Článek
„Kdyby mi řekla, co je ten pes zač, vůbec ho nevezmu.“
Alena se otočila tak prudce, až jí z opěradla sklouzla kabelka.
„Ona má jméno. A řekla jsem vám to.“
„Prosím, kabelku zvedněte a oba se obraťte ke mně,“ přerušila je soudkyně Lucie. Počkala, až Alena znovu usedne. „Fena se našla. Dnes rozhodujeme o penězích vynaložených na její hledání a o vašem dalším požadavku. Nejdřív potřebujeme vědět, proč utekla.“
Filip si přitáhl židli ke stolu. Bylo mu třicet dva, na venčení psů měl živnost a podle vlastních slov se mu za tři roky nic podobného nestalo. Alena pracovala na směny v distribučním skladu. Dvakrát týdně potřebovala, aby někdo vyzvedl její fenu z bytu a na hodinu ji vzal ven. Filipa doporučila sousedka.
První čtyři vycházky proběhly dobře. Z páté se vrátil sám.
Alena žádala devět tisíc osm set čtyřicet korun za hledání a dalších patnáct tisíc za pět dní, během kterých téměř nespala. Jednotlivé položky měla rozepsané na listu, který už na přehybech změkl. Doklady k pátrání ležely v průhledných deskách zvlášť.
„Já vím, že těch dalších patnáct tisíc není účet za nějakou službu,“ řekla. „Ale on mi pak napsal, že se přece nic nestalo. Protože už je doma.“
Filip se nadechl.
„K tomu se dostanete,“ řekla Lucie. „Nejdřív nám popište vycházku.“
Vyzvedl Báru v půl druhé. Kříženka s rezavými ušima ho už vítala, nechala si připnout vodítko a dole před domem čekala, než zamkne. Šli podél potoka směrem ke sportovnímu areálu. Tam ji pustil.
„V uzavřeném výběhu,“ dodal rychle.
„A kudy z něj odešla?“
„Byl tam cyklista. Nějak se lekla, otočila se a proběhla kolem něj. Já za ní hned běžel.“
Lucie zvedla oči od poznámek.
„Kolem cyklisty rozumím. Ptala jsem se, kudy odešla z uzavřeného výběhu.“
Filip si uhladil rukáv mikiny. „V tom místě asi nebylo úplně zajištěné hrazení.“
Co věděl předem
Alena si toho telefonátu pamatovala víc než zbytku odpoledne. Filip nejprve řekl, že se Bára zaběhla, ale je pořád poblíž. Když se zeptala, jak se mohla zaběhnout na vodítku, chvíli neodpovídal.
„Já si pak musela najít někoho na směnu. Nemůžu jen tak odejít od rozdělané expedice. Volala jsem mistrové a vůbec jsem jí nedokázala vysvětlit, co potřebuju.“
„A když jste přijela?“ zeptala se Lucie.
„Stál u parkoviště. Vodítko měl v kapse. Pořád mi opakoval, že na zavolání předtím chodila.“
Filip přikývl, jako by právě tahle část svědčila pro něj.
„Ano. Čtyřikrát byla úplně v pohodě. Někteří majitelé píšou strašné věci, a pak zjistíte, že se pes chová normálně.“
„Co vám paní Alena napsala?“
„Že je opatrnější.“
„Mám to přečíst?“ zeptala se Alena.
Soudkyně před sebou měla vytištěnou zprávu, kterou už obě strany dostaly. Pocházela z neděle před prvním venčením. Alena v ní popsala, kde nechává ručník na tlapky a sáčky, kolik může Bára dostat pamlsků a že se venku bojí cyklistů. Poslední dva řádky byly oddělené prázdnou mezerou: Nepouštět z vodítka, ani ve výběhu. Když se lekne, utíká a na jméno nereaguje.
Pod zprávou byla Filipova odpověď: Jasně, pokyny mám. V úterý ve třináct třicet.
„To jste psal vy?“ zeptala se Lucie.
„To nepopírám. Ale při osobním předání to takhle dramaticky neříkala.“
„Jak dramaticky vám to měla říct?“
Filip se podíval na list před soudkyní. Pak řekl tišeji, že ho ta věta o nereagování na jméno zarazila až zpětně. Předtím chodili na delším vodítku, Bára se k němu od čichání vracela pro pamlsek a u lavičky mu položila hlavu na koleno. Neviděl důvod myslet si, že by ho v neznámém prostředí opustila.
„Měl jsem pocit, že už mi věří.“
„To je možné,“ řekla Alena. „Já vám věřila taky.“
Tentokrát se na ni nepodíval.
Lucie se zeptala, proč tedy vodítko odepnul. Filip mluvil o pohybu, který pes potřebuje, a o tom, že chtěl Báře dopřát víc než jen procházku po cestě.
„Paní si objednala hodinu venčení podle předaných pokynů. Nabízel jste jí předem nějakou změnu?“
„Ne. Ale nebylo to někde u silnice. Vybral jsem místo, kde jsme byli sami.“
„Před chvílí jste řekl, že bylo uzavřené.“
„Proto jsem si dovolil ji pustit. Kdybych věděl, že tam může takhle zmizet, neudělám to.“
Lucie si přitáhla fotografie založené ve spise.
„Dobře. Podívejme se tedy na to místo.“
Dvě místa vedle sebe
Správce sportovního areálu přišel v tmavém svetru, z jehož rukávu vyčníval pásek pracovních hodinek. Jmenoval se Havel a Filipa poznával od vidění. Hlídači psů kolem jeho kanceláře procházeli denně.
Na stole ležely fotografie dvou zelených ploch. Na první stál nízký domek na nářadí a za ním bylo vidět pletivo. Na druhé vedla přes trávu vyšlapaná cesta k potoku. V rohu záběru se zvedal stejný domek, jen z opačné strany.
„Tady je psí výběh,“ ukázal Havel na první snímek. „Branka od parkoviště, druhá směrem k šatnám. Tady vedle je obecní louka. Tu nesečeme my.“
„Takže oplocená je která část?“
„Ta první. Louka má náš plot podél jedné strany. Na druhé straně jsou keře a pak stezka.“
Filip se předklonil.
„Ty keře jsou skoro neprůchodné.“
Havel pootočil hlavu. „Vždyť tam chodíte.“
„Já říkám pro psa.“
„Pro lidi tam jsou tři vyšlapané průchody. Jeden používají i děti s koly.“
Lucie jim položila další snímek. Filip ho poslal Aleně po druhé vycházce. Bára na něm stála na vodítku ve vysoké trávě a dívala se k malému domku. Pod fotografií tehdy napsal, že objevili klidné místo mimo ostatní psy.
„Kde je tohle?“ zeptala se soudkyně správce.
„Na louce. Za výběhem.“
„A kde jste byl s Bárou při páté vycházce, pane Filipe?“
„Ve stejné části. Já tomu říkám výběh jako celku.“
Lucie položila ukazovák na fotografii s brankou.
„Tady se dá zavřít. Na té druhé fotografii ne. To označení nám nestačí.“
Ve spise byla i mapa trasy, kterou Filip po útěku poslal skupině pomáhající s hledáním. Sám do ní zakreslil místo odepnutí vodítka a směr, kterým Bára běžela. Značka ležela u cesty přes louku. Správce ji porovnal s fotografiemi a ukázal průchod k cyklostezce.
„Tady žádná branka nikdy nebyla,“ řekl.
Alena se dívala na červený kroužek v mapě. O tom místě věděla od prvního večera, jen si pod slovem výběh představovala to, co jí Filip opakovaně říkal: plot, branku, nějakou poruchu, kterou nemohl předvídat. Když přijela, šli už rovnou za potok, kde prý Báru naposledy zahlédl.
„Vy jste mi řekl, že někdo nechal otevřeno.“
„Byla jste úplně mimo. Snažil jsem se vás uklidnit.“
„Tak jste mi řekl něco jiného?“
Filip se podíval na správce a pak zpátky na Alenu.
„Já nevěděl, jak vám to podat.“
Lucie odsunula mapu, aby na ni viděli oba.
„Pro hledání psa je rozdíl, jestli vyběhl brankou, nebo průchodem v keřích. Paní potřebovala přesné místo.“
Filip se opřel. Přestal si upravovat rukávy.
„Byl jsem přesvědčený, že ta louka je bezpečná. Tohle jsem odhadl špatně.“ Chvíli mlčel. „Ale to ještě neznamená, že mám zaplatit všechno, co si potom objednala. Hlavně ty noční výjezdy. Druhý večer už přece věděli, kde hledat.“
Alena otevřela průhledné desky.
„Věděli jsme, kde ji někdo možná viděl. Neměli jsme ji doma.“
Účtenky za pět dní
První večer Alena chodila mezi potokem a garážemi. Bára nevyběhla ani na její hlas. Jednou zahlédla rezavý hřbet za opuštěnou zahradou, zavolala a fena zmizela mezi náletovými stromy.
„To už jsem brečela. A pak jsem začala volat lidem, co s hledáním pomáhají. Já měla pocit, že ji tím voláním akorát ženu dál.“
Filip hledal s ní. Druhý večer přišel znovu. Tehdy také ztratil její původní vodítko, které měl od útěku u sebe. Když se ho na ně později ptala, odpověděl, že mu nejspíš vypadlo někde v zahradách.
„To vám nahradím,“ řekl teď od svého stolu.
Alena jen přikývla. Vodítko mezi peněžní nároky nezahrnula, chtěla za ně jiné.
Zástupkyně pátrací skupiny, kterou soud rovněž vyslechl, popsala dvě noční výpravy s termokamerou a rozmístění dvou pronajatých fotopastí. Při výpovědi nepoužívala velká slova. Vždy uvedla den, místo a co se podařilo zjistit. První placený výjezd proběhl druhou noc po útěku, další třetí. Fenu našli pátého dne ráno.
Za obě noční výpravy Alena zaplatila celkem sedm tisíc dvě stě korun. Pronájem fotopastí na dobu hledání stál osmnáct set. Tisk letáků osm set čtyřicet.
Filip namítal, že dobrovolníci běžně pomáhají zadarmo a Alena podle něj objednávala techniku bez rozmyslu.
„Někteří pomáhali zadarmo,“ řekla žena. „Tady se platilo za objednané výjezdy s vybavením a za pronájem. Paní měla ceny předem.“
„Já tam taky byl. Dva večery.“
„To vám nikdo nebere,“ odpověděla Alena. „Jenže třetí den jste mi napsal, že máte další psy.“
„Mám práci. Nemohl jsem všechno zrušit.“
„Já měla taky práci.“
Lucie je zastavila dřív, než se oba rozmluvili současně. Zajímalo ji, které výdaje vznikly při hledání, jak byly doložené a k čemu jednotlivé kroky sloužily. U fotopastí se zeptala i na zálohu. Ta byla vratná a Alena ji do požadované částky nezahrnula. U tisku odpovídal doklad počtu letáků, které svědkyně viděla rozdělovat pomocníkům.
„Vraťme se k druhému výjezdu,“ řekla Lucie. „Pan Filip namítá, že už nebyl potřeba. Co jste věděli po tom prvním?“
Žena ukázala na mapě pás zahrad za sklady. Zachytili tam termokamerou zvíře u plotu, ale nemohli spolehlivě určit, zda je to Bára. Následující odpoledne přišlo z těch míst další pozorování.
„Takže jste tam byli dvakrát,“ řekl Filip. „A pokaždé za plnou cenu.“
„Podruhé jsme prohledali i navazující pozemky. To první zvíře odešlo směrem, kam jsme z cesty neviděli. Neměli jsme jistotu, že se Bára pořád drží u stejné zahrady.“
„Ale našli jste ji tam.“
„Až potom. Při druhém výjezdu jsme také vybrali jiné místo pro jednu fotopast. Čtvrtou noc ji zachytila u zadního vjezdu do zahradnictví.“
Filip přejel dlaní po desce stolu.
„A k čemu tedy byla kamera, když ji nakonec zahlédl zahradník?“
„Zahradník dostal fotografii a věděl, koho má ráno vyhlížet. Uviděl ji za plotem. Zavolal paní a nechal ji přijít zadním vchodem.“
Alena měla v telefonu snímek z toho rána. Nenabízela ho soudu, jen se jí obraz vybavil: Bára ležela vedle kompostu a při zvuku jejího hlasu zvedla hlavu. Alena si sedla do mokré hlíny. Trvalo několik minut, než k ní fena došla. Teprve když ji měla připnutou, dovolila si vstát.
„Těch devět tisíc osm set čtyřicet bych si nikde nevymyslela,“ řekla. „Měla jsem je na pračku. Ta stará nám při ždímání chodí přes koupelnu. Ale v tu chvíli jsem prostě platila, co mohlo pomoct.“
„A patnáct tisíc?“ zeptala se Lucie.
Alena přejela dlaní po svém seznamu.
„Za to čekání. Já nevěděla, jestli někde neleží přejetá. Pořád jsem kontrolovala telefon. Když se našla, pan Filip mi napsal: Hlavně že to dobře dopadlo. A poslal smajlíka.“
Filip sklopil hlavu.
„Nevěděl jsem, co napsat.“
„Stačilo, že to byla vaše chyba.“
„To jsem přece teď řekl.“
„Teď.“
Lucie jim nechala krátké ticho. Potom se Aleny zeptala, zda chce ke svému dalšímu požadavku něco doplnit. Alena zavrtěla hlavou. Chtěla, aby Filip pochopil, že vrácením psa neskončilo všechno, co jí způsobil.
Soudkyně pak shrnula, co bylo pro rozhodnutí doložené. Filip převzal jasné pokyny, přesto Báru odepnul na místě, které nebylo uzavřené. Nebylo prokázáno, že by Alena její plachost tajila. Naopak popsala i konkrétní podnět, kterého se fena bála. Doklady a výpověď svědkyně ukazovaly, co stálo hledání a proč byly jednotlivé výdaje vynaložené. Ani druhý výjezd nebyl pouhým opakováním už dokončené práce.
Když soudkyně vyhlásila rozhodnutí, Alena seděla s rukama položenýma na kolenou. Filip jí měl uhradit devět tisíc osm set čtyřicet korun. Požadavek na dalších patnáct tisíc soud zamítl.
„Náklady potřebné k hledání jste prokázala,“ vysvětlila Lucie směrem k Aleně. „Dalších patnáct tisíc vám soud za popsané obavy a probdělé noci v této věci nepřiznal. Vaše přání, aby pan Filip pochopil jejich závažnost, samo takový nárok neodůvodňuje.“
Alena přikývla až po chvíli. Když si ukládala list do kabelky, přehnula ho tentokrát jinak, aby poslední řádek zůstal uvnitř.
Na chodbě ji Filip požádal, ať počká. Z batohu vytáhl nové černé vodítko, ještě sepnuté papírovým páskem.
„To staré jsem nenašel,“ řekl. „Tohle je stejně dlouhé.“
Alena ho vzala. Filip otevřel ústa, ale žádnou nabídku dalšího venčení neudělal. Ani ona se nezeptala.
Před budovou čekala sousedka s Bárou. Fena stála těsně u její nohy a sledovala přijíždějící dodávku. Když uviděla Alenu, napnula vodítko a rozběhla se těch pár kroků, které jí dovolovalo.
„Jak to šlo?“ zeptala se sousedka.
„Hledání zaplatí.“
Alena schovala nové vodítko do kabelky a převzala to, na kterém Bára přišla. Ověřila prsty, že karabina drží. Zrovna kolem projel muž na kole; fena ucouvla a opřela se jí bokem o lýtko.
Alena počkala, než kolo zmizí za rohem. Pak vykročily k zastávce.
