Článek
Alena opřela kolečko o branku a sáhla na petlici. Visel na ní nový zámek. Za plaňkami ležely rozházené sazenice a v hlíně zůstala stopa od pneumatiky. Tu tam udělala ona předešlého večera, když vezla kompost. Doufala, že si Viktor nevšimne.
Teď vyšel z domu s hrnkem.
„Klíč mi dáte kdy?“ zeptala se.
„Až přestanete jezdit přes moje kytky.“
„Já se potřebuju dostat na vlastní zahradu.“
„Přes můj dvůr.“
O pár měsíců později seděla Alena před soudkyní Lucií. Zahrada mezitím zarostla. Dvakrát ji obešla přes louku, ale odtamtud musela přelézt plot. Žádala, aby jí Viktor přestal bránit v průchodu přes dvůr a zamčenou brankou jí přístup neznemožňoval.
„Předchozí majitel ji tam pouštěl,“ řekl Viktor. „Já jsem jí nic takového neslíbil.“
Alena předložila listinu s přiloženým plánem. Vedle ní položila aktuální výpis, v němž bylo právo průchodu zapsané u sousedova pozemku. Kopie měli oba před jednáním k dispozici.
„Slib pana žalovaného tu tedy není to jediné, z čeho vycházíme,“ řekla Lucie. „Popište nám ale přesně, kudy jste chodila.“
Alena ukázala do plánu. Od vstupní branky šikmo přes dvůr k brance své zahrady. Bylo to pár kroků. Tak chodil i pan Havel, když jí pomáhal odnášet bedýnky.
Lucie přisunula plán blíž. „A ten vyznačený pás?“
Vedl podél boční zdi domu a potom zatáčel k zahradě. Alena to věděla. Jen si nepředstavovala, že bude muset rozdíl mezi dvěma čarami někomu vysvětlovat.
„Dřív tu nebyl záhon. Pan Havel tam měl jen trávu.“
„Ptám se, kterou trasu určuje listina.“
„Podél domu.“
Viktor vytáhl fotografii přejetých sazenic. „Já si to tady osázím a ona mi řekne, že tudy jezdila vždycky.“
„Bylo už šero,“ namítla Alena. „Neviděla jsem, kam až jste je dal.“
Věděla však, že se záhonem počítala. Přitáhla kolečko blíž k sobě, aby se vyhnula kraji, ale nechtěla zajíždět až ke zdi. Zkratka jí připadala pořád ještě její.
„Rozporujete, že jste sazenice poškodila?“ zeptala se Lucie.
„Ne.“
Po odpovědi se Alena zarazila. Čekala, že Viktor hned začne vypočítávat škodu. Místo toho posunul fotografii k soudkyni a přejel dlaní po stole, jako by z něj stíral hlínu.
„Náhradu za ně v tomto řízení požadujete?“ zeptala se ho Lucie.
„Ne. Chci, aby mi tam přestala chodit.“
„Přes záhon, nebo přes celý pozemek?“
„Přes dvůr. Je můj.“
Soudkyně nechala oba popsat dnešní uspořádání. Podél zdi zůstával volný pás široký metr dvacet, jak jej vymezovala listina. Nebyly tam schody ani uskladněné věci. Dohoda výslovně počítala i s ručně vedeným zahradním kolečkem. Záhon ležel mimo tuto trasu. Zamčená vstupní branka však uzavřela přístup k oběma cestám.
„Klíč jste paní žalobkyni odmítl dát?“
„Řekl jsem, že přes moje kytky jezdit nebude.“
„A průchod podél domu jste jí umožnil jak?“
Viktor sklopil oči k fotografii. „Nijak.“
Alena se narovnala. Chtěla dodat, že to říká celou dobu, ale vzpomněla si na čáru, kterou před chvílí vedla prstem napříč plánem. Ruku nechala položenou na stole.
Na jejích snímcích pořízených po uzamčení byl vidět zámek i volná cesta za ním. Viktor je nezpochybnil. Potvrdil také, že odmítl její písemnou žádost o zpřístupnění.
Po přestávce soud rozhodl, že má Aleně umožnit průchod vstupní brankou a zdržet se jeho blokování po trase vyznačené v listině. Lucie při vysvětlení vedla prstem po plánu podél domu až k zahradní brance. Právě tento průchod byl předmětem rozhodnutí, nikoli libovolná cesta přes dvůr.
Alena si svou kopii složila tak, aby vyznačený pás zůstal navrchu.
Klíč od vstupní branky dostala následující týden. Viktor jí ho podal přes plot. Zkusila jej a branka se otevřela. Za sebou zaslechla sousedku odnaproti.
„Tak už můžete zase rovnou. Stejně vám to udělal naschvál.“
Alena držela kolečko s prázdnou konví. Před ní vedla známá úhlopříčka, za záhonem viděla svou zahradu.
„Půjdu tudy,“ řekla a zatočila ke zdi.
U rohu musela popojet a srovnat kolečko, aby nezavadila o omítku. Bylo to o dvě zatáčky víc než zkratkou. Když došla na zahradu, postavila konev k lavičce. Na zpáteční cestě už si před rohem najela trochu šikmo. Kolečko projelo, aniž se dotkla zdi.
