Článek
„Kluci vám tatínka vynesou. Jsou zvyklí nosit i těžší věci.“
Iva stála pod schodištěm a dívala se na pana Berana. Přijela domluvit rozmístění stolů. Do červnové svatby zbývaly tři týdny a na dveřích výtahu visel list s datem zahájení výměny.
„Táta není stůl,“ řekla.
Beran se přestal usmívat. „Tak jsem to snad nemyslel.“
Ukázal jí široké schody, odpočívadlo a zábradlí. Nabídl, že zaměstnanci pomohou i s vozíkem. Iva se zeptala, jak by otec během večera sjížděl dolů na přístupnou toaletu. Beran odpověděl, že se přece vždycky někdo najde.
Ještě z parkoviště mu napsala, že za těchto podmínek sál využít nemohou a žádá vrátit zálohu dvacet tisíc korun. Odpověděl jí odkazem na storno podmínky.
Když se na podzim sešli u soudu, měla už Iva svatební fotografie doma. Náhradní oslavu s Markem zaplatili z úspor. Beran peníze nevrátil ani po dalších výzvách a teď opakoval, že rezervaci zrušila sama.
„Sál byl připravený. Kuchyně, obsluha, všechno. Já nemůžu za každého hosta.“
Iva sevřela ruce pod stolem. Měla chuť mu připomenout, že při první prohlídce říkal něco úplně jiného. Soudkyně Lucie ji však předběhla.
„Za každého hosta jistě ne. Teď zjistíme, co jste slíbil této zákaznici.“
„O výtahu jsme mluvili. Ale nezaručoval jsem jí přece, že se nic neporouchá.“
„On se porouchal?“
„Měnil se.“
„To je jiná odpověď.“
Lucie požádala Ivu, aby popsala objednávku. Iva vyndala svou kopii potvrzení rezervace. Na papíře jí zůstala pod palcem mělká rýha.
„Před zálohou jsem mu napsala, že táta používá vozík. Bez přístupu výtahem bychom si vybrali jiné místo.“
Beran se naklonil dopředu. „A já vám ho při prohlídce ukázal. Vyzkoušeli jsme ho spolu.“
„Ano. Proto jsem vám zaplatila.“
„Tehdy fungoval. Pořád jsem doufal, že servis přesuneme.“
Lucie zvedla oči od listiny. „Co jste tedy paní potvrdil pro její svatební termín?“
Přečetla část Ivina e-mailu. Dotaz se týkal konkrétního červnového dne, cesty od parkoviště až do sálu i přístupné toalety v přízemí. Beranova odpověď zněla, že přístup výtahem je zajištěn. Následovalo číslo účtu a žádost o zálohu.
„To byla běžná odpověď,“ namítl Beran. „Posílám takových deset týdně.“
Iva se na něj podívala. Celou dobu si jeho zprávu vybavovala jako osobní ujištění. Představovala si, jak si její dotaz přečetl, zkontroloval termín a teprve potom odpověděl.
„Pro mě běžná nebyla,“ řekla.
Beran si upravil manžetu. „Vy jste ale nakonec chtěla menší svatbu. To jste mi sama řekla do telefonu.“
„Protože jinde už nebylo místo pro čtyřicet lidí.“
„Já u toho hledání nebyl.“
„Tak nemůžete říkat, proč jsem hledala.“
Lucie je zastavila. „Vrátíme se k výtahu. Kdy jste se dozvěděl termín výměny?“
Beran chvíli hleděl do svých podkladů. Tvrdil, že servis harmonogram měnil a on ještě doufal v posunutí prací. Výměnu objednával dlouho dopředu, protože původní zařízení často stálo.
Ve spise byla i korespondence se servisní firmou, kterou předložil k vysvětlení odstávky. Lucie otevřela příslušnou stránku. Potvrzení přišlo Beranovi devět dní předtím, než Ivě poslal platební údaje. Uvádělo tři týdny, po které měl být výtah mimo provoz. Svatební sobota připadala doprostřed tohoto období.
Iva ta data znala. Přesto se jí znovu stáhl žaludek.
„Žádal jste potom o přesunutí?“ zeptala se Lucie.
„Telefonicky jsem se ptal, jestli by to nešlo.“
„S jakým výsledkem?“
„Neměli jinou kapacitu.“
„Takže změna termínu dohodnutá nebyla?“
„Nebyla.“
„A paní žalobkyni jste to oznámil kdy?“
Beran si přejel dlaní po ústech. „Chtěl jsem mít řešení.“
„Dozvěděla jsem se to až na místě,“ řekla Iva. „Kdybych nepřijela kvůli stolům, nevím kdy.“
„Řekl bych vám to. A řešení jsem měl. Dva lidi navíc bych vám neúčtoval.“
Iva cítila, jak se jí do obličeje hrne horko. „Táta se nemůže sám postavit. Nechce, aby ho cizí chlapi nosili před hosty do patra a zase dolů.“
„Já mu přece chtěl pomoct.“
Lucie položila listinu na stůl. „Nabídl jste pomoc po schodech. Paní si ale objednala sál s přístupem výtahem. Na tom se shodneme?“
Beran už neodpověděl tak rychle. Nakonec řekl, že výtah součástí nabídky byl, jen podle něj neměl rozhodovat o celé oslavě.
Iva přestala mačkat okraj papíru. Právě tohle se mu pokoušela vysvětlit od chvíle, kdy spolu stáli pod schody.
Lucie rozhodla, že jí musí zálohu vrátit. Stručně vysvětlila, že přístup výtahem nebyl dodatečný požadavek. Iva na něm rezervaci výslovně podmínila a Beran ho potvrdil, přestože už věděl, že plánovaná odstávka zahrnuje i svatební den. Nabízené vynášení tuto podmínku nenahrazovalo.
Když peníze později přišly, Iva si otevřela bankovní přehled a zkontrolovala částku. Dvacet tisíc bylo zpátky. Původní oslavu pro čtyřicet lidí už z toho ale neudělá.
Vzpomněla si na návštěvu u otce několik dní před svatbou. Náhradní restaurace měla jen malý salonek v přízemí. S Markem tehdy zkrátili seznam hostů a několika přátelům slíbili společný večer později.
Otec měl na klíně původní pozvánku.
„Kvůli mně jste to museli celé předělat,“ řekl.
Iva si přisunula židli. „Kvůli tomu, co nám slíbil pan Beran.“
Otec uhladil roh pozvánky. „Mohl jsem zůstat doma.“
„S tebou jsem počítala dřív než s tím sálem.“
Chvíli mlčel. Potom se zeptal, kdo bude sedět vedle něj. Iva vytáhla z kabelky nový zasedací pořádek a společně hledali místo pro jeho sestru.
