.
„Ty je máš taky.“
Přestala otáčet propiskou. Klíč si nechala po otcově smrti. U bratra jí připadal jako doklad, že od matky vlastně nikdy neodešel. U sebe o něm takhle nepřemýšlela.
David popsal, kolik posílal v době společného bydlení. Před odchodem oznámil, že příspěvek skončí. Matka řekla, že si nějak poradí.
„Proč jí nepomáháš teď?“ zeptala se Pavla.
„Platím vlastní bydlení a na děti.“
„Já taky.“
„Tak jsem snad neřekl, že máš všechno platit ty.“
Lucie jejich výměnu zastavila. Davidův průměrný čistý příjem za předložené měsíce činil devětadvacet tisíc. Na dvě nezletilé děti posílal osm tisíc šest set, svůj podíl nájmu a záloh doložil devíti tisíci. Doprava do práce a ostatní běžné potřeby mu braly většinu zbytku.
„Partnerka vaše výdaje hradí?“ zeptala se soudkyně.
„Svoje. Bydlení dělíme napůl. To, co jsem uvedl, je moje část.“
Pavla bratrovy náklady po rozvodu neznala. Znala matčino vysvětlení, proč potřebuje ohled, a podle něj si doplnila všechno ostatní.
„Jak často u matky jíte?“ pokračovala Lucie.
„Jednou za dva tři týdny. Když něco opravuju nebo vezu těžší nákup.“
„A pravidelnou částku jí neposíláte?“
„Ne. Koupím, co potřebuje. Ale o těch zálohách jsem nevěděl.“
„Já ti je posílala,“ ozvala se Věra.
David se zarazil. „Mně jsi napsala, že je to vyřízené.“
Pavla se podívala na matku. Věra uměla oznámit, že je všechno vyřízené, a potom připomínat, že na to zůstala sama. Tentokrát ale Pavla viděla i druhou stranu: sama dostala podklady a odbyla je jednou rozhněvanou zprávou.
David po výslechu odešel na chodbu. Pavla si našla matčinu fotografii vyúčtování. Druhý snímek tehdy v telefonu neotevřela. Odpověděla jen, že za takový byt by měli platit dva.
Co chybí do konce měsíce
Věra čekala další otázku o Davidovi, ale soudkyně už rozebírala její vlastní potřeby. Důchod a přiznaná podpora na bydlení dávaly dohromady osmnáct tisíc čtyři sta korun. Nájem, zálohy a elektřina činily třináct tisíc tři sta.
Další položky Lucie nenechala v jednom součtu. Věra podle účtenek a výpisů vysvětlovala jídlo kolem čtyř a půl tisíce, doplatky za léky, hygienu, telefon a dopravu. Připočetla rozpočítané výdaje na oblečení a potřeby domácnosti. Celkem vycházelo přibližně jednadvacet tisíc čtyři sta měsíčně. Nebyl v tom synův telefon ani jeho splátky.
„Z podkladů tedy vychází rozdíl kolem tří tisíc,“ shrnula Lucie. „Proč požadujete čtyři a půl?“
„Abych měla něco stranou. Když přijde další nedoplatek, nemůžu znovu začínat od nuly.“
„Tu část vedete zvlášť?“
Věra ukázala na poslední řádek. Bála se, že vypadá jako někdo, kdo si chce na dceři vydělat. Přitom jen nechtěla znovu sedět před upomínkou a přemýšlet, kterému dítěti zavolat.
„Zvažovala jste levnější bydlení?“
„Ptala jsem se na dva byty. Jeden byl ve třetím patře bez výtahu. S koleny se sotva dostanu do prvního, když nejede výtah u nás. Druhý vycházel se zálohami jen o pár stovek levněji.“
Předložila i nabídky. Současný byt měl malou ložnici přístupnou z obýváku, kde dřív spával David. Nebyl tam samostatný pokoj, který by mohla nabídnout podnájemníkovi.
„Já tě přece nenutím vystěhovat se,“ řekla Pavla.
„Psala jsi, že žiju nad poměry.“
Dcera zůstala skloněná nad papíry. Věra by chtěla slyšet omluvu, ale soudkyně už otevřela Pavlin rozpočet.
Její čistý výdělek vycházel v průměru na devětatřicet tisíc. Příspěvek otce jedenáctileté dcery činil dalších pět tisíc. Z těchto peněz platila patnáct a půl tisíce za bydlení. Ostatní doložené náklady domácnosti se pohybovaly kolem dvaceti tisíc: jídlo pro dvě osoby, doprava, potřeby dítěte a běžné výdaje. Lucie oddělila pravidelnou mzdu od odměn, které nechodily každý měsíc.
Věra si připomněla, že příspěvek bývalého manžela je určený na vnučku. Když odhadovala, kolik dcera může postrádat, dívala se jen na částku, která jí přicházela na účet.
Pavla při vysvětlování výdajů pro sebe zrychlila. „To oblečení nekupuju každý měsíc. Tady je to rozpočítané.“
„Nemusíte se omlouvat za to, že si koupíte boty,“ zastavila ji Lucie. „Potřebujeme obraz vašich možností. Ne důkaz, že nic nepotřebujete.“
Věra sklopila oči ke kabátu. Podšívka byla pořád povolená. Jen už jí nepřipadalo, že právě ona má rozhodnout celý spor.
„Dva tisíce bych zvládla,“ řekla Pavla. „Ale nechci každý měsíc poslouchat, že to není dost. A nechci, aby se za to čekalo, že budu v neděli sedět u oběda.“
„Vždyť já jsem tě chtěla vidět.“
„Tak proč jsi mi vždycky připomněla, co veze David a co já?“
„Protože on přišel.“
„Já jsem taky chodila. Jenom jsem u toho nakoupila, převlékla ti postel a odjela pro malou.“
Věra měla na jazyku, že to přece dělala ráda. Zarazila se. Dcera mluvila k soudkyni, jako by tam matka nebyla.
Lucie se vrátila k nároku. Matčiny prostředky na doložené běžné potřeby nestačily. Pavla měla i při zohlednění své domácnosti větší prostor pomoci než David, jeho možnosti ale nebyly nulové. Soudkyně nechala obě ženy uzavřít vyjádření. Věra na požadované částce trvala.
Soud Pavle uložil přispívat dvěma tisíci měsíčně. Ve zbytku Věřinu žádost zamítl. V odůvodnění Lucie spojila matčin schodek s doloženými možnostmi obou dětí. Pavlin příspěvek měl pokrýt větší část chybějících peněz. Zohledňoval její příjem, péči o nezletilou dceru i náklady domácnosti; nevycházel pouze z její nabídky. Nebyl důvod přenést celý nedostatek a požadovanou rezervu jen na ni. O konkrétní povinnosti Davida tímto rozsudkem nerozhodovala.
Věra poslouchala a počítala. Dva tisíce nezaplnily celou mezeru. Přesto s nimi mohla počítat předem. Pavla si srovnala listy, na kterých ještě ráno chtěla dokázat, že živit bratra nebude.
Na chodbě čekal David. Věra mu řekla částku a dodala, že si s ním potřebuje sednout nad měsíčními náklady. Syn přikývl. Pavla si zapnula kabát.
„Nechám vás.“
Matka ji oslovila před schody. „V neděli budu dělat kuře. Nemusela bys nic vozit.“
Pavla se zastavila. Věřila, že tentokrát je nabídka míněná právě tak. Přesto si vybavila neděle, kdy po cestě domů přemýšlela, co zase měla říct jinak.
„Tenhle týden nepřijdeme.“
Věra přikývla. Nezeptala se proč.
Pavla začala peníze posílat. V neděli odjela s dcerou do bazénu, jak jí před měsícem slíbila. Při převlékání ji napadlo, zda máma opravdu upekla celé kuře. Telefon nechala ve skříňce a šla do vody.
Věra ten den koupila jen dvě stehna. Jedno snědla, druhé uložila na pondělí. Potom přinesla do obýváku úzký skládací sušák. Před Davidovou pohovkou už nemusela nechávat průchod volný. Rozložila ho u okna a začala věšet prádlo.
